Nauč se rozlišovat…

Lepší publikum jsem neměl, a tak jsem to vysypal na nočního hlídače Sigmunda Wollmana. Prohlásil jsem, že už toho mám po krk; že nandám na talíř buřty a zelí, půjdu vzbudit majitele a hodím mu to do ksichtu. Už mám toho blafu dost a dělá se mi z něj špatně, uráží mě to a nikdo do mě nebude celý týden cpát buřty a zelí a ještě si za to ode mě brát peníze, a kdo si ten člověk vůbec myslí, že je, a copak se dá žít z buřtů a zelí a vůbec – je to neamerické a vůbec… po celým hotelu to smrdí a ty koně jsou stejně herky a hosti jsou idioti, a já se sbalím a jedu do Montany, kde nikdo o buřtech a zelí v životě neslyšel a nedávali by to tam ani prasatům. Něco v tom smyslu.
Takhle jsem běsnil asi dvacet minut a je zbytečné, abych to tady teď opakoval. Představu máte. Hlasitost mého monologu byla nastavená naplno; navíc jsem to podmalovával boucháním plácačkou na mouchy o pult, kopáním do židlí a sakrováním. Volání do zbraně, po svobodě, odborech, povstání, a aby pracující masy přervaly své okovy.
Sigmund Wollman, noční vrátný, při mém výbuchu tiše seděl na stoličce, kouřil a pozoroval mě zarmouceným pohledem. On má dobrý důvod, aby se tvářil zkormouceně. Přežil Osvětim. Tři roky. Je to německý Žid. Vyzáblý a hodně kašle.

(Něco z Fulghuma I, nakladatelství Argo 2008)