Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Pokrok a cukroví

Ono se to řekne, napište esej, potřebujeme to pro zářijové číslo, když
je zrovna červenec, horko, že jen se slévá, asi před bouřkou, kdy by
se člověk jedině chtěl žbráchat v rybníce a vůbec ne v myšlenkách.
Nadarmo sbíráme své ještě drobet čerstvé poznatky a zkušenosti
z posledních časů, co nás udivilo, dopálilo nebo okouzlilo, co naplnilo
náš cit a našeho ducha měrou dostatečnou, aby z toho mohla
vzniknout esej. Nadarmo se pokoušíme soustřediti svou duchovní
energii k nějakým popuzujícím projevům holobradého nadšení pro
věci nové a příští nebo k vousatě moudré skepsi, že s těmi budoucími
krásami to jen tak zhola nepůjde. Co je nám tohoto horkého dne
po tom, bude-li či nebude v budoucnosti výtvarné umění jen
filmováno a fotografováno a umělcovy ruce nebudou již míti nic
rukodílného na práci než cpáti si anglickou fajfčičku nebo míchati si
whisky se sodou? Co jest nám v tomto horkém okamžiku po tom, jak
špatná a bezvýsledná je budoucnost uměleckého průmyslu, batiku
a ornamentu? Atd.? Raději kdyby v této chvíli drobet zapršelo. Kéž jiní
píšou a čtou eseje, ale nechť já nemusím, neboť, jak už patrno, nevím,
o čem bych psal! Desky hodnot jsou vedrem šedivé a vyprahlé a sálá
z nich takový suchý žár, že všechno od nich utíká a uchyluje se
do stínu.
* * *
V těchto dobách, kdy vše (ať to jsou události politické, sociální nebo
kulturní) se přijímá s pozoruhodnou netečností, vzešel nám jen jediný
poznatek, který vlastně nestojí vůbec za úvahu. Tím zvláštnější však
je, že o faktu tak pohodlném a samozřejmém, že ani za úvahu nestojí,
se dosud nikdo veřejně nezmínil.
Míním totiž zvýšený konzum všelikého cukroví. Je nápadné, ve
srovnání s našimi mladými léty (která, bohudík, jsou ještě dosti
nedávná), jak mnoho se dnes vyrábí nejrůznějších cukrovinek, které
se také všechny spotřebují. Co je tu všelijakých vynálezů a nových
nuancí, lákavě pestrých obalů a skvělých staniolů, těch různých fazón,
forem a jmen! Tytam jsou dřevní a primitivní doby našeho mládí, kdy
lidstvo se v tomto oboru nedopracovalo dál než k několika málo
pouťovým sortám, na nichž nikdo neměl obliby krom děvčat a dětí, co
dnes spatřujeme i mladíky velmi podnikavého vzezření chroustati
oříškovou čokoládu nebo vypíjeti náplň všelikých eskym a kofil,
a nikdo si z toho nic nedělá. Nikdo neodsuzuje tyto jinochy, začasto
už tak dozrálé, že mají dobu pojídání komisárku za sebou, nikdo jim
místo toho cukroví nepřeje raději flintu do ruky, ba naopak, tato
podívaná nevzbuzuje dnes odsuzující rozhořčení, nýbrž vyvolává chuť,
i odvrátí se pozorovatel od tohoto pohledu pouze proto, aby se
poohlédl, kde by, nemoha odolati, si to koupil taky.
A to nemluvíme ani o slečinkách a dětech. Jistě nikdy se nepojedlo
tolik industriální cukrářské invence jako v těchto časech. Mnoha
akcionářům továren na cukrovinky vede se dobře z toho, co na
takových sladkostech pojedí jen dnešní milenci, kteří se bez něžných
tabulek hrozinkové nebo mandlové čokolády zdají už téměř
nemyslitelnými.
A nemluvíme zde ani o tom, co se takového cukroví sní jen tak
nahodile a mimochodem, ani o tom, co se ho sní ze zvědavosti okusiti
něco, co se tu objevilo, tučně hlásáno na plakátech a inzertech, pod
novým jménem.
Podnikavý pokrok doby přináší nám téměř každý týden nějakou
novou specialitu, novou úpravu a kombinaci, novou příchuť a rozkoš,
nové nejlepší, čím by se vyšlo vstříc široké potřebě po sladkostech. Je
to v pravém slova smyslu to, čemu se obyčejně jen obrazně
a poeticky říká rozkvět určitého oboru výroby a spotřeby. Ve všech
barvách a třpytech kvete tedy všude kolem nás moderní cukroví.
Jak to přijde? řekneme si, abychom se také zeptali po příčinách
tohoto zvýšeného požitku čokolád a nadívaných bonbonů. Nebudeme
ani osočovati mladá pokolení z mlsnosti, jaké starší časy neznaly, ani
nebudeme rozebírati ekonomické (či neekonomické) příčiny tohoto
zjevu, ani uvažovati o zvláštních výživných hodnotách čokolády
kombinované praženými oříšky nebo citronovou kůrou, ani
o vitaminech. Jestli zvýšený konzum čokoládových sladkostí byl do
života vyvolán různými příčinami, tu jistě nejméně podstatnými
nejsou mezi nimi dvě velmi význačné složky moderního života, totiž
biograf a sportovní zápasy.
Tyto dvě instituce náramně přispěly k požívání sladkostí, k onomu tak
zvýšenému a zostřenému konzumu, který se stává pozoruhodností
tohoto moderního života. Nepochybně se to lépe kouká, když divák
ke všemu zrakovému požitku má ještě v hubě kus čokolády. A tudíž
popravdě řečeno: byla to jen dobrá jakost tuzemských výrobků
tohoto oboru, že u nás nezískala půdy žvýkací guma, která jinak by
byla silně opanovala hřiště a biografy.
Nuže tedy, byl to biograf a sportovní podívané, co mělo podstatný
vliv na zvýšení sladkého konzumu. Moderní vymoženost podává si
zde ruku s druhou moderní vymožeností. A co je na tom ještě
zajímavé a významné, to je, že tu ztrácí – na co bychom při chroustání
čokolády nejméně vzpomněli – jistý primát církev. Neboť byla to
v starších překonaných dobách ona, jež poutěmi přispívala ke
zvýšenému konzumu sladkých věcí. Primát přechází do rukou
profánních. Dnes to jsou kina, hřiště a stadiony, a ještě k tomu každý
den, což je co říci. Není divu, že se toho schroupá a pojí jako nikdy
dříve a že i na tomhle poli je církev moderní civilizací děsně
a neodvolatelně poražena.