Manipulátor je domácí psychopat v luxusním balení. Přepíše vám paměť

V pondělí jste hysterka, v úterý neschopná, ve středu dlužnice. V pátek už ani nevíte, kdo jste, ale on vám to rád připomene: „Jsi nikdo. Jen díky mně jsi někdo.“ Bravo! Škoda jen, že na tuhle show nejsou lístky k mání na Ticketportalu, diváci by si rádi připlatili za první řadu a házeli shnilými rajčaty. Jak poznat grázla dřív, než vám ukradne paměť i peněženku?

Existuje zvláštní druh vztahu, ve kterém se nehádáte o pravdu, ale o právo pamatovat si ji. Manipulátor ví, že láska, loajalita a stud jsou mnohem měkčí než ocel, proto nezaútočí kladivem, ale otázkou: „Nejsi náhodou moc přecitlivělá?“

Ochotně vám podá deku, když se třesete, aby příště mohl říct, že bez něj mrznete. Při každé neshodě jemně posune mantinely: „Tak to si pleteš. Já přece říkal něco úplně jiného.“ A když vytáhnete screenshot, zavrtí hlavou: „To je vytržený z kontextu.“

Dnes drobnost, zítra standard. Jednou je to „Proč nemá Péťa zaplacený školní výlet? Slíbilas, že to zařídíš“, podruhé „Na tenhle kroužek jsi ho nacpala ty, já byl proti, a stejně jsem to zaplatil“. I když platební notifikace svítí ve vaší bance a on sám včera nadšeně posílal fotky z tréninku. Z jejich slov se stane beton, z vašich důkazů mlha. A vy si začnete tajně vést deník reality, abyste si vždycky, když to bude potřeba, mohla přečíst, že nejste blázen.

Parkour, který nikdy neexistoval
„To je nesmysl, holčičko. Parkour je jen skákání po zdech, žádnej sport,“ prohlásil můj ex Kamil s kamennou tváří. Syn stál opodál s rozzářenýma očima, v ruce letáček, který si přinesl ze školy. Tréninky dvakrát týdně, kousek od domu. Mně stačilo podívat se na jeho nadšený výraz a bylo rozhodnuto. Přihlásila jsem ho. Platbu z účtu jsem samozřejmě poslala já, protože jak jinak, tatínek měl v tu chvíli „jiné priority“.

První hodina? Syn přišel domů odřený, ale šťastný. Vyprávěl, jak skákali přes lavičky, jak se učili přeskoky a salta, a já pak poslala pár fotek tátovi, ať vidí, že to není žádná „blbost“. Odpověď? Nic. Ticho. Jen o týden později náhlý obrat: „No vidíš, jak jsem dobře rozhodnul, že tam chodí. Když už to platím, tak ať to má úroveň.“ Polkla jsem naprázdno. On to platí? Platbu jsem posílala ze svého účtu..

O měsíc později, když jsem mu připomněla, že syn má trénink i v jeho týdnu, přišla sprcha: „Nacpala jsi ho tam za mými zády. Já jsem říkal, že to nechci. A stejně jsem to zaplatil. Dával jsem ti na to peníze, moc dobře si to pamatuju." Zůstala jsem stát s pusou dokořán. On ne že by se mýlil, on dokonce přepsal dějiny. V jeho verzi příběhu jsem já ta, kdo intrikuje, zatajuje a ještě mu ujídá z kapsy. A dítě? V jeho vyprávění je jen figurka, kterou posunuje, aby mohl vypadat jako ten velkorysý táta. Oběť.

To jeho hraní na oběť je divadelní výkon století. Oscar za nejlepší roli plačící laňky putuje do obýváku, kde se pán domu vzlykaje ptá, proč ho nikdo nemiluje tak, jak si zaslouží. Manipulátor je génius tragikomedie: smějete se i brečíte zároveň, jenomže ne proto, že by to bylo vtipné, ale proto, že v konfrontaci s tímhle se nic jiného dělat prostě nedá.

Dluhy, které nikdy nevznikly
Po rozchodu začal počítat. Ne kilometry, které jsme spolu najezdili na výlety, ani večery, kdy jsem mu žehlila košile nebo vařila jeho oblíbená exotická jídla. Počítal peníze. Sepsal tabulku v Excelu: benzín, obědy, nájemné pěkně napůl i za dobu, kdy jsem byla doma na mateřské se společným dítětem, i „psychická újma“. Celkem prý dlužím částku, za kterou by se dalo pořídit nové auto. Poslal mi ji mailem s poznámkou: „Buď zaplatíš, nebo půjdeš bručet, holčičko.“

Ten e-mail jsem si přečetla třikrát. Nešlo o vtip, byla to jeho realita. V jeho světě jsem byla dlužnice, která se celý vztah vezla na jeho dobrotě a laskavosti. V mém světě? Vzpomínám si na výpisy z účtu, na to, kdo platil kroužky, školní pomůcky, dovolené. Jenže z jeho pohledu je to všechno špatně. On má Excel, tedy „skutečnou a nezpochybnitelnou“ verzi pravdy, která se tváří jako účetní doklad. A když ji dostanete do mailu, začnete sami pochybovat: opravdu jsem něco nezapomněla? Neměla bych to přepočítat?

Proč manipulátoři přepisují realitu
Psychologové tomu říkají gaslighting. Podle portálu Psychology Today jde o jednu z nejzákeřnějších forem manipulace, protože člověka nutí pochybovat o vlastním vnímání reality, paměti a zdravém rozumu. „Gaslighter vám nebude říkat, že je černé bílé. On vám jen položí otázku, jestli jste si to opravdu zapamatovala správně,“ vysvětluje terapeutka Robin Stern ve své knize The Gaslight Effect.

Dobře věděl, že bez očkování dítě do školky nevezmou. A když ho nevezmou do školky, já nebudu moct jít do práce. Můj problém, jeho triumf.

Manipulátoři mají zvláštní schopnost přehodit výhybku. Z vaší zkušenosti udělají váš omyl, z vaší platby jejich velkorysost, z vašeho vítězství jejich oběť. Harvard Health upozorňuje, že dlouhodobý život v takovém vztahu vede k úzkostem, depresím a psychosomatickým problémům. A co je horší? Pokud je do hry zatažené ještě dítě, stává se z něj nástroj, jak na vás zatlačit ještě víc.

Když jsem se se od něj konečně odstěhovala, synovi byly dva roky. Čekal nás nástup do školky a mě návrat do práce, tedy normální krok, který řeší každá máma. Jenže „tatínek“ se rozhodl, že z toho udělá šachovou partii, kde on bude ten, kdo dává mat. Osobně zašel za dětskou lékařkou a předal jí písemný nesouhlas s očkováním. Dobře věděl, že bez očkování dítě do školky nevezmou. A když ho nevezmou do školky, já nebudu moct jít do práce. Můj problém, jeho triumf.

Když jsem to s ním chtěla probrat, vítězoslavně po mně hodil verbální plivanec: „To není můj problém. Zařiď si to, jak chceš.“ A já, naštěstí ještě ne úplně na kolenou, jsem prosila, aby to DOVOLIL. Zpočátku měl ovšem podmínku: „Zaplatíš mi to, co mi dlužíš. přehled jsem ti poslal.“ Nakonec přece jen „svolil“, a dokonce se synem na očkování sám zašel. Bručet jsem nešla, šla jsem místo toho do práce a syn do školky. Ostatně, školka byla benefitem i pro něj, v „jeho“ týdnech mimosoudně dohodnuté střídavky, ale o tom už jeho verze historie mlčí..

Když vám přepíšou paměť
„To jsem nikdy neřekl,“ usmál se na mě Kamil a usrkl kafe, jako by se bavili dva známí v kavárně. Jenže já v ruce držela telefon a četla nahlas přesně tu větu, kterou mi psal večer předtím: „Kdybys nebyla tak neschopná, mohli bychom mít normální život.“

„Ale to je vytržené z kontextu,“ mávl rukou a naklonil se blíž. „Já jsem myslel, že se moc přetěžuješ, to bylo o tvém zdraví. Ty vždycky všechno chápeš špatně.“ Překvapeně jsem zmlkla. Ve mně zuřivost, v něm klidný úsměv člověka, který právě vyhrál partii šachů. Tohle nebylo poprvé.

A tak jsem začala pochybovat. Možná jsem opravdu přecitlivělá. Možná si vymýšlím. Možná jsem mu křivdila. Jenže právě v tomhle okamžiku jeho taktika zabrala. On byl ten rozumný, já ta hysterka. On měl klid, já rozklepané ruce. Přitom jedinou zbraní, kterou potřeboval, byla schopnost mě přesvědčit, že moje vlastní paměť je vadná.

Manuál k pomalé destrukci
Protože jsme už o nich několikrát psali, připomeňme si manipulátorské taktiky jen zběžně. V rámci gaslightingu z vás učiní blázna. Přitom to není jen slovo z filmového thrilleru, ale každodenní realita: „To jsem nikdy neřekl. To sis vymyslela. Vážně by ses měla léčit.“ A vy stojíte s telefonem v ruce, kde ta zpráva černá na bílém svítí, ale přesto se přistihnete, že se omlouváte.

Jak se (u)bránit manipulátorovi?
Jde to. A věřte, že i když se to bude zdát možná úsměvné, není. Jednou, jako když to najdete! S Marikou jsme daly dohromady pět tipů i podle odborníků.

Veďte si deník reality: Zní to banálně, ale je to nejostřejší zbraň. Zapisujte si, co řekl, kdy to řekl, jak jste reagovala. Přepisujte SMS, ukládejte e-maily. Manipulátor počítá s tím, že se vaše paměť unaví a že budete sama sobě nevěřit. Deník reality vrací moc do vašich rukou.
Nastavte hranice a držte je, za každou cenu: Ne „možná“, ne „zkusím“. Jasné: „Tohle téma s tebou nebudu řešit.“ „Na tenhle kroužek ho přihlásím já, je to moje rozhodnutí.“ Manipulátor hranice nenávidí. Čím důsledněji je držíte, tím méně prostoru mu necháváte.
Mějte svědky: Manipulátor miluje tmu a ticho. Proto mluvte, s rodinou, přáteli, kolegy. Čím víc lidí slyší vaši verzi, tím těžší je ji přepsat. I proto je sociální izolace hlavní zbraň manipulátorů.
Terapie: Jasně, není to lehké a málokomu se na ni chce. Ale oběť manipulace často potřebuje „reset mysli“. Terapeut pomůže rozlišit, co je realita, a co je implantovaná vina. V terapii se učíte znovu věřit vlastním pocitům.
Právní a finanční kroky: Výhrůžky typu „půjdeš bručet, holčičko“ nebo tabulky „dluhů“ nejsou vtip. Uchovávejte důkazy, poraďte se s právníkem. Manipulátor počítá s tím, že se bojíte. Jakmile ví, že jste připravená bojovat i oficiální cestou, jeho moc klesá.
Pak je tu přenášení viny, ono pověstné „kvůli tobě“. Manipulátor nikdy není viník, on je chudák. Udělal scénu? Nemusel by, kdybyste vy měla všech pět pohromadě. Zdrhnul na víkend pryč? Musel, s vámi se totiž nedá v klidu přežít ani den, natož dva. Zakázal vám podat synovu přihlášku na parkour? Vy jste ho zradila, když jste to zaplatila. Výsledek? Omlouváte se, zatímco on se veze na vaší vině jako na rozjetém longboardu.

Manipulátoři si také rádi zahrají na oběť, umí být dokonalým králem(ovnou) dramatu. „Já se tady snažím, a ty neděláš vůbec nic pro to, abychom byli konečně v pohodě.“ Překlopí realitu jako obratný barman sklenku. Najednou není on ten, kdo křičel. Jste to vy, kdo mu ubližuje. A zvládne i etudu hodnou Oscara: začne plakat, rozmlouvat sám se sebou nebo si teatrálně balit kufry. Odborníci tomu říkají victim playing – jedna z nejúčinnějších zbraní, jak vám podsunout odpovědnost za jeho šílené chování.

Nechtěl kroužek? Teď tvrdí, že to byl jeho nápad. Váš intimní život skončil s pozitivním těhotenským testem? Nechápe, jak od něj můžete čekat sex, když se pořád jenom hádáte. Přesto ale DOUFÁ, že se to zase zlepší. Manipulátor se nezdráhá kompletně vymazat vaše vzpomínky a nahradit je svými, prostě přepíše realitu. A pak je tu taky ona pověstná selektivní paměť, která by se dala shrnout jeho oblíbeným „vtípkem" - „Co si nepamatuju, to se nikdy nestalo".

Dělal ze mě blázna roky
Marika (nechtěla uvést pravé jméno) potkala Tomáše v roce 2009 a okamžitě mu propadla. Měl vše: šarm, charisma i sebevědomí. Rychle spolu založili rodinu, čekala miminko během pár měsíců. On sliboval, že je byznysmen, že to zvládnou. Ale Tomáš měl problémy: dlužil, bankrotoval, měl impulzivní výdaje. Přesto pořád tvrdil, že to bude dobré; že jen teď prochází náročným obdobím. Marika věřila. Investovala do jeho podniků skoro všechny své úspory, zatímco on stále omlouval své chyby a svaloval zodpovědnost jinam.

Když jednoho dne Maričin rodinný příslušník poslal fotky, které ukazovaly Tomáše s jinou ženou, Marika ho konfrontovala: „Je to lež? Řekni mi pravdu.“ On místo toho převrátil situaci: „Ty jsi ta, která to tady rozdmýchává.“ „Kdybys mě nezpochybňovala, nebyly by žádné problémy.“

Když to Marika odmítla přijmout, Tomáš začal obviňovat ji - že mu není dost vděčná, že je sobecká, že si neváží ničeho, co pro ni dělá. On vyprávěl přátelům, že Marika je hysterická, že neumí řešit těžké situace a konflikty. A situace se zhoršovala. Tomáš ji postupně zakázal stýkat se s některými přáteli, tvrdil, že ji zbytečně ovlivňují, stejně jako její rodina. Ta podle něj manipuluje její mysl, takže je závislá na názorech ostatních. Marika postupně začala pochybovat, zda něco z toho není pravda, jestli není opravdu přecitlivělá, hysterická, málo nadšená. A začala hledat pomoc.

Ráno začíná skoro nevinně: káva, příprava školní svačiny, rychlý pohled do kalendáře. Jenže v hlavě se okamžitě spustí jiný program: „Řekla jsem mu včera o rodičáku? A jestli řekne, že ne, mám důkaz?“

„No, prostě jsem nakonec vyhledala psychoterapeutku. A díky ní jsem si uvědomila, že trávím roky ve vztahu, kde realita nebyla objektivní. Kde ta Tomášova verze sebe sama, která byla šířena mezi rodinou a přáteli, měla větší váhu než moje životní zkušenost. Nakonec jsem s pomocí paní doktorky postupně posbírala důkazy pro sebe, zapisovala jsem si, co se stalo, kdy, jak reagoval on. Uvědomila jsem si, že jsem žila jakoby pod jeho kouzlem. A každý můj pokus protestovat byl odmítnut, zpochybněn, popřen…,“ říká Marika dneska, když je už spokojeně rozvedená.

Jak se manipulátorův život promítá do toho vašeho
Jak vypadá takový ukázkový den soužití s manipulátorem? Ráno začíná skoro nevinně: káva, příprava školní svačiny, rychlý pohled do kalendáře. Jenže v hlavě se okamžitě spustí jiný program: „Řekla jsem mu včera o rodičáku? A jestli řekne, že ne, mám důkaz?“ V běžném vztahu je to detail, ale v toxickém vztahu minové pole. Víte, že každá drobnost, zapomenutý e-mail, nevhodně položená otázka může být (a bude) použita proti vám.

V práci to znamená neustálý pocit nejistoty. Kolegové vidí perfekcionistku, která se snaží mít všechno pod kontrolou. Ona sama cítí paniku, protože ví, že večer bude muset vysvětlovat, proč se zdržela, proč neodepsala hned, proč „zase zanedbala“ povinnosti doma.

Ve vztazích s přáteli to funguje stejně. Telefon na stole vibruje, kamarádka zve na drink. Oběť se ale dívá na zprávu s úzkostí: „Jestli půjdu, obviní mě, že kamarádka je jen zástěrka. Jestli nepůjdu, ztratím poslední lidi, co se mě ještě ptají, jak se mám.“ A tak se omluví, raději se zavře doma, v izolaci, kterou manipulátor chtěl.

Nejdrsnější je to v mateřství. Dítě přinese ze školy jedničku, ukáže ji s nadšením. Ona chce radostně reagovat, ale slyší v hlavě jeho hlas: „No jo, ale kdybys s ním dělala víc úkolů, měl by jedničky pořád.“ A tak se její radost mění ve stud a strach. Dítě vidí mámu, která se usmívá polovičatě, a přestává sdílet. Vzniká tak tichá prázdnota, kterou je těžké znovu zaplnit.

Fungujete v režimu „dvojí reality“: venku sebevědomá žena, uvnitř zlomená. „Naučila jsem se přepínat – v práci fungovat, ale doma být poslušná, abych přežila. Neuvědomujete si, jak moc to ničí, dokud neztratíte samu sebe,“ říká Marika.

Manipulátor je mistr převleků. Může být šéf, partner, rodič, nebo dokonce „kamarád“. Společným jmenovatelem všech je, že vás pomalu nutí přestat věřit v sebe samotné. A to je největší krádež, které se na vás někdo může dopustit. Nenechte je. Vezměte si sebe a svůj život zpátky. Začíná to jedním malým krokem, třeba tím, že si zapíšete dnešní den tak, jak opravdu proběhl. A že odmítnete přijmout jinou verzi. Protože pravda je pořád vaše.

Kristýna Nedobitá flowee