Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Jeden roztomilý Hans

Je to dr. Hans Günther, jehož kniha Rassenkunde des deutschen Volkes vyšla v Mnichově už ve čtvrtém vydání, neboť spis tohoto druhu je jistě velmi lahodnou náplastí na mnohá bolavá srdce německá, která nyní úpí nad osudovou křivdou věku. Nebyl by to ani pravý Hans, kdyby velmi živě necítil nevýhod německé republiky a sociální éry proti železným krásám dřívější monarchie a vlády silných z boží milosti. A nebyl by to také pravý Hans, kdyby všechnu lidskou hodnotu neviděl jen v rasovém typu německém a kdyby se na jiné rasy dovedl dívat bez pohrdání.
Kniha tohoto Hanse není však lahodně utěšující četbou jen pro Němce; je zajímavá i pro nás, neboť mluví také kriticky o živlu slovanském a podává jeho povahopis, který ovšem není pro nás nijak licho¬tivý.
Tedy tento učený Hans dělí obyvatelstvo Evropy na čtyři základní rasy: severskou, západnickou, dinárskou a východnickou. Ta západnická, totiž jihofrancouzská a středozemní, se nás zvlášť netýká, rovněž ne dinárská, již umísťuje kolem Alp a na Balkáně, a rovněž tak ne kříženci všech těchto ras, neboť nás, Slovany, uvádí tento dr. Hans hlavně jako rasu východnickou, která se velmi snadno plemení, prosakuje kalupem do oblasti méně plodné rasy severské a ohrožuje tak katastrofálně její tělesný a duševní ráz. Severská rasa je ovšem nejstarší a nejušlech¬tilejší rasou Evropy; světlovlasá a světlooká, vysokých a dlouhých lebek a vysoké klasické postavy, vyniká všemi vlastnostmi ušlechtilého Herrenvolku: činorodá, vynalézavá, vedoucí, energická, vládyschopná, hrdinská, nadaná. Kniha přináší hojně vyobrazení a je tu mnoho typů severských, mezi nimi dost německých vojevůdců i ze světové války a také Ludendorff.
Východnická rasa, které přináležejí Slované, jest původu mongolského, a podle toho jsou také její tělesné a duševní vlastnosti: převážně tmavovlasá a tmavooká, toporně stlačené postavy širokých lící a nízké lbi, pohodlná a náchylná k sádelnatosti, tučně smytých a nevýrazných tahů, je pomalého, nevynalézavého a konzervativního ducha, sice pracovitá, avšak úzkoprsá, bez hrdinnosti a ušlechtilosti. Nemá smyslu pro velikost, drží se svého krejcárku a domácích kamen, veškeré vyšší duševní vzepětí je jí cizí. Je to typ šosácký, malicherný, neskrupulózní, tupý, netvořivý, bažící jen po laciném vzdělání, které napodobuje nebo si koupí, bručivě zádumčivý, egoistní a přitom stádní, nemající však sebeobětavého smyslu pro vyšší celek. Je nízce závistivý, nenávidí vyšších typů a ras, a proto jeví obzvláštní náklonnost k demokra-tickému rovnostářství, které hoví jeho zavilému odporu ke všemu, co jde nad prostřednost, přitom však nedovede si tato rasa sama vybojovat onu obecnou rovnost, po které, z důvodů žehravě nízkých, tak dychtí; v revoluci, ve velkých hnutích mas nedovede uchopiti iniciativu a sama se vésti; jejími vůdci musí být vždy silnější lidé z krve severské nebo aspoň Židé. Nemůže jinak než býti vedena a ovládána. Málo dbá o tělesnou čistotu, láska, kterou nedovede odděliti od peněz, bývá u této rasy založena na hnutích nízkých a sprostých, podvod, lež a mstivé sočení a ohrožování jsou jejími častými vlastnostmi.
Je to tedy podobizna dosti neutěšená, jak ji tu o nás vykresluje německý autor, jenž se tu dokládá dosti hojnými citáty a míněními badatelů cizích. A to tu podáváme jen nejstručnější výtah. Je tu uvedena ještě veliká řada nižších a zcela špatných vlastností všeho druhu, z nichž vykreslen velmi příkrý obraz naší slovanské bytosti. Svůj soud i jiných shrnuje autor v ten smysl, že svými bytostnými znaky poskytuje rasa východnická mezi všemi jinými rasami obraz nejnepříznivější, takže tam, kde mísila se nebo mísí s krví ušlechtilejší, nutně způsobuje upadání a úhonu.
Jak dalece nám, Slovanům, padnou tyto šaty, které nám onen zmíněný německý krejčí ušil, to nechť si každý čtenář za sebe rozhodne sám. Jistě že v něčem vystihl naší bytost správně, neboť jeho soud se mnohdy opírá o některá mínění cizí, méně předpojatá a odbornější. Autor si zde ovšem všechno upravuje na své německé kopyto a jeho tendence čouhá všude za pokřivenými fakty a neprůkaznými dohady velmi rohatě, trapně a hloupě. Dávaje špatné vysvědčení nám, dává je i sobě a vysokorodou rasu severskou staví často do zcela směšného světla, žádaje pro ni ve státě i v lidské společnosti výhod a podpor tak obzvláštních a velikých, že se to opravdu pramálo rýmuje s její tak oslavovanou činorodostí, silou, morálností a aktivitou.
A nyní, co povídá o nás Češích zvlášť: „3 ½ milionu Němců je pod českým panstvím; celé Čechy jsou převážně východně rasovou mongolskou zemí. Češi jsou z nejtmavších a nejširokolebějších národů Evropy. Velmi nápadný je u Čechů silný mongolský živel, který hlavně je znatelný v Praze.“ Mezi vyobrazeními je jako zástupce naší mongolsko-východní rasovosti předveden jen jeden reprezentant. Je to básník a inspektor čs. armády Machar, který se tu na fotografii dívá do světa s takovou krutou nevinností jako opravdový tatarský chán.
Všechno, co tento rozmilý severský Hans uvádí ve svém spise o východnické rase, platí tedy vrcholnou měrou o nás, neboť nám přiřknul obzvlášť velikou dávku mongolského živlu a Pražanům ještě k tomu porcí dvojnásobnou. Což, my již jsme na to zvyklí, že mnoho neplatíme u takového Hanse, který nás nemá rád. Ale že musel tak nízko klasifikovat mongolskou rasu, aby nás mohl jejími nehodnotami ponížit, to je přinejmenším aspoň křivda na Asii. Jak k tomu Asie přijde, aby takovému Hansovi na to ze svého doplácela, když máme být špatnými my?