Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Bylo jich šedesát!

Věrohodné prameny dotvrzují, že již staří Germáni rádi pobývali
v lesích. Toto praví se též o poustevnících, kteří uchylovali se buď na
poušť, nebo když nebylo pouště při ruce, zdržovali se v hlubokých
lesích, oddávali se tu svým rozjímáním a pojídali lesní plody a kořínky.
Taktéž i letní hosté, turisti a skauti vyhledávají krajiny lesnaté,
podobni takto poněkud drsným starým Germánům i svatým
poustevníkům.
Letní sídliště jsou však od tohoto stěhování národa zakládána i na
vodách nebo nejraději v krajinách bohatých vodami i hvozdy. Stává se
však také, že tito letňáci usazují se v krajinách, kde třeba není hvozdů
a vod, ale kde jsou spalničky, tyfus, zmije a vzteklina. V takovýchto
krajinách se však dlouho nezdržují a opouštějí je se všemi svými
statky, ženami, dětmi i čeledí v překotném spěchu, aby se ukryli
v hvozdech i vodách bezpečnějších.
Ve vlastech československých máme hojnost lesů, počínajíc pralesy
až k takzvaným „městským lesíkům“. Městské lesíky vyznačují se
některými obzvláštními vlastnostmi. Tak například jsou neobyčejně
suché a je v nich mnohem větší žár než ve městě. Uchýlíme-li se
do jejich hlubokého stínu, tu shledáme, že v nich neroste tráva ani
jiné býlí a že v nich není naprosto žádné škodné ani jiné dravé zvěře.
Zde, buďte ubezpečení, nebudou vaše děti nikdy roztrhány lítými
šelmami, vlky a medvědy; jeť takový lesík oživen jen zrzavými
mravenci a hlaholí zpěvem přečetných much. Vedle toho zdá se pak,
že město zvolilo si tento městský lesík za městský záchodek, jehož se
ve vnitřním městě nedostává, ačkoliv v jeho staroslavných zdech
panuje jinak velmi čilý kulturní ruch, osvěta, průmysl i probudilost.
Jakkoliv tedy může tento lesík býti značně od města vzdálen (téměř
tak daleko jako nádraží), přece zdá se, že veškeří obyvatelé města
(a jeho širšího venkovského okolí) uchylují se sem ve svých těžkých
potřebách, v případech bolestných a velmi naléhavých, v letních
dobách, jež přemírou hrušek a nezralého ovoce, okurek špatných piv
veliký nárok činí na lidskou útrobu.
Zde tedy, v tomto žárném lesíku, čtenáři staň, stíraje si pot; tento
lesík bývá na malém vršíčku, z něhož je vděčný pohled
na brambořiště, za nímž malebně kynou věže města. Zde tedy staň,
stíraje siz čela pot; zda pod suchým větvovím neslyšíš ještě šuměti
vzdechy a přísahy večerních milenců, jejich hádky a rozchody, kdy
ona mu svěřila, že nosí pod srdcem plod jejich krátké lásky, a on
přemítá, jaký konec tomu všemu udělat?
Ale jděte mi pryč s takovými lesy! Chci krásný lesík se vším všudy,
kde nikdo jiný nechodí, ale nesmí to ovšem býti onen rovněž hojně se
vyskytující les, do kterého:
„Vstup je zakázán!“
Je u Jindřichova Hradce krásný jeden lesík, u jehož vchodu kvete
veliká tabule, na které velmi zdvořile vymalována jest umrlčí hlava
na dvou zkřížených hnátech a nápis: „Vstup zapovězen.“ Nuže,
v tomto lesíku naprosto nepěstuje hraběcí vrchnost kostlivce, aby
na podzim za účasti sličných komtes, diplomatů a štíhlých chrtů,
za zvuků loveckých fanfár a halali uspořádala na smrťáky a kostlivce
skvělou loveckou štvanici. Ba ne, pěstují tam jen bažanty. –
Já však doporučuji vám jen krásný les, do kterého se smí, les
borovičný, les mechový a vřesový, s jahodami a ostružinami, lesík,
který uniknul slídivé pozornosti tetek a babek, zkrátka takový lesík,
v němž vykonán byl poslední „Čapkův rekord“ – a to vám přeji
i s nebezpečnými následky takového rekordu.
Přeji to vám všem, ó houbaři vášniví a neúnavní ve svých pochodech.
Viktoru Dykovi a dr. Rašínovi, všem houbařům slavným, i lidem
pohodlným a netečným, kteří hub hledati nedovedou, aby našli
na jediném místečku pěkně srovnaných a natlačených vedle sebe
60 hřibů větších než pěst!
Toto, pravím, se mi za Rakouska nestalo, i budiž proto vzdána
republice chvála i čest. Houby, jak už naše vždy výtečně informované
Lidové noviny dříve oznámily, skutečně rostou. Doznávám však, že
takováto obžernost přírody, jež dá vybujeti šedesáti hřibům na místě,
které není rozměrnější než větší stůl, má dosti těžký vliv na psýchu
člověkovu, který tuto nevídanou kořist cpe do ranců a nemaje to už
kam dávati, provolává k lesním božstvům v nadšené skromnosti: „Já
už nechci!“ a „Už dost!“ Zde pak jest dobrozdání, které vyličuje
vyšinutý duševní stav takového šťastného nálezce a rekordmana:
Níže psaná viděla na vlastní oči muže, který našel šedesát velkých
hřibů na jednom místě, a potvrzuje, že byl na první pohled nápadný
tím, že nesl na holi přes rameno dva rance, a kapsy měl boulovaté
jako druhé dva rance, že tedy zkrátka nebyl ve své obvyklé fazóně, ale
krom toho i v očích bylo mu znát, že je nějak divný, cizí nebo nesvůj,
jako by se vracel z cizí země nebo z nevypravitelných dobrodružství.
Byl pohroužen a ztracen sám sobě, vzrušený, ale tichý a nemluvný,
omámen vidinou oněch šedesáti, která jako by nevímco vnukala,
a jen chvílemi říkaje: „Ne – to už jakživ neuvidím.“ A nejdivnější bylo,
že zůstal celé odpoledne již smutný a zamlklý, jako by se oň
pokoušela nemoc nebo pomatenost; a protože všichni, jimž se to
nepřihodilo, se zatím pomalu probrali z podivu a úžasu nad tímto
rekordem, bylo jeho chování čím dále tím nápadnější. Tento podivný,
jaksi náměsíčný stav přetrhla teprve noc a milosrdný spánek, který
mu opět navrátil zdravou mysl a přítomnost ducha mezi věcmi tohoto
světa.
Manželka v. r.