VZPOMÍNKA NA LUDVÍKA SVOBODU...

V době kdy svět začíná být ve víru války, vzpomínám na Ludvíka Svobodu.
Ludvík Svoboda by dnes byl nebezpečný člověk.
Ne proto, že by chtěl válku – ale proto, že by ji odmítl.
Znal ji totiž příliš dobře. Ne z tiskových konferencí, ne z map se šipkami, ale z roztrhaných těl, z rozkazů, které bolí víc než kulka, a z ticha po bitvě, kde už nikdo nevolá slávu. Věděl, že válka nikdy nezačíná hrdinstvím – začíná zapomenutím.
Zapomenutím na matky.
Na děti.
Na to, že krev je vždycky skutečná, i když řeči jsou jen prázdné.
Svoboda by dnes neoslnil rétorikou. Řekl by prostou větu, která se nehodí do televizních debat:
„Válka není řešení. Je to přiznání selhání.“
A dodal by něco, co se dnes nesmí říkat nahlas:
že národy se neničí nepřítelem zvenčí,
ale lehkovážností vlastních elit,
které si pletou odvahu s agresí
a paměť s překážkou.
Byl voják – a právě proto věděl, že nejvyšší forma statečnosti není útok, ale zdrženlivost. Že skutečný velitel nepočítá vítězství podle dobytých území, ale podle životů, které zůstaly doma.
V době, kdy se válka opět balí do hezkých slov, by byl Svoboda připomínkou, že největší hrdinové jsou ti, kteří odmítli znovu poslat svět do pekla, které už jednou viděli.
A možná právě proto se na takové lidi dnes zapomíná.
Protože paměť je nebezpečná.
A mír je akt vzdoru.
,,Největším hrdinstvím není vzít zbraň do ruky, ale zabránit tomu, aby ji musel vzít někdo jiný. Kdo poznal válku, ví, že mír není slabost – je to odpovědnost.“
— Ludvík Svoboda
Katarína Benkö
Svět kolem nás Zdroj Facebook