Rozhovor na louce

Byl teplý letní den a na louce u lesa všechno odpočívalo. Ticho přerušila až malá pěnkava.
„Co je to vlastně život?“ zeptala se.
„No, život je přece vývoj,“ zareagovala jako první šípková růže.
Motýl, který právě poletoval z květinky na květinu, řekl: „Život je jen radost a sluneční teplo.“
„Život není nic jiného než práce a námaha,“ špitnul dole na cestě mravenec.
I včelka se přidala: „Život je střídání práce a potěšení.“
Krtek, který právě vystrčil hlavu ze země, zabručel: „Život? To je zápas ve tmě.“
Už by skoro došlo k hádce, kdyby nezačalo pršet. Ale ještě dříve než drobný déšť odešel dál, zašeptal: „Život, to není nic jiného než slzy a slzy.“
Vysoko nad loukou se vznášel orel. „Život je snaha dostat se výše,“ podotknul.
A stará vrba, která už měla větve ohnuté až k zemi, prohlásila: „Život je sklánění se před vyšší mocí.“
Přišla noc. V lese i na louce nastalo opět ticho.
Mladý muž, který tudy v noci procházel, ještě na závěr dne přidal: „Život je hledání štěstí a dlouhý řetěz zklamání.“
Unavený si lehl do trávy a usnul. Brzy ráno před ním zazářily nádherné ranní červánky, probudily louku, les i muže a řekly:
„Tak jako já, jitřní záře, jsem počátkem nového dne, tak je i život počátkem věčnosti.“