Logika dotací: pro Babiše, proti lidem, proti přírodě, proti venkovu

Agrofert samozřejmě chce čerpat dotace v co největším objemu, a tak vyvíjí tlak, aby se pravidla rozdělování upravovala způso¬bem, který ho zvýhodní. Pracoval na tom už před vstupem své politické divize – hnutí ANO – do Sněmovny, po něm se mu však podmínky pro stupňování politického tlaku výrazně zjednodušily. Svědčí o tom všechna dostupná čísla.
Už v roce 2011 se nicméně velcí hráči v agrárním průmyslu, samozřejmě včetně Agrofertu, spojili do lobbistického uskupe¬ní s názvem Iniciativa zemědělských a potravinářských podniků (dříve si říkali konsorcium). Společně si zaplatili služby Pavla Teličky a jeho tehdejší lobbistické firmy BXL Consulting, aby prosazovala jejich zájmy v unii.
Předsedou Iniciativy je Zdeněk Jandejsek, v březnu 2017 zvo¬lený prezident Agrární komory, který je také ředitelem a součas¬ně spolumajitelem firmy Rabbit Trhový Štěpánov. Jde o jednoho z důležitých zpracovatelů kuřecího a králičího masa u nás, od nějž mimochodem v obdobích zvýšené poptávky od supermarketů do¬kupuje kuřecí maso i Babišova Vodňanská drůbež. Agrofert v Ini-ciativě na postu místopředsedy zastupuje Jindřich Macháček, šéf jeho zemědělské divize a současně člen představenstva Agrární komory a předseda Svazu chovatelů prasat.
Zemědělci bývali Evropskou unií tradičně hojně dotovaní. Společná zemědělská politika představovala hlavní výdaj jejího rozpočtu, dnes je na druhém místě. Našim velkým agrárníkům jde hlavně o to, aby unie nepřesměrovala prostředky od průmyslové¬ho zemědělství do rodinných farem, obnovy venkovské krajiny či do ekologizace zemědělství. Taková tendence totiž v unii skuteč¬ně existuje a prosazuje se.
Služby profesionálního lobbisty Teličky se tuzemským velko¬agrárníkům osvědčily. Podařilo se jim zajistit, že u nás nebylo za¬vedeno zastropování přímých zemědělských plateb (tedy dotací na hektar, na které má nárok každý zemědělec), jak Unie navrho¬vala v roce 2013. V některých evropských státech firmy dostávají dotace jen do tisíce nebo do tří set hektarů. Vezmeme-li v úvahu, že Agrofert hospodaří na více než sto tisících hektarů, byla by to pro něj těžká rána v řádu stovek milionů korun ročně.
Dle zemědělských analytiků přitom není důvod, aby velcí do¬stávali stejné dotace jako malí. Takové nastavení naopak vede jen k dalšímu zprůmyslňování zemědělství, úbytku pracovních míst, rozpadu venkova, přetěžování půdy a snižování její kvality se všemi zápornými důsledky, k nimž mimo jiné patří zvýšené riziko a intenzita povodní. Jako vedlejší efekt dotování velkoze¬mědělců také roste cena zemědělské půdy a tlak na její skupování a na spekulace s ní.
„Peníze, které jdou do zemědělství, jsou z větší části, řekněme ze sedmdesáti procent, ze zdrojů Evropské unie. V Evropě jsme se ale dohodli, že veřejným zájmem je zachování venkova a kra¬jiny. To, že se nám tady vyvíjí velkovýrobní struktura, je něco, co Evropa na západ od nás nezná,“ vysvětluje Tomáš Doucha z Ústavu zemědělské ekonomiky a informací.
Jinak řečeno: zemědělská politika, která vyhovuje Agrofertu a dalším velkým hráčům, je zcela nevýhodná pro krajinu, drobné sedláky a život na venkově. Doucha říká: „Malý podnik se o půdu stará sám od sebe. Ti větší řeknou: chcete, abychom se starali? Tak zaplaťte. Kdybychom měli zemědělství založené na menších farmách, měli bychom menší starosti s údržbou krajiny a půdy… a nemuseli bychom za to platit.“
O co tedy jde Iniciativě agrárních průmyslníků nyní, když pro¬zatím uhájila své zájmy v Evropě? Jak trefně napsala Táňa Králo¬vá, novinářka, která se zemědělské politice soustavně věnuje už řadu let: „Dobře pochopili, že z Bruselu už více peněz nekápne a balík na příští období zůstane stejný. Soustředí se tedy na do¬jení českého rozpočtu.“ Tomu odpovídá navýšení stropu projek¬tů v rámci dotačního Programu rozvoje venkova – jde o dotace na investice do hmotného majetku. Původně byla maximální výše žádosti třicet milionů korun. V novém rozpočtovém období pode¬psal ministr zemědělství navýšení na 150 milionů.
Česká republika je v tom opět výjimkou, ve zbytku Evropské unie zůstali na třiceti milionech. Jedná se o krok, který je jedno¬značně vstřícný k velkým podnikům. Velcí zkrátka mohou žádat – a dostávat – víc. A výsledky jsou již vidět: v roce 2016 šlo více než tři čtvrtiny vyčleněných prostředků právě na projekty do 150 milionů. Slabá čtvrtina šla na projekty do pěti milionů.
O „rozvoj venkova“, který má program i ve svém názvu, tady už ale vůbec nejde. Malé podniky nemají na projekty s obrovským rozpočtem ani administrativní sílu. „Malí zemědělci by spíš po-třebovali dotace na stroje a zařízení. Sedlák, který má sto hektarů, nepotřebuje přístřešek na stroje nebo zvířata. Udělá si to víceméně ve své režii. Ale co potřebuje, je právě nová technika, stroje,“ říká k tomu předseda Asociace soukromých zemědělců Josef Stehlík.
Dotace jsou z definice deformací trhu. Vždy jsou odrazem poli¬tické vůle. Státy se pro dotační programy rozhodují, aby ochránily veřejný zájem, který by v prostředí volného trhu neobstál. Tako-vým příkladem je právě ochrana venkova a drobných zemědělců.
Česká politika tohle staví na hlavu. Zemědělské dotace tu ne¬slouží veřejným zájmům, ale k vykrmování už tak dost tučných velkopodnikatelů, mezi nimi na prvním místě Agrofertu, který zde nastoluje centralizované zemědělství v takovém měřítku, jaké tu nepanovalo ani za časů kolektivizace.
Agrofertu slouží dotace k upevňování dominantního postavení, a jsou pro něj tedy důležité. Jak moc? Na to nejlépe odpověděl sám Andrej Babiš, tím, jak se vypořádal s novelou zákona o střetu zájmů, známou pod zkratkou lex Babiš. Ta zakazuje členům vlády ucházet se o některé dotace, státní zakázky a pobídky a vlastnit média.
Andrej Babiš akcie svých společností Agrofert a SynBiol pře¬vedl na svěřenský fond, o který se starají jeho věrní: předseda představenstva Agrofertu Zbyněk Průša a Babišův dvorní právník Alexej Bílek. Dohlíží na ně tříčlenná rada, jejíž členkou je i Babi¬šova partnerka Monika.
Jinými slovy, Andrej Babiš se stal po vzoru Chytré horákyně takovým majitelem-nemajitelem Agrofertu. Formálně vše vyho¬vuje zákonu, nikdo v holdingu by si ale nedovolil chovat se tak, jako by Agrofert Babišovi nepatřil. A dotace, státní zakázky a in¬vestiční pobídky se mohou sypat dál.