Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Vymírající pražské němectví

Nemusíme jíti ani hluboko do historie, politiky a hospodářského života, abychom viděli, jak pražské němectví postupem času všelijak se sesýchalo, jak vymíralo a vymírá. Jsou to staré známé věci, ale je možno přesvědčiti se o nich ještě jinde, na místech, kde bylo pohřbíváno doopravdy a doslova, totiž na Olšanských hřbitovech. Velmi názorně je tu do náhrobních desek vyryta historie tohoto vymírání, dosti rychlého, které dosáhlo svého vrcholu ke sklonku minulého století. Jak bude dále a kde toto vymírání se zastaví, toho zatím těžko se dohadovati; jisto však je, že ještě není tak docela u konce.
Je to v nejstarší části Olšanských hřbitovů, dole k Žižkovu, kde je tato historie vyryta náhrobními písmeny. Tam totiž je nejvíce německých náhrobků od let asi tak 1780 až do 1880. Jejich středem skoro je pěkný pomník, v němž odpočívá Carl Renner, Geschaftsleiter des Vereinesfür Geschichte der Deutschen in Böhmen; byl to, jako mnoho jiných pražských Němců, Němec přistěhovalý (nar. v Baeringen) a zemřel roku 1875. Takových přistěhovalých, úřednických, učitelských i občanských kolonistů zde bylo na začátku minulého století dost. Odpočívají tu dvorní krejčové i zámečnici, měšťané Kraepelin, Nürenberger i Voe¬gelind, mnohá jména švábská a tvrdě hornoněmecká. Je tu hrobka Jana Körbra, pražského měšťana a majitele domu, rodem z pruského Slezska; na desce táhnou se jména německé rodiny, ze které pak nakonec vidíme odštěpovati se větev českou. Německá se končí u let padesátých, ta mladší česká ještě není uzavřena.
Nevím, jestli v tom nebylo kus domácí pýchy vůči Němcům přespolním, když přemnohé náhrobky jakoby se zvláštním důrazem uvádějí, že ten a ten zemřelý byl Prager ansässiger Bürger. Tehdy ovšem bylo nesmírně takových PragerHausbesitzrů a Bürgrů, hlavně stavu obchodnického a řemeslnického, kteří pod svým umělým německým nátěrem nesli ukrutně česká jména: Steyskall, Sweceny, Smaschill, Brdiczka, Klauczek, Dworzak a jiní. Pak jména z kasty úřednické: Daudlebsky von Sterneck, Weltrubsky von Weltrub, SchrameckEdler von Schrameck, Woržikovský Ritter von Kundratitz, majitelé Leopoldových řádů, dvorní a místodržitelští radové, radové guberniální, konsistoriální a kamerální, dynastie k. k. a panských úředníků. Mnoho německého živlu s prožlukle českými jmény zaznamenáno ze služeb státních: dráhy, vojenství, soudnictví, administrativa, služba finanční úřad zástavní, jsou tu i magistrátní radové z třicátých let a pak ovšem mnoho služebníků šlechtických, lesních, hospodářských a důlních, i dvorní hraběcí Paarští radové. Je to starý byrokratický svět staré monarchie, o němž dnes už nemáme potuchy. Velmi často jsou tato zněmčená jména byrokratické kasty přežívána už jen ženami; ke konci 19. století je tu uloženo mnoho penzistek s predikátem drobné šlechty, co z řad poněmčilých měšťanů a majitelů domů docházejí tu věčného míru přečetné privátnice.
„Es will Abend werden“, dumá teskný nápis na německé hrobce Swobodů, do níž v pozdějších letech nakonec vyryto česky úmrtí českého Svobody. A skutečně pražskému němectví počíná se jakýsi soumrak. Někde sice se zněmčilé rody udržely neporušeně až dodneška, z Holubiczků se stali Straschillové a z těchto Wlczkové, kteří zůstanou Němci i po další generace Schtowitzků, ale jinde se láme německost generací dost brzy; proces začíná se nejsilněji v letech osmdesátých. Někdy však i dříve. U Wischinů pan jub. k. k. Kreisgerichtspresident (1797–1879) je Němec, ale student Wischin (1841–1865), snad syn starého pána, je už Čechem. Rodina Braunova je jen do roku 1830 německou, ale pražští němečtí měšťané Münchové končí teprve roku 1897 dcerou Bertičkou, jejíž úmrtí zaznamenáno česky. Umělému němectví nastává večer; nemělo tu přese všechny výhody a privilegia dosti hlubokých domácích kořenů a důsledně a nezadržitelně děje se pozvolný přerod. Po pražském měšťanu Gindrichovi, zemřelém roku 1868, přichází roku 1878 již Gindřich a od těch dob jsou ukládáni do rodinné hrobky nadále jen čeští Jindřichové. Rodina pana Kalliwody, k. k. Apell. Exp. Directora, stává se v sedmdesátých letech českou, z německých Wrabczíků odvětvují se v těch letech čeští Mikšové. A co je ještě podivuhodnější, z Němců pokrouceně českých jmen vyvíjejí se české rodiny jmen německých. Z německých Schebelků přežili Češi Krausové, z německých Chotzenskych čeští Puschové, z Wesselych Wahlové, ze Smaschillů přežívají čeští Schwarzové. A vše to je namátkou jen několik málo případů z mnoha.
Byrokratického živlu ubývá, zněmčilé rodiny se omlazují v povolá¬ních civilnějších. Náhrobky již méně často hlásají, že ten a ten měšťan byl členem granátnického sboru, ubývá malých šlechtických predikátů, mezi nimiž bylo mnoho drobné a novopečené vojenské šlechty s pří-domky německými, charvátskými, maďarskými i italskými. Vnukové generálmajorů a okresních hejtmanů stávají se továrními inženýry nebo bankovními úředníky, zato potomek lepší obchodnické rodiny, patrně zchudlé, končí ještě jako k. k. Schuldiener.
Je zřejmo, že mnoho pražského němectví vymíralo s postupným zánikem starodávné copařiny, dřevního rakouského byrokratismu a pan¬ského úřadničení; tehdy bylo to sláva, rozkoš a pýcha němectví, pro co Čecháčkové zněmčovali svá příliš prostá česká jména. Čím dále později, tím více ubývá těchto chrupavek na páteři germanizující rakouské mocí. V novějších částech hřbitova je německých náhrobků stále menší procento a stále bleději se v nich obráží lesk staré monarchie a dob pánů Franců. Skoro veškeré to někdejší němectví jeví se tu zkamenělé jako důstojně konzervativní stařina, jako výraz hodně zastaralých zpátečnických dob, jako hodně neživotná složka ve vývoji Prahy. Jistě že židovské němectví bylo tu živlem hybnějším, modernějším a schopněj¬ším života.
A tak je tato nejněmečtější část Olšanských hřbitovů dnes jen už hodně vzdálenou připomínkou někdejších starorakouských časů a skoro jako kdyby v každém náhrobku ještě trouchnivěl kus starého absolutismu.
Blízko této nejstarší a nejněmečtější části Olšan tyčí se náhrobek Karla Havlíčka Borovského.