Nastavování hranic jako iluze výchovy

Když rodiče mluví o nutnosti nastavovat dětem mantinely, staví se obvykle do role ochránců. Svou snahu regulovat slabší prožívají jako výchovný závazek, aniž by dokázali vidět, že jimi nastavené hranice zrcadlí především jejich vlastní limity.

Článek
Každá bytost přirozeně překonává překážky – děti v tom nejsou výjimkou. Potřeby, které v sobě máme, jsou vrozené a nelze je jednoduše nemít. Někteří lidé si je striktně odpírají, jiní jim dávají volný průchod – oba tyto extrémy si vybírají daň v podobě duševní nerovnováhy a zdravotních problémů. Skutečným úkolem dospívání je pochopit své potřeby a vědomě s nimi pracovat. Jak je tedy možné, že to ani v dospělosti nedokážeme a tolik lidí doslova onemocní z neschopnosti ovládnout své vnitřní pohnutky?

Potřeba regulovat druhé je stejně vrozená jako každá jiná potřeba – u někoho silná, u jiného téměř neznatelná. Ve výchově dětí je však právě toto nutkání zdrojem mnoha problémů. Rodič, který má potřebu usměrňovat slabší, s tím nezačíná až ve chvíli, kdy dítě „zlobí“ – dělá to od jeho narození. Stačí se podívat na diskusní fóra, kde matky nezřídka konzultují „správné“ nastavování hranic. Neuvědomují si, že své dítě omezují už dávno, a spíše než informace zde hledají podporu pro své záměry. Bedlivě sledují projevy svého dítěte a pochopitelně je interpretují jako „neposlušnost“, která je v tomto případě nevyhnutelná. Vyčerpávající kolotoč výchovných zásahů tím nezačíná, pouze se roztáčí adekvátně rozvoji fyzických a mentálních schopností dítěte. Co je zde příčina a co důsledek, to už nikdo neřeší.

Tato banální logika není žádnou novinkou. Pro studenty psychologie byla zřetelně formulována již před více než 100 lety. C.G. Jung doslova napsal: „Své hranice potřebuješ znát. Když je neznáš, zabíháš do umělých mezí svých mylných představ a očekávání svých blízkých. Tvůj život však jen stěží může být brzděn umělými omezeními. Život chce takové bariéry přeskočit a ty kvůli nim nebudeš sám se sebou zajedno. Tyto bariéry nejsou tvými skutečnými hranicemi, ale svévolným omezením, které ti působí zbytečné násilí. Proto se pokus najít své skutečné hranice. Člověk je nepozná předem, ale uvidí a pochopí je až v okamžiku, kdy jich dosáhl. Ale i to se ti přihodí pouze tehdy, pokud jsi v rovnováze. Bez rovnováhy ze svých hranic vypadneš, aniž by sis všiml, jak se to stalo.“ Těžko si dokážu představit, že by někdo mohl zpochybnit myšlenky tohoto velikána, ale zároveň si uvědomuji, že jen málokdo skutečně rozumí hloubce toho, co objevil – a právě proto se od jeho myšlenek dnešní psychologie spíše distancuje.

Měli bychom své děti učit rozpoznávat jejich vlastní hranice a udržovat vnitřní rovnováhu, ale jak to můžeme naučit je, když sami tuto schopnost postrádáme? Chceme jim vnutit hranice, které nejsou univerzální, možná neplatí ani pro nás, a proto je neumíme obhájit jinak než silou momentální převahy. Každý, kdo se pokouší ovládnout chování druhého, prozrazuje, že sám má omezenou schopnost sebeovládání. Proto nezřídka naráží na přirozený odpor a tím se spouští kolotoč obviňování a regulace, ze kterého není snadné vystoupit. Vrozené strategie mají svou sílu, bez ohledu na věk. V mnoha rodinách je dítě nejsilnější osobností a uměle nastavené limity vnímá skutečně jako slabost rodiče. Frustrace se v něm hromadí a jen čeká na příležitost k odvetě – k okamžiku, kdy vnitřní nerovnováha dospělého umožní dítěti překonat umělá omezení. Tento vyčerpávající boj o moc a životní prostor zůstává uzavřený v kruhu, který prolomí až osamostatnění dítěte.

Mohlo by se zdát, že situace je beznadějná, ale není tomu tak. V mnoha rodinách je dítě stejného nebo podobného typu osobnosti jako rodič. Tyto bytosti různého věku sdílejí stejné potřeby, vlohy a životní strategie, což mezi nimi vytváří hluboké vzájemné pochopení a silné pouto, bez potřeby nastavovat nějaké hranice. V takových případech bývá mateřství samo o sobě naplňující a výsledkem je i silná osobnost dítěte, byť třeba jen jednoho ze sourozenců. V jiných případech uměle nastavené limity dítě ve skutečnosti neomezují, protože se přirozeně rozvíjí zcela jiným směrem. I tento stav je považován za výchovný úspěch a často i důkaz neškodnosti nadbytečné regulace dětí. Existuje celá škála možných kombinací, z nichž pouze některé vedou k opravdu problematickým rodinným vztahům. Osobně tomu říkám loterie života, i když začínám mít dojem, že „osud“ je mnohem trefnější označení. Pozoruji totiž, že u nepříznivých kombinací osobnostních typů dochází k mnohem hlubším problémům, kdy kumulace frustrace vyústí i v závažné zdravotní problémy.

Není podstatné, zda se potřeba regulovat druhé projevuje otevřeně, nebo se skrývá za pasivní agresivitou či citovým vydíráním. Všechny tyto vzorce chování jsou jen různé podoby obrany nebo útoku, vycházející z vrozených strategií. Každý člověk má přirozené obranné i útočné mechanismy, ale jen někteří se je naučili používat přiměřeně situaci. Pokud v tom selhávají, vzniká konflikt – vnitřní, vnější, nebo kombinace obojího – což nevyhnutelně posiluje vnitřní nerovnováhu. Skutečná naděje spočívá v sebepoznání a schopnosti vědomě regulovat své chování vůči druhým. Pro sebejistého člověka je interakce s lidmi přirozená a plynulá, zatímco duševní nerovnováha vede buď k neustálému boji, nebo naopak k úniku do sociální izolace.

Rodinné vztahy jsou výjimečné právě díky intenzitě vzájemných interakcí. Pokud má někdo silnou potřebu regulovat druhé, může si být jistý, že ostatní na to budou reagovat svým osobitým odporem – paradoxně to z jejich strany může být i snaha o naplnění jeho potřeby nebo prostředek, jak uvolnit jeho napětí. Výchova a ochrana dítěte se v takových případech stávají jen iluzí, zvlášť pokud je dítě silnější osobnost než rodič. Rodinná dynamika pak připomíná volný ring, v němž se role agresora a oběti neustále přelévají.

Nejsem si jistá, zda existuje skutečně efektivní způsob, jak do takové situace vstoupit. Zdá se mi, že řešení nespočívá v zásahu zvenčí, ale ve schopnosti jednotlivce tuto dynamiku rozpoznat a vědomě z ní vystoupit zdravým způsobem. Jenže právě zde nastává problém – lidé přirozeně odcházejí spíše nezdravě. Místo svobodného kroku kupředu volí únik: do nemoci, sebedestruktivního chování, útěku do vlastního světa nebo reálného útěku z domova. A tak se kruh neuzavírá, ale deformuje do nových, ještě obtížněji řešitelných podob.

Uvedená citace : C.G. Jung, Červená kniha - Liber novus: čtenářská edice. Portál 2013.

Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.

SASANKA Seznam médium