Ledacos (fejetony) Josef Čapek

O laciném hledišti

Když bychom to vzali hodně nízko, tu bychom mohli říci, že lidé žijí hlavně břichem a očima. Potřeba sdělovat se nebo naslouchat, co cítí a mluví druzí, není z potřeb nejsilnějších. K životu břicha stačí viděti, viděti jen tolik, co se děje bezprostředně kolem, především neblíží-li se něco nebezpečného, před čím by bylo záhodno utéci nebo postavit se do střehu. Proto jsou oči ze všech smyslových orgánů nejvýmluvnější; jsou to, jak se říká, skutečná okna, kterými se pohlíží do světa ven. Oči se dívají a velmi dívají, i když je uvnitř prázdno, když není v břiše zhola nic. A i když je břicho velmi plné, oči zůstávají lačné. Ostatně potřeba podívané, jíž to všechno plynutí života kolem i občasná náhoda skýtají vděčnou pastvu, jest ze všech požitků ten nejpohodlnější a nejlacinější. Je třeba jen koukat, a člověk vskutku kouká, když nespí.
V létě jsou dlouhé a světlé večery, kdy se ještě nespí a kdy zima nikoho nepohání domů ke kamnům a do peřin. A tu pak tedy chudí nájemníci usedají na zápražích a v otevřených sklepních oknech a dívají se, co jím podává jejich odlehlá pražská ulice. Tohle nejsou zrovna moc plná břicha a z oken duše nedívá se dravost ani strach, jen pokojné očekávání, co na podívanou zdarma poskytne chodník, co do ztracené ulice samo sebou přinese plynutí života a náhoda.
Vše viditelné a míjející je sledováno s pokojně usebraným zájmem, důkladně požito a vysáto, celkem bez požitku, ale tak vydatně a úplně, že dokonané vyčerpání předmětu dává vznik nudě. I usedá vedle zvědavců na zápražích a na sklepních oknech zároveň nuda, veliká nuda nedělní, širá a nekonečná jako step. Přejde tu několik lidí, kteří se vracejí z výletu. Slečinka s vlčákem, který je velký a huňatý pes, a stará paní s foxlíčkem, který je pejsek bílý, hladký a malý. Pak přejde pán a ťuká hůlkou do dlažby. A tenhle má přes ruku gumák. A pak jdou dva, jeden tlustý a jeden hubený, jeden v modrých šatech a jeden v šedi¬vých, a něco si povídají. A pak se naskytne jeden, který má nějak naspěch. A jede ulicí někdo na kole, nebo se lidé dívají, jak pomalu a pracně šine se mrzák.
Mnoho toho vidět není, ačkoliv sotvakde jinde, na jiném hledišti, byla by sebemenší podívaná uvítána lačněji a pozorněji než zde, v ulicích sklepních oken, kde v neděli usedá pospolitě s lidmi širá nuda. Nikdy tu místo vracejících se výletníků, z nichž čiší omrzelá únava, nepřejede kavalkáda rytířů v skvělé zbroji. Nikdy tu neputuje karavana s Beduíny a velbloudy. Nikdy se tu nemihne postava krásného sirotka pronásledovaného bohatým svůdníkem.
Poutníku, jenž náhodou se ubíráš po této ulici svou cestou a jenž těmi důkladnými pohledy, které sledují tvůj krok, cítíš se nějak inkomodován, věz, že na tobě není pranic zajímavého a nic v nepořádku, že nemáš roztrhnutou nohavici ani skvrnu na zádech, že nejsi ani směšný, ani nápadný, ani ničím podezřelý! Třebaže poskytuješ divákům zábavu a domníváš se býti nedobrovolným Chaplinem, věz, že na tobě není zhola nic: tvůj klobouk nikterak není směšný, tvé nohavice nejsou kudrnaté a nohy ti jdou rovně. A ani tu není nikoho, kdo by usiloval ti vyčíst tvé myšlenky. Ani si tu o tobě nikdo nemyslí, že jsi zakuklený hrabě či lupič nebo šílenec. – A co by vůbec na tobě mohlo obzvláštního být, když poskytuješ podívanou zadarmo?
Nikdy tudy před tímto laciným diváctvem v ztřeštěném kalupu nepřeběhne Fatty, pronásledovaný rozzuřeným farmářem. Ani Harold Lloyd, tancující nad kuličkami revolverů kovbojských. Maličká Mary Pickfordová tu půvabně nepere u půvabného potoka prádlo. Snad by tu mohl – když zadarmo – někdy přejíti bělostný anděl, čistotně nadnášející svá veliká křídla nad špínu dláždění. Nebo Pánbůh, jestli by na něho diváci ze sklepních oken neupozornili strážníka jakožto na nenáležitý zjev?
Zjevy příliš neobvyklými byl by mírný požitek podívané uveden mimo veškerou míru, byl by zatlačen aktivní nelibostí, neboť mezi nudu a diváka by usedl velmi nečekaný i v té míře nežádaný vzruch. Ne očím, ale duchu by se tu dostalo více než vhod.