Ledacos (fejetony) Josef Čapek

V kraji ryb

Ohrazenice, Vřesenský, Novopleský, Džbán, Velký, Skopový a Závistivý u Kardašovy Řečice; Frahelec, Flughaus, Potěšil, Tisý, Kaňov, Starý a Nový Vdovec, Humlenský, Svět a Rožemberský u Třeboně; Holná, Polom, Březina, Lomecký, Rochovský, Holzwehr, Kačležský, Krvavý, Ratmirovský a Vajgar u Jindřichova Hradce, a sta menších i docela maličkých. Samá voda, samé ryby, samý rybník.
O tom, kolík je tu v té spoustě vody ryb, kdy a jak se loví, o tom vám mnoho nepovím. Nevím, kolik centů ryb vydá takové vylovení rybníka, ani nevím, jaké už velikosti a váhy může dosáhnouti pořádná ryba, o níž se v kraji pak dlouho vypravuje, takže ryba ústním podáním znamenitě ztuční a získá na váze dvojnásob až desateronásob, než původně vážila.
Nejsem rybářem, ale ačkoliv tu vídám pány z Prahy seděti trpělivě nad prutem, aby po dlouhých hodinách nepřinesli domů nic než nejvýše někdy rybku tak malou, že se hodí jen na návnadu, nebo vychrtlého úhoříka, tenkého jako prst (následkem toho jsem druhého dne považoval užovku za úhoře), ale ačkoliv tedy nejsem rybářem, a ryby rybářům neberou, vídám tu mnohý den více ryb než lidí. Co chvíli se vymrští z vody kapr, zatřpytí se stříbrně a růžovatě a prudce to zašplíchne. Seděl jsem tuhle u malého selského rybníčka na návsi a tu k polední ukazovalo se na pokojné hladině vody nečítaně kapřích hřbetů. Kapr pluje skoro půl tělem z vody ven, líně se vrtí sem tam, ukáže vámi tlamičku a batolí se u samého břehu, jako by chtěl mocí mermo z vody ven. Z těchto povynořených kapřích hřbítků lze tedy souditi, že tyto rybníky hostí mnoho ryb. Na velký počet ryb (tzv. rybnatost) zdá se poukazovati i náramná spousta udic, jichž je tu na náměstí všude kupodivu mnoho na prodej. Krom toho mohu o zdejších rybách říci ještě tolik, že je tu umí (vedle vývozu) i znamenitě připravovati v jakosti vzácně dobré, v jakosti pozoruhodné (proto zde přispívám tiskem k slávě těchto pokrmů), v jakosti takové, jež jedině je úměrná proslulosti zdejších rybníků.
Máť tu tedy naše vlast mnoho vody, veliké rozsahy vodstva prastarého, dřevního, s převelikým množstvím ryb. Abych na to pak nezapomněl dále, uvádím zde hned předem, co mi řekli zdejší lidé: „že dříve skoro všechny ryby šly do Vídně“. Což je také pravda, neboť odtud nikdy, ani ve starých dobách těchto starých krajů nebylo daleko do Rakous. A nebyly to jen ryby, co „chodilo do Vídně“. Byli to i naši staří čeští pánové, zdejší pánové z Hradce, rodu přeslavného, kteří tuze chodili do Vídně. Jeden z nich, muž jinak přešlechetný, pan Jáchym z Hradce se někdy roku 1565, na cestě do Vídně vinou špatného mostu v rozvodněném Dunaji dokonce i utopil. Věru, neměl tam jít!
Ano, slavná to byla šlechta, ti pánové ze „zlaté růže“! Praví pan František Lego, ředitel škol, ve svém poněkud zastaralém i jinak ne zrovna potěšlivém průvodci po Jindřichově Hradci a okolí, že nebylo v dějinách českých a rakouských důležitější události, aby páni z Hradce nebyli na ní zúčastněni. Jindřichův Hradec měl veliký lesk a význam, neboť o přízeň a náklonnost zdejších velmožů ucházeli se mnozí kandidáti trůnu českého. Nuže, historie dále pak ukazuje, že páni z Hradce dosti často ráčili jim tuto přízeň i náklonnost věnovati. Bylo tu nedaleko do Vídně a do Rakous a dělala se tu politika jiná. Tak už pan Oldřich I. bojoval ještě roku 1254 svorně s králem Otakarem II. proti Prusům, ale potom roku 1278 pomáhal nešťastného Otakara na Moravském Poli porazit. Pan Menhart z Hradce stvořil Panskou jednotu, zlomil moc Husitské strany v bitvě u Lipan, a tak obdařil věrolomného Zigmunda českou královskou korunou. Věhlasný pán byl Adam I. z Hradce (1512–1531), neboť pěstoval přátelské styky s domem habsburským. Pan Lego nazývá ho zakladatelem říše rakouské: „On mocným vlivem svým prosadil roku 1526 na sněmu zemském spolu se svým tchánem Lvem z Rožmitálu volbu Ferdinanda, arciknížete rakouského, za krále českého.“ Po tomto slavném zasedání vedl z Hradce do Vídně slavné poselství se zprávou, „že Čechové z pouhé lásky a náklonnosti jeho Milost za krále a pána svého zvolili“.
Ryby šly do Vídně.
Pan Lego míní ve svém průvodci, že dynastie habsburská měla by tomuto Adamovi před dvorním hradem ve Vídni postaviti z vděčnosti pomník, který by prý tu stál na místě pravém a dobře zaslouženém. Chvála bohu, že byli tak nevděční a pomník tam nepostavili. Adam I. ustanovil ve své závěti, aby v zámku udržováno bylo po vše věky a časy „krmení chudých“ o Zeleném čtvrtku každého roku „sladkou kaší“, a Jeho Milost krále českého ve své závěti důrazně a slavně zavazuje, aby bděl nad prováděním tohoto obyčeje. Císař Josef II. zrušil však škrtnutím pera tuto starou památku. „Nemělo se tak státi,“ praví ryba, či nikoliv, pan Lego, „nemělo se tak státi již z úcty a vděčnosti k tomuto velikému šlechetnému muži – zakladateli Rakouska!“
Rybníky mlčely a ryby šly do Vídně. Nebudu už mnoho povídati o nových větvích slavného rodu; byli to Slavatové a Černínové. I to byli skvělí páni, u dvora velmi vážení. Všaktě, jak praví pan Lego, „v nejtruchlivější a nejosudnější době našeho národa vystupuje tu mohutná postava Viléma Slavaty, jenž věrnost a oddanost svou k rodu habsburskému málem byl zaplatil životem. K jeho jménu váží se nejsmutnější vzpomínky každého upřímného Čecha, neboť svržení jeho z okna hradu pražského odbojnými stavy dalo podnět k válce třicetileté.“I Hradec, tehdy většinou protestantský, velmi trpěl, ale musíme spravedlivě doznati, že ve Slavatovi a jeho spanilé choti Otylii mělo město pány velmi milostivé, „kteří prominuli laskavě všechna provinění, jen když v době protireformační obyvatelstvo jeho pilně chodilo na mše sv. a hojně přijímalo svátost pokání a přijímání.“
Rybníky mlčely a ryby braly jen na Vídeň.
A bůhví, nejdivnější a utěšlivé je, že Jindřichův Hradec, obklopený německými vesnicemi a chodící svými pány i rybami do Vídně, zůstal nakonec český. A Čechy také.