Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Poetický národ

Hned předem, abyste se nemýlili: poetickým národem nejsou Němci
nebo snad Taliáni; poetickým národem jsme my.
Zdá se, že žádný národ nelibuje si tak v lyrice jako my. Nechci tady
ovšem mluvit o básnické produkci letošní nebo minulých let, je to
chválabohu žeň vždy hojná a požehnaná, vždy se na našich luzích
a hájích dosti lyriky urodí. Zajisté je možno, že tyto knížky nikdo
nekupuje a nečte, přesto však troufám si dále dokázati, že bez poezie
neučiníme téměř ani krok.
V Komenského Labyrintu světa provází Poutníka Všudybyl, poskytuje
mu na pouti odborné vysvětlivky, uvádí ho ve vděčné partie
a vyhlídky, upozorňuje na krásy pozemských věcí a končin. Aby lépe
viděl, nasadí mu brýle, které hezky růžově ukazují. – Lze se však také
vydati na pouť v průvodu bezpečnějším: zda nejsou známy každému
ony útěšlivé obrázky, v nichž nezkušené pachole vydává se
na nebezpečnou horskou túru nad pěnící se strží, kterou chystá se
překročiti po shnilém prkně, nebo kde ono odvážné pachole trhá
květinu na okraji propasti (nepochybně přilákáno krásnou vyhlídkou)
či na horské stezce klade nezkušenou nožku právě v místo, kde si hoví
jedovatý a lítý plaz? Nuže, tu však i každý dobře se rozpomíná, že
za tímto turistickým pacholetem, jež vydává se všanc nebezpečí, stojí,
krásně namalovaný, jeho Anděl Strážce, který mu poskytuje průvod
i ochranu. Nás pak, nás, lid i národ český, provází však na našich
krocích sama Múza.
Vydá-li se věrný Čech na pouť po vlastech a umíní si tak státi se
prázdninovým turistou, zajisté první, nač jemu jest pomýšleti, jest
opatřiti se touto Múzou, jež by ho vedla a provázela. Neboť jak by
jináč trefil a nezbloudil, jak by byl myslí bezpečné a srdce pokojného,
když by necítil za sebou dobrou radu a posilující vzlet? Pořídí si tedy
Múzu, která jinak nazývá se „Průvodce“, nebo stručněji „Průvodce
po památných a zajímavých místech Království českého“. – Praví se
sice, že němečtí „Führeři“ po naších vlastech bývají mnohem věcnější,
přesnější, důkladnější, praktičtější a vůbec mnohem lepší než
„Průvodcové“ čeští;
snad je to pravda (též já to mám vyzkoušeno), zato však němečtí
„Führeři“ jsou nepoetičtí. Nemají vzletu. Je tam řečeno, že na ten
a ten kopec jdete pouze lesem a nikoliv „šumným hvozdem“, že
na vršku je troska hradu a nikoliv „kdysi pyšné panské sídlo“.
V českém „Průvodci“ máte hned napsáno, jakou poezii kde máte cítit,
a nemusíte se sami s vyluzováním citů už namáhat: „Průvodce“ vás
provádí nejen krajinou, nýbrž hned už poetickými city, jež tato krajina
má ve vás vzbudit; je to tedy „Průvodce“ mnohem kompletnější než
„Führeři“ němečtí, ačkoliv má mnohem méně dat. A nač by také měl
suchá data, když tam místo střízlivě pustých konstatování o délce
toho onoho „hvozdu“ a rozvětvení cest najdete mnohem důležitější
pokyn, kupř. „kolik že bouří přeletělo nad jeho zadumanými, ztichlými
korunami, kolík písní ptačích zvonilo zjara v omládlých haluzích“?
„Průvodce“ nepraví sice, kolík těch bouří a ptačích písní bylo (na což
by německý „Führer“, kdyby si už takovou otázku dal, jistě důkladně
odpověděl), ne, český „Průvodce“ poháněn Poezií spěchá dále a pěje:
„Pohádka je to o Šípkové Růžence, jež snad kdesi za těmi větvemi spí
spánek svůj staletý. – Přijde jednou onen princ, jak o něm dětí
slýchají, aby jí vysvobodil – – –?“
He, je nějaký německý „Führer“ tak poetický, aby měl takovéhle
lyrické otazníky a pomlčky? Suše vám poví, jak a kudy jít, jaký je
geologický útvar toho kouta, co je tam botanicky pozoruhodného, ba
i kde je ve městě pošta a hapatyka, že cesta je tady špatná
a kamenitá, a kdejakou prózu, ale pomlček a otazníků vám neuštědří.
Všecko dá rozumu, a citu nic!
Německý „Führer“ má přenáramně důkladnou mapu, tak podrobnou
a přesnou, že jsou na ní téměř zaneseny i slepice kdákající u chalup;
nudnou německou mapu bez otazníků a pomlček. Ale v mém českém
„Průvodci“ je mapa poetická, mapa něžně malá, luzná a kouzelná,
na níž se to nehemží suchými písmeny a číslicemi, ale kde v návalu
citu slilo se při tisku označení železnici cest, takže nerozpoznáte, co je
řeka, co cesta a stezka, co trať. A ostatně, na co vám se starati, co
a kam, co je cesta nebo potok, když jste unášení na křídlech Poezie?
Nechte mapu a poučte se v textu: „Co zkazek zpíval tu pootavský
slavík, Ad. Heyduk, kolikráte zazněla tu jeho lyra v jásavé písni, když
se zhlížel v lesních tůních, jež prý dna nemají, kolikráte zhlížel se
v ztemnělých jejích vodách, pokrytých spadalým, mrtvým listem –!“ –
Ano, to je to, o to jde: kolikrát? Položí vám německý „Führer“ otázku
„kolikrát“? A k čemu vám předůkladná německá mapa bez otazníků
a pomlček, která se tak tuze stará, abyste trefili, a nepřenechává
zhola nic vaší divinaci a dohadům?
Všaktě je dobře řečeno v českém „Průvodci“, že „noha bloudí
v těchto hlubokých hvozdech uprostřed horských omšelých velikánů“,
a kde v německém „Führeru“ na té příliš přesné mapě příroda
zůstává docela němá, nehybná a mrtvá, v českém „Průvodci“ se pod
šuměním křídel Poezie krásně hýbe a kouzlí lépe ještě, než kdyby hudl
sám Orfeus. Horští velikánové se zde všude spolu „snoubí“, kostelíky
vám „kynou“, píseň ptačí „zvoní ti v slech“ a tu již stojí zámeček před
námi, sešlý věkem, jako stařeček velikán, hrdý a majestátní, omývaný
šplouchajícími vlnami a bičovaný větry, se svými arkýři a nesčíslnými
okny; až se dech v prsou zarazí, když si vzpomenete,
kolik lidských životů počínalo a končilo mezi těmi tichými zdmi, kolik
štěstí a zármutku přeletělo nad cimbuřím jeho kamenných hradeb
„Ano, jakápak mapa, ale život?“ Co praví náš „Průvodce“ o životě?
Hle, takto nás provádí po životě o pár stránek dále: „Eh – život – jako
ta lesní pohádka, plná vůně a vzduchu – nerozeznáš ji dříve, až ti
zanikne v mlhách a pak po ní voláš a toužíš – – –“
Eh – ano, poutnice, zde tedy tvá noha bloudí v divukráse a dumáš
o životě. Však tě sem nepřivedla žádná mapa, cesta ani železnice
„Führerova“. „Průvodce“ tě sem zanesl na křídlech Poezie, byť se na
mapce nevyznáš, co je řeka a co železnice. Netrefil jsi, ale poetický
„Průvodce“ ještě nakonec hlaholí v tvůj slech:
Z těch končin ověnčených lesem
všem pozdrav vroucích srdcí nesem,
kdo okřát chcete v klidný čas,
zde při řek krásných družném stoku
vám nové žití blýskne v oku
a radost nadšení z těch krás.