Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Jaro

Přichází jaro, pomalu, krokem mírným, pevným, neomýleným, jako
každá dobrá věc.
Je mnoho útěšného v bezpečném střídání ročních časů; ustavičně
měnivý a někdy únavný je obraz života, a bez neochoty pociťujeme tu
pevnou přítomnost zákona.
I kdybych byl vůbec nepozvedl hlavy a nepoodešel od práce, poznal
bych hned jaro v hvízdání kosa venku na holé větvi akátu a na libosti
kočky, která usedá do zářivého čtverce světla rýsovaného na podlaze
sluncem, jež slavně se vznáší nad střechami.
Vždy jsem si velmi přával moci stopovati krok za krokem příchod
jara. Rozpuklé ledy a chladné břidlicové skály potící se vodou, hlínu
úbočím brázděnou stem žilek, jimiž proudí malé strže dolů do brázdy
a do potoka; rozkvétající sněženky, sasanky a petrklíče. Přál bych si
sledovati hnědý pupenec, jak se den ode dne rozzelenává a stává se
trsem lístků, ale vždy byly tu pak stromy náhle zelené a hned nato
únava městského léta; jaro mi uniklo, co jsem doma vykonal trochu
nějaké naléhavé práce.
Bylo by nutno prožíti to venku, dohlídati se toho všeho, kdy se
otevírají bledá listnatá poupata, jež včera prodrala se hlínou; kdy
zpod suchého listí povyleze první brouček a drobná muška
na ozářené kůře topolu drbe se nožičkami, aby pak v jasném ránu
vyzkoušela svůj let;
jak malí dravci v křoviskách chytají první kořist a v kamení had svléká
si kůží a nezbadatelnou cestou ubírá se němý červ.
Zahlédl jsem to širé a přejemné divadlo v knihách přírodopisných;
v obecné lidské znalosti a pozornosti je uloženo všechno, co nebylo
dáno očím upoutaným na práci mezi stěnami. Tam je uloženo vše od
prvního, nesměle a nesmírně houževnatě probouzejícího se klíčku až
po plnou symfonii léta a podzimu. Co jsem poznal a toužil viděti, je
hodno povzdechu.
Ozářená zeď tam za oknem a holé stromy, pijící dychtivě z vrchovaté
mísy světla, vzbouzejí ve mně děsný zmatek a vášeň toulati se
a blouditi bez hranic. Sdílet šíři velkého dění, utopiti v ní volně
všechnu drobnou starost a vázanost. Získati pevnost a jistotu.
Stále jasněji; země blíží se ke slunci; i já blížím se ke slunci, blížím
se, skloněn nad papírem, rvoucí se na dlažbě, za dne, za nocí,
omráčen těžkým a neklidným spánkem.
Má cesta vede jen někdy zářivou kotlinou Vltavy, pyšné řeky, až za
vyšehradský most. Řeka třpytí se hedvábná mezi břehy, na nichž
drobnými praménky slévá se mírný život. Na vodě rackové a parníčky,
na břehu hrající si děti, pestrý míč, robátka, staří lidé; nakladači písku,
trpělivý pár koní, a člunař vysmoluje loďku. Vše zkoupáno v přečistém
jasu; v azuru vznáší se přeskvělá denní hvězda a pod ní podél řeky
svěží van, který sotva zčeří hladinu utkvělou v blahé volnosti.
Městské jaro není méně půvabné a opojné než to tam venku. Totéž
slunce, jež tam rozestlalo jasné paprsky z nového snopu čisté a rovné
slámy; zářné rovné paprsky, a na konci každého uchytily se dychtivá
buňka, seménko, klíček, pupenec, kukla, brouček a malé zvířátko.
Tisíc rovných slunečních nitek a na každé z nich se něco zavěsilo:
Skelný střípek a mžourající batole v kočárku, milenci, člunař
vysmolující loďku, bába s cukrovím, racek, staří lidé, poletující pestrý
míč, i ten samotář dlouze nazírající v skvoucí obzor a cyklista
odjíždějící za bránu.
A na každé slunečné nitce něco: letmá radost a buňka utrpení, kukla
touhy, hrbáček, souchotinář, vězeň vyzírající za mříží i člověk
skloněný nad vezdejší prací; dobré i zlé; pupenec kosatce i bědná
slupička malty, odchlipující se, zanikající do zítřka na pusté městské
zdi.