Moc smutný ( s dovolením paní Irenky Hrobské)

Přijeďte co nejrychleji
20.05.2021
Telefon. Devět. Příjemný hlas na druhé straně se představuje:
- Maminka v noci upadla do koma. Ona je křehounká. Krvácení stále pokračuje. Přijeďte prosím co nejrychleji rozloučit se s ní.
- Ano, ano. Ano. Už jedeme.
- A my máme telefon jen na vás.
- Nebojte, volám sestře jedeme.
Klepu se jak osika. Třas rukou. Co to je? Volám Ivu. Chrlím.
- Ivo, musíme jet do nemocnice rozloučit se s mamkou!
- Já jsem první den v práci.
- Aha. Tak jak? Mám se stavit pro tebe? Nebo mám jet sama? Já vůbec nevím, co mám dělat.
- Vydrž. Já ti zavolám.
Za chvilenku volá, že se pro mě staví. OK. Maluji se. Proč? Pro koho? Kdo je na mě zvědavý? Určitě budu brečet. Vždyť je to úplně jedno, jak vypadám. Tak aspoň ze zvyku. Rutina. Nedávám si záležet. Volám dětem. Deniska je moudrý pozorovatel.
- Mami, tys´ ji tu držela.
- Držela. Od LDN. Máš pravdu. Ale neudržela. Už musí letět. Já to dám. Ale chytá mě rapl. Dýchat.
- Mami, dýchej do pytlíku.
Nikdy jsem tuhle metodu nepoužila. Je to jako když vám teče voda do plic a vy ne a ne a ne se nadechnout.
Beru pytlík od koření. Zklidňuje mě. Lepím si homeopatický zázrak na os sternum, abych nebyla blázen. To musím ustát. Iva troubí. Vybíhám, že už jdu. Ještě mixnout snídani. Dnes žádné kopretiny do jídla. Jen výživu. A s sebou aloe vodu. Iva mi ve Vlkově, odsud jsou tatínkovi předci, vypráví.
- Včera jsem tam byla. Byla na pokoji za plentou. Odkryla jsem si tvář.
- Mami, poznalas mě?
- Teď už jo.
- Mami, mělas´ dvě děti. Jak se jmenovaly?
- Iva a Irena.
- Ona si vzpomněla?!
- Jo. Ptala jsem se jí, která jsem já.
- Iva.
- Měla druhé oko zalepené, šla jsem jí ho umýt. Umyla jsem jí ho. Řekla.
- Teď už běž. Chce se mi spát.
Bulím. Dojely jsme do HK. Nemáme kde zaparkovat. Nedutám, abych nezpůsobila kolaps. Nakonec si dovoluji navrhnout parking dál. Máme přece nožičky, povídala Iva.
Na křižovatce se handrkujeme, jestli tamtím vchodem, nebo támhle tou úzkou stezičkou. Tudy jsem chodila na zubní kliniku při transplantaci zubu. Ne. Tak ještě kousek. Podvoluji se. Jdeme takovou vedlejší brankou. Iva si natahuje roušku. Prý mě tam nepustí bez očkování. Pustí. V těchto případech pustí. Jsou lidští. Děkuji. Vyjíždíme tentokrát do druhého patra. Jen operační sály.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-20_Do_FN_za_maminkou/
- Proč jsme tady? Tady jsou jen sály.
- Řekli do druhého... Prý tu bude lavička.
Sedíme na židlích. Personál chodí tam sem. Jednu paní oslovuji. Ptám se, jestli jsme dobře. Vyslovujeme mamčino jméno. Jo, ví o ní. Ví o situaci. Vyjedná, zařídí. Za chvíli přichází nesmírně milá, klidem působící bytost. Sestra? Cáká mi na ruce dezinfekci - to podstoupím, i když nevím proč. Jedy do sebe nepřijímám ve velkém. Hned si jed utírám do kapesníčku. Navléká nás do plášťů. Mám přes ramena. Polévá mě velké horko. S citem úctou nás vede k mamince. Máme prý veškerý čas. Čas je prý jen náš. Můžeme tu být, jak dlouho chceme. Mami, já mám šanci. Takhle jsme se domluvily. No jo, jenže Iva spěchá.
- Ivo, já pojedu vlakem. Jen mám u tebe láhev s vodou a nádobu s jídlem.
Dává mi ještě čas. Sestřička mi dává informace. Jak to je s oblečením těla.
- O to se postará pohřební služba.
- Můžete ji odpojit?
- Dýchá sama. Dáváme jí jen maličko kyslíku.
Jsem uspokojena. Nedrží ji.
- Otevíráte tu pak okno?
- Vždycky. My jsme ještě generace, co ví.
Každou mou otázku přijímá. Jsem naivní trouba. Sestra mě okřikuje. Já jsem ještě nikdy tohle nezažila. Jsem bavlnková. Sestřička mě zná. Je od nás. Říká jméno za svobodna. Aha, to mám spojeno s Rasoškami, Vlkovem. Ano. Ale bydlí v Jaři. Kamarádí s jedněmi příbuznými od Petrouška. A zná Petrouška i dvojče, jen je nerozlišuje.
- Už jo, už jsou asi deset let každý jiný. Péťa štíhlý. Věříte, že jsem se zpotila?
- Věřím.
- Mamko, tak my jsme přijely s Ivou. Mami, děkujeme ti. Za život. Za výchovu. Za vklad do života. Za sílu. Ze péči. Mami, za podporu, za veškeré bohatství, které jsi nám rozdělila. Mami, jsme vděčny.
Držím mamku za hebkou ruku. Jako dřív. Jako v DD. Má ji zmodřenou asi z neděle, z injekce. Ručenka teplá. Sahám na rameno. Má teplé.
- U mě má studené.
- No jo, že by byla na půl těla...
Za chvilenku se teplota srovnává na obou částech těla. Maminka ještě naposledy spravedlivě dělí. Sestřička vysvětluje, že lékařská péče skončila, ale veškerá lidská a ošetřující péče trvá do posledního výdechu. Ukazuje noženky nasoukané v antidekubitním pouzdře.
- Maminko, pečují o tebe. Mami!
Je čisťounká. To prý udržují stále. Je to vidět.
- Vezmete si oblečení ze třetího patra? Nebude to pro vás těžké?
Překvapuje mě citlivost. Ano, chápu otázku. Posílám Ivu. Maminku objímám. Pusinkuji. To měla ráda. I já. Když jsem byla malá. Co se mi nakradla z krku pusinek. Teď si jich maličko beru zpátky. Vlna citu. Svěřuji mamce velké tajemství. A děkuji. Děkuji celým svým já. Mamka se asi raduje. V autě jsme se handrkovaly, kdy je hezké odejít. Prý v listopadu. Ne! Já to tak nemám. Je nádherný měsíc. Všechno kvete. Bují. Dere se k životu. Teď je skvělý čas.
- Mamko. Měla jsem tě moc, nepředstavitelně nesmírně vesmírně ráda. Dýchala bych za tebe. Ty ses´ rozhodla. Respektuji to. Teď tě už musím propustit. Mamko. Mami! Ne TY to vydržíš, jaks´ mi to říkala v pátek nebo kdy. Já to musím vydržet! To hoře. Nekonečné. Ještě jsem ti chtěla přivézt konvalinky. Ale aspoň k posledním fialkám jsi přivoněla. Jednou byly trhány mimo slunce. Esence se neuvolňovaly. To byla ta kytička s modřencem a sedmikráskami. Ale jednou jsem ti poslala, a ty voněly. Seifert napsal Kytičku fialek. Kdykoli jsem ji recitovala, stahovalo se mi hrdlo. Jestlipak ji nyní budu moci někdy zarecitovat?
Iveta slíbila, že bude zakracovat tulipány... Bez tebe už asi odkvetly. Marnost světa. Jsem ráda, že jsme spolu šly. Mami, skoro pětašedesát let. Iva se má, s ní skoro sedmdesát čtyři.

- Hlavně ji propusťte!

- Já vím, ona by tu zůstala a museli bychom ji odvádět.

- Pusťte ji srdcem.

Jedeme domů. Zas jestli touhle cestou nebo támhle. Je mi to jedno. To není důležité. Vystupuji u domu. Nemohu nalézt nádobu s jídlem. Jsem vylekaná dopolednem.
- Nechalas´ ji tam.
- Ne, řeklas´, ať to nechám v autě. Láhev na pití je tu...
Hledám, prohlížím, za sedadly. Ne. Znovu sahám do kabelky. Co to znamená? Už mě chytá fantas. Že by prezentace dematerializace? Ne. Schovala se pod přední sedadlo, ale nevyběhla zadem.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-20_Doma/
- Moure, Moure! Promiň, že jsem ti ráno nedala nic k snědku.
Nejde. Leží. Nereaguje. Jdu pro misky. Uražen? Omlouvám se. Hladím ho. Poposedl. Poponáším misky. Nechce. Co se děje? Volá Linda.
- Mami, on bude chtít odčervit.
- To jako dostane u nás další službu? Krmit, odklíštit, pipetu...
Začíná pršet. Leží pod smrkem. Beru ho do náručí. Pokládám ho na křesílko.
Jdu psát. Péťa je tu. Vyprávím.
- Peťuš, já bych tam nejraději chtěla jet ještě znovu.
- Tak jeď.
- Ale nejdřív musíme pomoci Mourkovi.
- Tak odčervíme i Zrzku.
Když vložíte krém na kraj, ne do krku, jste poslintaní a kočka si pak nechce vzít z dlaně ani nejoblíbenější bonbon. Otevírám kočkám mordy, ale nežňouš Péťa než by zasunul krém do krku, tak jim dá ochutnat na jazyk. A možnost poprskat svět. Zrzka nás minule obstříkla bílým oblakem. Dnes vše vyplivla na dlažbu. Bóže, bóže! Operace skončena. Jdeme do zahrady volat na Mourka. Není.
- Odešel? Že by odešel umřít?
- Co blbneš? Šel domů!
Voláme. Nakonec se někde zdvihl z trávy. Jde k nám. Beru ho beze strachu do náruče. Důvěřivý otevře hubu. Šprk. Zas. Hezky do huby, aby to mohl vyplivnout. Ano, plive. Hladím ho. Nabízím plnou hrst bonbónů, jaké ještě nejedl. Padají do mokré trávy. Nesu ho na dlažbu. Nabízím. Možná, že mi odpustí.
Peču chleba. Nemám stání. Volám do nemocnice. Smím přijet jen do sedmnácti. To nedám.
- Máte to do Hradce patnáct minut.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-20_Jeste_jednou_letim_za_mamkou/

Sedám. Jedu. Copak do HK. Tam jsem hned. Ale zdolat ucpané semafory. Fronty aut. Vyčarovala jsem si místo. Jako za starých časů, když jsem jela do HK jako ředitelka na poslední chvíli. Vždycky někdo vyjížděl... I teď! Hurá. Parkuji. Utíkám, co mi nohy stačí nemocnicí, intuitivně k neurochirurgii. Aha, támhle jsou ty kaštany, ty by mamka viděla, kdyby mohla. Beru za kliku. Zamčeno. Utíkám dál. Lůžková část. Tady to je! Vybíhám schody do druhého patra. Beru je po dvou. Vytáčím číslo u vchodu; vybírám - na sál. Jsem ňachla. Musím volat na JIP. Všichni tady na chodbách zdraví, všichni, uctivě, jsou přívětiví, milí, ohleduplní, citliví... Oni tu pracují s nitkou lidského života. Je to tu cítit. Nebo je naučil přednosta. Ale spíš znají zkušenosti předků.

- Děvčata u maminky pracují. Počkáte chvilku?

To je otázka. Jasně že počkám. A ráda. A klidně i chvíli. Prve mě zdravil mladý ve zdravotnickém. Šel dovnitř. Už mohu. Mladý pán mě vede k mamce. Jsem zmatená - aha, tudy jsme šly ráno, ale myslela jsem, že jsme šly jinými dveřmi. Nepozornost. Plášť. K otevřeným dveřím úplně na konci chodby. Čas je můj. Mám připravenu židličku. Maminka čisťounká. Dostala krásného andílka s jemným vzorečkem. Odchrupuje.

- Kde má ruku?

- Dala jsem jí ručičky na břicho. Vezměte si ji.

Beru ji za měkkou ruku. Už mě nestiskne. Tisknu já ji. Brní mě ruce. Dobře cítím její puls. Sahám na rameno. Teplé.

- Mohu tu trošku vytřít?

- Mám odejít?

- Ne, tady se vytírá pětkrát za den.

Přichází paní opsat monitory. Ač mladý personál, moudrý. Překvapivě citlivý. Proškolen. Profesionální. Zas ťafka Vesmíru. Ty budeš kritizovat kovidové šmejdy? Tak uvidíš. A vidím. Mladý zdravotník jde něco vyměnit. Položí mi ruku na rameno.

- Mluvte, plačte, máte čas.

Kývu hlavou, že vím. Tečou mi potoky slz. Vím, že ji mám propustit. Dozvěděla jsem se, že smrtelný pot má jiné chemické složení, to se pozná; ale jen u lidí při vědomí. Vyděsí se ze smrti. Kdo spí, odchází v klidu.

Necelé dvě hodinky předávám pozdravy od vnuků a vnuček, od Ivy, připravuji na setkání s maminkou Jůlinkou, jejími rodiči, s paní Slezákovou, se spolužačkami, s Ivkou, všechny ať pozdravuje ve světle; děkuji, vzdávám hold jejímu životu, její obětavosti, pracovitosti, píli, vytrvalosti, citu, výchově; vzpomínám na naše zážitky, na cestu do Soči, na promoci, na habřinskou školu, pana učitele Kyzlicha, na to, co mi mysl právě přinese; prosím za odpuštění, odpouštím, propouštím. Hlavně beru si jedny z posledních pusinek z teplého krčíku. Měřili ji teplotu. GDPR - nemám to ráda, aby někdo znal mou teplotu. Ale mamka má ukázkovou. Skvělou. Je mírně, nepatrně na boku, jako by mě poslouchala. Zmodřená půlka obličeje po smrtelném nárazu; a krásná tvář druhé půli - stále stejná, jak za mlada. Obdivuji její krásu. Je nyní podobná fotkám z jejího svatebního dne. Mami, tys´ byla nádherná a jsi. Prohlížím její vlásky. Mají nyní oříškovou barvu protkanou stříbrem. Maminko. Plánovala jsem ještě jednou přivézt tě k nám. A k holiči. Osud dal stop. Už neuvidíš naši Zrzku a Moura naživo. Mami, gratuluji! Husarský kousek - vypálilas rybník té hyeně nelidské. Za cenu života! To jsi celá ty. Svá práva sis UCHOVALA! Bravo! Zpívám - Včera neděle byla, V tom našem venkovském kostelíčku - slova jsem dala bez problémů, Já husárek malý... Pár písniček z padesátých let, lidovky. Než odletí na dalekou cestu do světla, užívám si ji. Na stěně hodiny a velké její jméno. Jen jméno. To je vibrace. Nechci už narušovat noční režim... Půl sedmé. Tomuhle týmu lidí se klaním až k zemi. Velká poklona. Tady je úcta k člověku a jeho rodině. Profesionalita. Serioznost. Děkuji!!

Vycházím ven. Zrovna zpívá kos. Kouzelně. Mamce pod oknem. Natáčím jeho písničku. Všechno jednou končí.

Přijíždím domů Mourek i Zrzečka čekají. Uplynul čas od odčervení. Nebo cítí mou rovnováhu. Ještě si pobrečím, ale děkuji. Vesmírná inteligence, jak mírně, jak nenápadně, jak láskyplně mě chystáš. Nejprve maminku z domečku k nám, DD, pak vyzkoušet na rok trápení v Grandparku, zlomenina nohy. Velká zátěž pro mě v té suprovní LDN, kde zhubla minimálně přes dvacet kil. Vrátila se jak věchýtek do DD. A nyní rok odloučení. Trápení. Honění minut, vteřin při skypu. Protahování hovorů, co nejvíc to jde. Každé Mám tě ráda, mami a její upřímné dojemné Já tebe taky a cvak. Ticho v domě. Tolik let se o ni staraly pečovatelky a sestřičky v DD. Až na výtky k necitlivosti k soukromému majetku a k poslednímu nešťastnému karambolu - poděkování. Jedna vedle druhé se snažily každá po svém chránit naše svěřence. Irenka, její dcerka Irenka, Simonka, Dana, Petronilka, Jana, Iveta, Věrka - odešla o dva roky dřív, víme proč, do důchodu, skvělá Ivanka- nevrátila se z MD, jasně, Kamila - odešla, lovím v paměti jména, ale po roce dost těžké. Nevzpomenu si. Jen děkuji. Asi mě některé neměly moc rády. Slyšela jsem, jak jsem hrozná od těch, co odešly a mohly si to dovolit mi svěřit. No jo, nejsem kejval. To se neodpouští. Když na mě zkoušeli jak jezinky, že mamka musí být testována a takové ty pohrůžky milionovými pokutami... To se mi nezdálo vhodné. Ten šerchán v čele by se měl snažit hledat ochranu pro klienty i pro zaměstnance! Mnoho lidí podlehlo. Já ne. Byla jsem mamčina skála. Opora. Hlídač. Ohař. Tak se omlouvám všem, komu jsem šlápla na kuří oko. Nemám ráda porušování Ústavy! I já jsem zranitelný člověk. Citlivý. Prožívám vše víc než kdokoli jiný. Kdokoli jsi bez viny, hoď po mně kamenem! Sestry jak včely... Někdy bodly. Třeba když jsem se nedomohla podpisu pod odmítnutím špejlování a opichu - to nezapomenu. A nevyváží to cvičení s mamčinou noženkou. To byla rána mezi oči. Neúcta k právům člověka. Výsměch. Arogance. Nerespektování přání klienta a rodiny!!! Nenápadné usměvavé uklizečky- dík. Všichni se snaží a mají to v tomto roce šílené. Koráb jede dál. Aktivizační Libuška - už odešla, Lída, koordinační paní Hudáková... Už mohou vymazat mamčin CV z análů. Všem děkuji za dlouholetou péči. Jo, má to dva škraloupy. Odmítla jsem komunikovat s dvěma pracovníky. Hnusné. Ještěra a Mengelku. Dva vředy. No, nemůže být všechno špígl nýgl.

Z čeho se raduji? V téhle těžké situaci? Že je mamka taková frajerka, že odejde se svými občanskými právy z téhle planety. SVÉPRÁVNÁ bytost!! A to se té mrše Mengelce nepovedlo! Mamko, bravo! Zostudila mě u soudu, div mi srdce nepuklo žalem; a tys´ zdvihla kord. Pláču. Nemuselas´. My bychom to s Ivou obhájily. Bílý plášť - neuctivý, necitlivý, egoistická hyena. Hyeno, promiň! Nemáš ego.

Těžký den. Zas kousek blíž k tomu, co mnou otřese. Ale - dík za cvičení. Za pomalé otužování... Vím, bude to bolet. Ale dali mi šanci pomalu se přibližovat k závěru hry. Vesmír to řídí. Děkuji!