Nedej se!

„Ale ty peníze nejsou pravdivý důvod, doufám, žes jí na to neskočila,“ upřela na mě zkoumavý pohled Marie. „Není lepší si myslet, že je to skutečně tak?“ namítla jsem. „Nedej se. Pravda to není ani náhodou,“ rezolutně projevila svůj názor zkušená kolegyně. „Jak to můžeš vědět?“ zajímalo mě.
A tak mi to řekly. Hned ráno, než jsem dorazila do práce, obcházela šéfová každou kolegyni a stěžovala si na mě, jak se ve mně zklamala, jak ji nerespektuji, jak moje práce nemá žádnou kvalitu. „Ale my přece víme, jak to je. Ona má z tebe strach. Nenecháš se sebou vláčet jako my, nedáš se a prosadíš si svou, když víš, že máš pravdu, a přitom se nehádáš. Nebojíš se jí. Nemá nad tebou moc. Vždyť i teď, s tou výpovědí… Zatím každá, kterou to potkalo jako tebe, jen mlčky kývla a šla. Nikdo si netroufl říct, že si to rozmyslí.“
A pak už se to valilo. Informační smršť. Přesně mi sepsaly, jaký postup mám zvolit, jaké paragrafy kdy citovat, co bude nejvýhodnější. Bylo mi dojetím do pláče. „Vy jste na mě tak hodné…“ „Nesmíš se dát. Pamatuj, že jsi první! Kdo ví, co bude následovat. My potřebujeme vzor.“
Pak jsem šla domů přes kopec, i když drobně poprchalo. Ani jsem nevěděla, co mám Bohu vyprávět, vždyť tam se mnou byl a všechno to viděl a slyšel. Jen jsem prosila, ať v této situaci obstojím a holky nezklamu. Takový konec zaměstnání jsem si skutečně nepředstavovala ani nepřála. Jaký to mělo všechno smysl? Podobných otázek se mi v hlavě rojila spousta, ale zároveň jsem také pocítila něco jako závan větříku naděje. Budu z toho brzy venku.

(To pravé místo, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)