Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Když to klouže

Když sebou někdo praští na náledí, mívá (krom jiného) vztek. Konáme-li krásné a vznešené skutky, nevidí to nikdo a ani valně neuzná a nedá se strhnouti k chvále a k podivu, i když ho na náš pěkný počin sami upozorníme; ale naše pády najdou vždycky pozorovatelů a svědků dost. Praští-li tedy někdo sebou na ledě, je krom všeho nespokojen s tím, že s povděkem byl pozorován, jak nešikovně mu ujela noha a jak přitom mrsknul druhou zbůhdarma a ještě k tomu tak nepůvabně, že žalostný pád byl okamžitě zpečetěn. A jak přitom zamával rukama, že věru to nebylo člověka našeho postavení a významu nikterak důstojno! A jak sbíral své údy! Veta po vší důstojnosti, když se mu přitom nic nestane a slouží-li tak zadarmo svým bližním k posměchu. Leda by si přitom zlámal nohu a utržil si krom rozbitých brýlí také ještě otřesení mozku. Tu pak náhle získává; stává se zajímavějším a pozoruhodněj¬ším, než jsou lidé jíní, jejichž mozek není otřesen, a muž odnášený v nosítkách může si být blaze bezpečen, že byl-li v takovém pádě otřesen mozek, jeho důstojnost nebyla v žádném pádě otřesena.
Když se tedy člověk ve svém pádu nepřipozabije, mívá vztek, že zadarmo posloužil svým spolubližním k obveselení a utrpěl tak na své cti, ledaže by byl jedním z oněch pošetilců, jakých se dnes dosti najde, kteří natáhnuvše se na pohozené švestce sbírají se celí pomazaní a smějíce se sami sobě potěšeně se rozhlížejí po rozveselených tvářích, neboť se domnívají, že jejích pád z nich učinil jakési filmové hrdiny, Chapliny, Frigy a Haroldy Lloydy, miláčky publika. Tak si však rozvážný člověk při svém pádu nepočíná. Praští sebou řádně a mrzí se velmi, že byl pozorován při výkonu tak překotném a nepůvabném. Ale mrzí se neprávem; je to jen vinou rychlosti počinu a rychlosti v jeho vnímání, že není možno postřehnouti lepších stránek případu a že skutečné grácie, kterou padající rozvine při svém pádu, nemohl ani on, ani diváci postřehnouti. Vše děje se tu tak rychle, že na estetický požitek nezbývá času. Je ovšem pravda, že přílišná rychlost, překotnost a turbulence nejsou podívaným i graciézními. Tak například větrné smrští nebo zřícení novostaveb; rovněž tak evoluce je vždy podívanou půvabnější než revoluce. Ale, jak řečeno, je to jen proto, že se vše děje příliš rychle.
Tedy pro útěchu všech, jímž se udá během této zimy sklouznouti, je třeba říci: Škoda, že nám není přáno prováděti a pozorovati naše pády v mezích tak mírné rychlostí, jaká vládne ve zpomaleném filmu. Tu bychom teprve s chutí viděli, co vlastně jsme zač. Jak krásný je kůň cválající ve zpomaleném filmu! Jeho nohy se pozvedají a ohýbají s neskonalou vláčností, s volným a bezpečným půvabem, jaký by mu musila závidět každá baletka. Viděli jsme ve zpomaleném filmu cyklistu, jak najel kolem do zdí, pobořil jí a velikým obloukem jí přemetl, ukládaje se na všechny čtyři. Byla to podívaná tak přelahodná, že sotva se jí co vyrovná. Kolo se nerozbilo a nezbortilo, nýbrž zvolna se zvlnilo jako nejlíbeznější úsměv ženských rtů, který pochopil, slibuje a praví vše. Zeď se prohnula jemně a překrásně jako neskonalá milost ňader nyvě pobouřených sladkým vyznáním, co nad onou zdí, sklánějící se jako nyvá hlavinka a poodhrnující své cihly jako závoj, se cyklista vznášel jako Mílek, aby se pak snesl na zem s půvabem motýla.
Jen zpomalený politický pád není krásný. My však, padajíce na chodníku, rozvíjíme vpravdě půvaby netušené, provádějíce svými údy gesta stokráte vláčnější a líbeznější než herečky na divadle, vznášejíce se bez křídel nad zemí lépe než andělé, provádějíce svým tělem věcí jemnější než houslové adagio. Pata, ujíždějící tu v stoosmdesátistup¬ňovém úhlu od těla, zdá se být okřídlena záviděníhodnou šikovnosti a ruce si tu s nohama nic nezadají, neboť sklouzají vzduchem s půva¬bem labutí, které plují nejtiššími zátokami k ostrovům snů. A zda jste kdy viděli usednouti pannu v kvetoucích lučinách půvabněji, než jsme učinili my, ukládajíce svých 90 kg na dlažbě, jež je tvrdá a nekvete? Neviděli, neboť i panna usedá v kvetoucích hájích příliš rychle. Kdybychom to její kouzlo ve filmu zrychlili, však by viděla, jak ohavně sebou drcla, že s příšernou divokostí zamrkala a zakroutila očima a že její úsměv byl tik. Však také jednou jsme viděli zrychlený film, jak se rozvíjí květina, jak pučí, natáčí se ke světlu, nalévá se poupaty, otevírá květné kalíšky. Bylo to jako strašidelný sen: vyrazila ze země, jako když se vyplázne jazyk, kroutila se jako had, hmatala svými listy do vzduchu jako slepé strašidlo a pyskatý květ se otevíral jako tlama nenažrané krávy. Ani potuchy po oné téměř nadpozemské kráse, s jakou si člověk umí rozbíti nos a vymknouti nohu ve filmu zpomaleném. Pročež sklouz¬nete-li, snažte se padnouti s mnoha evolucemi, ne naráz, nýbrž na kolik stran, pokud možno s četnými poskoky a přemety a pomalu.