Nejchytřejší lidi dokážeme zničit před tím, než je jim dvacet. Školy vytvářejí toxický stres, tvrdí expertka

Nadané a mimořádně nadané děti mají velký potenciál. Často se s ním ovšem kloubí vysoká citlivost. Zejména střední školy a gymnázia, která by je měla rozvíjet, ovšem kladou důraz hlavně na výkon. Podle přední české expertky na vzdělávání nadaných Kateřiny Emer tím vytvářejí toxickou atmosféru stresu, která nic pozitivního nepřináší.

Ve chvíli, kdy se snaží student stíhat, co se děje ve škole, dělá vlastní odbornou práci, soutěže, středoškolskou odbornou činnost, má povinnosti doma, je jeho pracovní doba najednou deset až dvanáct hodin denně, říká Kateřina Emer.

Podle unikátního dlouhodobého výzkumu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy je nejvyšší procento lidí s příznaky vyhoření ve věkové skupině do třiceti let. Podle Kateřiny Emer jde nejen o špatné vysvědčení českého vzdělávacího systému, ale také o velký problém pro celou společnost: „My dokážeme ty nejproduktivnější, nejchytřejší, ale bohužel taky nejcitlivější mladé lidi zničit před dvacátým rokem života. Nejenže nám nemají možnost předat své nápady a inovace. Oni pak často nezvládají ani normálně pracovat, fungovat, starat se o sebe.“

Velký problém podle expertky představuje „kafemlejnek“, kterému jsou vystaveni na střední škole. Neustálé zkoušení a testování vytváří tlak a stres. Zvládání stresu je sice nezbytné pro vybudování odolnosti, nicméně to platí jen u stresu, který je časově ohraničený. „Víme, že pro zocelení je užitečný rychlý stres, který má začátek, aktivizační fázi, vrchol a dohledný konec. Trvá nejdéle tři dny, po kterých se může dítě či mladý člověk zas vrátit do své bezpečné komfortní zóny,“ vysvětluje Emer. „Nevím o jediné maturitní třídě na gymnáziu, ve které by pár dětí nenavštěvovalo psychiatra a neužívalo léky na úzkost či depresi. Tento konstantní zlý stres založený na extrémních požadavcích a na výkonu dětem ubližuje psychicky i fyzicky. I z hlediska pozdějších pracovních návyků, protože se pak nechají v dalším životě trápit. Nemají představu, co už je dost a co je příliš, protože také mají často sklony k perfekcionismu samy o sobě.“

Na středních školách podle Emer často učí lidé, kteří milují svůj předmět, ale studenty nijak extra v lásce nemají. Za úspěch považují, když se jim podaří studentům vnutit co největší objem učiva, klidně i na úrovni vysoké školy. Jak by podle Kateřiny Emer vypadal vhodnější přístup? Jak by si představovala školy, které umožňují studentům dostatečný rozvoj, a přitom je psychicky neničí? Nejen to se dočtete v rozhovoru od Jany Ustohalové na Heroine.cz.

Heroine