Věrní přátelé

Jeden pán měl věrného čeledína, ale špatně se o něj staral. Dával mu staré šaty, málo jídla, ani svou postel neměl a spal ve stáji. Jednou onemocněl.
„Ty lenochu,“ křičel pán. „I tak musíš pracovat!“ Ale když čeledín slábl a nemohl pracovat, vyhodil ho ze statku. Stál uprostřed cesty a nevěděl, kam jít. Posadil se na krajnici, a tak čekal na svůj konec. Šel však kolem nějaký člověk – pomohl mu, posílil ho jídlem a dal mu napít.
Když čeledín nabyl sil, poděkoval a řekl:
„Nemám žádnou práci. Taky se necítím nejlépe, ale kdybych ti mohl sloužit, rád bych to udělal.“
„Ano!“ řekl ten člověk. „Buď mým přítelem a pojď se mnou.“
A tak žili v přátelství a spokojenosti a navzájem si sloužili. Co se nepodařilo jednomu, to zvládl druhý.
Dověděl se ale o tom jeho bývalý pán.
„Proč ses nevrátil, abys mi sloužil?“ vyčetl mu. „Zůstala tu spousta práce, která na tebe čeká.“
Pak ale zjistil, že čeledín má už jiný kabát a nechce se nikdy vrátit.
„Jsi nevděčný člověk! Já ti připomenu povinnosti jinak!“
„Říkej tomu, jak chceš,“ odpověděl čeledín, „ale pamatuj si: věrnost a vděčnost je jenom pro opravdové přátele a nezná ani pány, ani čeledíny.“