Moudrost starých Čechů… Jan Amos Komenský

LXI. Od věcí kostelních a církevních
Nejsem kněz; říká, kdo něco promluviv opětovati nechce. Kněží
zajisté, aby lépe v mysl ložili, co potřebí, jednu a tuž věc několikrát
témž kázání opětují.
Nic se neví, kdo kněz, neb kaplan.
Knězi na faře nejlép.
S knězem na faru.
Jako bych se knězi zpovídal. (Tak pravdu mluvím, tak nic netajím. Jiní
říkají: Pánu Bohu.)
Moudrý-liž by ho kněz křtil?
S prorokem do louže; když kdo zlého něco předpovídá.
Chudá fara, sami mniši zvoní; zn. chudobu.
Odera kostnici, přikrývá kostel.
Po obědě ke mši; říká se, když kdo pozdě přijde. Nebo u papežence
mše po obědě držána býti nemohla.
Půjde po hřbetě ke mši.
Není toho kostelíku, aby v něm jednou do roka posvícení nebylo.
Jest právě dokřtěný.
Nekřtím; říká, když kdo jmenovati neb vysloviti čeho nechce; proto že
se při křtu jména dávají.
Ale svátost, nedotýkejte se ho; t. o rozmazaném.
Kdo oltáře nevídal, peci se klaní; t. kdo zvláštních věcí svědom není,
ledčemus se diví a za zvláštní drží. Z modlářského papežstva vzaté
adagium.
Požehnal jsem se. (Od pověrného papežského zvyku, kteříž když se
čeho lekli aneb jim neobyčejného co přišlo divného na oči, křížem se
žehnali; t. podivil jsem se; o ustrnutí.)
O rybách a angelích nesnadno kázati.
Dal mu ostrou kapitolu; t. domluvu.
Kočičí modlitby nebe neprorážejí.
Ještětě to na Boží milosti.
Ale s Pánem Bohem.
Vítej, svatá pravdo.
Zkušujte duchů.
Mnoho pamatuje velikých pátků.
Lenivým jest vždycky svátek.
K dobré věci přináleží chvíle.
Chybila mu modla; t. to, v čem naději složil. Z pohanstva ještě
přípovídka.
Slyšel zvoniti, ale ne sezváněti.
Stará víra.
Zaplatít‘ na malé letničky.
Svá vůle každého zepsuje.
Svá vůle v pekle hoří.
Štědrého dárce Pán Bůh miluje.
Starý hřích novou hanbu činí.
Ten méně věří Bohu než svému tlumoku.
Trp míle, dáť Pán Bůh více.