Kaštany

Každé roční období s sebou přináší jiné rozkoše. Na podzim jsou to například padající kaštany. Plody jírovce. S napětím vyhlížím, kdy začnou ostnaté slupky pukat a z hebkého bílého pelíšku se vykulí ještě vlhké, lesklé hnědé kaštany.
Sbírám je už jen tak pro sebe, děti už se mnou zvířátka vyrábět nechtějí. Nikdy se nemohu rozhodnout, který je ten nejhezčí. Líbí se mi velké bachraté kaštany, na nichž krásně vynikne ornamentální kresba různých odstínů hnědé. Ale nejspíš ještě raději mám malinké kulaťoučké kaštánky, které mne někdy svádějí, abych si do nich kousla. Tolik se podobají čokoládě!
Strašně ráda nosím jeden kaštánek v kapse, pohrávám si s ním, vychutnávám jeho hladkost, těším se jeho hedvábným leskem. Často ve skrytu bojuju s touhou udělat si tajně a jen tak pro sebe nějaké to zvířátko. Vždycky jsem je na podzim vyráběla dětem, dokud byly ještě malinké. Pak jsem je to učila a pomáhala jim, a když vyrostly, potom už jsem jen obdivovala, jak tvoří prapodivné obludy z kaštanů samy. Dnes jsou velké a vyrábět zvířátka z kaštanů je neláká. Mne ano. Ovšem styděla bych se, kdyby mne přitom někdo pozoroval. Mohl by si o mně myslet, že jsem dětinská, hloupá, směšná nebo něco jiného, ovšem potupného. Ale proč bych se vlastně měla stydět za to, že si ráda hraju?

(Jedno potěšení týdně, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)