Německá klasická filosofie. Filosofické směry 19. století a předpoklady jejich vzniku.

Německá klasická filosofie. Filosofické směry 19. století a předpoklady jejich vzniku.

Německý idealismus
Přestože německý idealismus zahrnuje skupinu německých filosofů, kteří se v mnoha bodech svého myšlení lišili, existovaly mezi nimi i některé významné shody. Především to bylo společné upřednostnění myšlení a idejí před hmotou. Projevili také výrazný sklon k filosofické spekulaci, a tím se odlišili od soudobé anglické nebo francouzské filosofie. Hájili význam hypotéz, obecných pojmů a poznatelnosti světa, v centru jejich zájmu byl lidský subjekt.

I spekulace (z lat., pozorování, vyzvídání, špehování); uvažování, přemýšlení, při němž jde jen o čisté poznávání. Také vymyšlená věc bez opory ve zkušenosti. Někdy pejorativně „pouhý výmysl) I

Immanuel Kant – filosof, profesor metafyziky, logiky, fyziky, antropologie, práva atd., tvůrce transcendentálního (již rozumu dané, nezískané zkušenosti, přesahující, překračující) kritického idealismu, který se snažil svou filosofií smířit krajní pozice racionalistů a empiriků, včetně senzualistů; tvrdil, že pro porozumění světu je nutné rozum i zkušenosti; v před kritickém období se věnoval poznatkům soudobé fyziky a astronomie, které obohatil svou hypotézou o vzniku sluneční soustavy z prvotní rozptýlené látky (přišel s myšlenkou, že podstatou nomád, jejichž pohybem vzniká vesmír, je síla vyplňující prostor; podstatou hmoty je tedy síla – energie).

I transcendence (z lat.), přesahování, vlastnost toho, co přesahuje buď např. bezprostřední vjem (odvrácená strana předmětu), nebo možnosti rozumového pochopení (např. transcendentní čísla), anebo lidskou zkušenost vůbec. V tomto smyslu často označuje věci nadpřirozené, božské. Opak: imanence. I

I transcendentní pojmy (transcendentálie) jsou u scholastiků jsoucnost, věc, jedno, něco, pravda, dobro a krása, protože přesahují hranice rodů a druhů; transcendentní je také Bůh, protože přesahuje svět i každé poznání čili věc o sobě. Kant ovšem odlišuje ještě pojem transcendentální: jde o takové poznání, které se netýká věcí, nýbrž podmínek, okolností a mezí našeho poznání samého. I

I V „před kritickém“ období vydával Kant spis s názvem Fyzická monadologie. Ve spise navázal na nomády Leibnize. Kant zde přišel s myšlenkou, že podstatou monád, jejichž pohybem vzniká vesmír, je síla vyplňující prostor. Podstatou hmoty je tedy síla (energie). Kantova myšlenka hmoty jako zvláštní formy energie je aktuální v současné fyzice, jež se věnuje výzkumu tzv. temné energie, která zapříčiňuje rozpínání vesmíru. I

V „kritickém“ období uvažoval o předpokladech, možnostech a mezích lidského poznání, o hranicích lidského rozumu, a tím i vědy. Jeho filosofie začíná tzv. koperníkovským obratem – odmítnutím tradičního metafyzického stanoviska, že předmětem filosofie je objekt (skutečnost). Stanovil za její předmět subjekt (činnost lidského mozku).

I subjekt (z lat., podřazený, ležící vespod) 1. gramaticky a logicky podmět věty, jemuž se něco přisuzuje či upírá (predikuje); podobně i právní subjekt, nositel práv a povinností; 2. od Kanta poznávající a myslící protějšek objektu (předmětu), Descartova „myslící věc“. Mínění či hodnocení, platné pouze pro určitý subjekt, se nazývá subjektivní. I






To vyplývá z jeho tvrzení, že všechno zásadní, co mohu říct o výsledku procesu poznání (vnímání i rozumu), lze zjistit zkoumáním subjektu. Subjekt je vybaven a priori (před zkušenostně), jistými schopnostmi (pojetí prostoru a času), které umožňují poznání. Jedinec poznává ovšem pouze svět, jak se mu jeví (označuje jej jako svět pro nás). Svět o sobě (svět existující sám o sobě a nezávisle na procesu vnímání) je nepoznatelný. Hranice lidského poznání (tedy i vědy) je hranicí mezi světem pro nás (pouze v něm je možné poznání, včetně toho vědeckého) a světem o sobě (ten je lidským smyslům i rozumu nepřístupný, tedy nepoznatelný).

I a priori (lat., z předchozího), poznání, předpoklady a postoje, které nepocházejí ze zkušenosti, nýbrž zkušenost předcházejí. Soudy a priori jsou nutné (člověk je společenský živočich. Viz analytický soud. I

Kant také přichází s pojmem tzv. kategorického imperativu (může mít tyto podoby – „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své vlastní osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“; „Jednej tak, aby subjektivní zásady (maximy) tvé vůle mohly vždy zároveň platit jako principy všeobecného zákonodárství.“

I imperativ (lat.), původně rozkazovací způsob. Kant rozlišuje imperativ hypotetický („musím A kvůli B) a kategorický, nepodmíněný: „Jednej jen podle takového pravidla, o němž můžeš zároveň chtít, aby se stalo obecným zákonem“. Zdůrazňuje svobodu a rovnost všech lidí jako osob a zakazuje jednat s kýmkoli pouze jako s prostředkem. Viz zlaté pravidlo. I

I Immanuel Kant formuloval obecný příkaz chování, podle kterého by člověk měl žít. Nazývá jej kategorický imperativ. Tento imperativ (příkaz) stanovuje, aby člověk jednal jen podle té maximy (pravidla) chování, která může platit jako všeobecný zákon. Představme si, že si někdo chce vypůjčit od druhého člověka peníze a slíbí mu, že peníze vrátí. Již při půjčce by ovšem neměl vůli peníze vrátit. Pokud by se z takového jednání stal všeobecný zákon, pak by již nikdo nikomu peníze nepůjčil. I

I zlaté pravidlo, v etice princip, vyjádřený biblickým „co sám nenávidíš, nikomu nečiň“ (Tob 4,15) nebo „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“ (Mt 7,12). Obecně vyjádřeno Kantovým kategorickým imperativem. I

K etice autonomie patří i etika Kantova – mravní autorita není dána zvnějšku (např. Bůh), ale vychází z člověka (z řeckého autos nomos – sám sebe určující, sám si dávající zákony); sebeurčující autoritou je praktický rozum, který formuluje mravní zásady jak pro jednotlivce (maximy), tak i obecně platné mravní zákony, platící nepodmíněně; takovým je kategorický imperativ: „Jednej tak, aby zásady tvého jednání se mohly stát principem všeobecného zákonodárství.“; tento imperativ je dán sám sebou, není třeba ho dokazovat, mluvíme o mravním apriori; mravní zákon se projevuje jako povinnost a ta rozhoduje o morálně dobrém, které vždy musí být ve shodě s povinností (naopak sklony a smyslové impulsy, stojí-li proti povinnosti, zapříčiňují jednání nemorální).
Autonomní etiky se soustředily na jednajícího člověka, jeho rozum a svobodu.

I rozum, specifická schopnost člověka nahlížet smysl, souvislosti a řád, uvažovat i jednat „rozumně“, tj. uvážlivě, s pochopením celkové situace, nezávisle na okamžitých potřebách, přáních atd., a to podle jistých, všem lidem více méně společných pravidel. V antice pokládán za odlesk božství v člověku, ve středověku za princip spojující člověka s Bohem. Kant rozlišil rozum teoretický, nezávislý, a rozum praktický, jímž se řídí dobré jednání. Novověk úžil pojetí rozumu na důkazové postupy, jejichž výsledky musí každý uznat. Viz racionalismus. I




I svoboda, jeden z charakteristických rysů lidské bytosti, vedle rozumu nejvyšší atribut člověka. U Aristotela chápána jako nezávislost na jiných co do prostředků k životu (vnější svoboda), u stoiků jako zbavenost vášní, které člověka zotročují (svobodná vůle). Křesťanství mluví spíše o osvobození od sil, na nichž člověk závisí a z nichž má strach (zejména nadlidských „mocností“ a smrti). Novověk zdůrazňuje politické svobody jako zákaz přinucování jinými v určitých věcech (viz lidská práva). Přes všechna rizika zneužití se tato svoboda ukazuje být podmínkou hospodářského bohatství a prosperity (liberalismus). Moderní filosofie se zabývá souvislostí mezi svobodou a odpovědností, na obtížnost a nepohodlí svobodného života zvlášť upozornil Nietzsche. V existencionalismu znamená svoboda především prázdnotu a osamělost člověka je „odsouzen k svobodě“ (Sartre).
Nietzsche rozlišil svobodu od „a “ svobodu k“: svoboda není jen nepřítomnost omezení a pouze člověk, kterému o něco jde, může být svobodný. Volba mezi stejně špatnými možnostmi není svobodná. Zklamání z některých důsledků vnějškově chápané svobody (dravost, sobectví, korupce atd.) často zneužívají totalitní demagogové, přesto patří svoboda v současných společnostech k nejšíře ji sdíleným hodnotám. Jakmile by se však stala samozřejmostí, o níž není třeba se starat, je (vnější) svoboda vždy ohrožena, a to z různých stran: „Bez ostražitosti není svobody“ (Thukydides). I


Kant podrobil kritice rozum sám. Své učení rozvrhl na část teoretickou, etickou a cítící. Zjišťuje, že naše poznání světa se odvíjí od předem daných (vrozených) myšlenkových struktur. Člověku jsou vrozeny nazírací formy času a prostoru, myšlenkové kategorie (možnost, nutnost, příčina apod.). Vrozená je také syntetizující schopnost mysli spojovat smyslové údaje v jednu zkušenost (apercepce). Vedle zkušenostního poznání existuje poznání nezávislé na zkušenosti čili transcendentní dialektika, která je výrazem touhy po jednotě, syntéze, patří sem: 1. Idea duše a svobody vůle (jednota a nepodmíněnost člověka); 2. Idea světa (jednota zkušenosti); 3. Idea Boha (absolutní jednota).
Nejvýznamnější díla: Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu; Kritika soudnosti; Prolegomena ke každé příští metafyzice.

I idea (z řec. idein, eidon, vidět); původně vzhled, podoba, vidina. V obecném smyslu myšlenka, záměr, koncept. Pojmy a představy ducha, jež nejsou odvozeny ze zkušenosti, nýbrž musí být dány předem a zkušenosti teprve umožňují: aby člověk mohl poznat kruh, musí mít „ideu kruhu“. Původ ideje vysvětluje Platon jako vzpomínku duše na to, co spatřila před narozením v božském světě, světě dokonalých a věčných idejí. Skutečnost ideje jako něčeho, co zkušenosti předchází a co ji umožňuje, obhajoval v moderní době Husserl. I

I duše, princip jednotlivého života (u Aristotela i u zvířat a rostlin), původně souvisí s dýcháním. U Platona a odtud i v křesťanství nehmotný, a tedy také nesmrtelný princip, oživující lidské tělo, nositel odpovědnosti. Odtud je „péče o duši“ (Platon, Patočka) hlavním posláním člověka. Podle některých (upanišady, buddhismus, Pythagoras i Platon) se duše po smrti znovu vtělují do nižších nebo vyšších těl podle toho, jak žily (metempsychóza); biblická náboženství tuto myšlenku odmítají. V novověku je duše „myslící věc“ (Descartes), nehmotná stránka lidské bytosti, nebo nositel svobody a odpovědnosti (filosoficky existence). Současná filosofie ji někdy nahrazuje „myslí“ (angl. mind). I

I metempsychóza (řec.), převtělování, přecházení duše z jednoho života či těla do jiného (lidského, příp. i živočišného). Běžná ve východních náboženstvích, v orfismu, pythagoreismu i u Platona. Biblická náboženství ji odmítají, protože oslabuje odpovědnost a vážnost přítomného života. I






Johann Gottlieb Fichte – německý filosof, Kantův žák (obdivoval Kantovu transcendentální filosofii); vystoupil s kritikou Kantovy koncepce „dvou světů“, tedy světa o sobě a světa pro nás, tvrdil, že vědecká filosofie, kterou chce vytvořit, nemůže vycházet ze dvou principů, proto je nutno se rozhodnout buď pro to, že svět o sobě existuje, a proto nás určuje (jsme nesvobodní), nebo proto, že jsme svobodní, a proto musíme svět o sobě odmítnout. Jeho základní ideou bylo vytvořit filosofickou obhajobu lidské svobody, volí druhou možnost, proto je centrálním pojmem jeho myšlení pojem já, které v první fázi určuje samo sebe a je uvnitř sebe aktivní, ve druhé fázi vytváří ne-já (přírodu), která je prostorem pro jeho aktivitu, ve třetí fázi se já postaví proti svému vlastnímu výtvoru – ne-já (přírodě) – a uvědomí si svou existenci, pochopí, že je já (subjekt), že není ne-já (přírodě), ale také to, že ono samo vytvořilo přírodu, která v něm vyvolává pocit nesvobody. Tvrdil, že mezi stanovisky se nelze objektivně rozhodnout, volba vyrůstá z hloubi naší duše, je iracionální (myslíme tak, jací jsme), hlásil k aktivnímu idealistickému postoji.
Nejvýznamnější dílo: Základ všeho vědosloví

I já, sebe označení mluvčího, první gramatická osoba. Nutný a trvalý společný výchozí bod všech mých vztahů, mého chtění i činnosti, nositel vědomí, naděje a odpovědnosti. Nemůže se zpředmětnit, a tedy ani vidět (v zrcadle vidím sebe, druzí vidí mne, nikdy ne já). Viz osoba, existence, pobyt, subjekt. I

I osoba, jedinečný nositel subjektivity a všeho, co k ní patří, zejména svobody, vůle, práv, vztahů apod. Navenek je charakterizována svým jménem, které ji odlišuje od ostatních a je znakem její důstojnosti. Osoba se nejprve objevuje v antické tragédii, vysoké hodnocení osoby přineslo křesťanství. Filosofický zájem o osobu začíná Augustinem, v novověku Pascalem, vlastní filosofii osoby vytvořili – v navázání na literaturu 19. století – teprve Kierkegaard, personalisté a existencialisté 20. století. Zdůraznili vnitřní spojitost svobody a odpovědnosti, etický význam lidské jedinečnosti a ryze osobní kategorie, jako je např. vina, čest, lítost, vděčnost, věrnost, držení slova. Pojem osoba hraje velkou úlohu i ve filosofické výchově, v psychologii, v teologii a v teorii práva, zejména v teorii lidských práv. Hluboké pochopení vztahů mezi osobou se obráží i v jazyce, např. v kategorii gramatické osoby slovesa. I

I existence (z lat. ex-sisto, vycházím, vynořuji se, vystupuji); sama skutečnost bytí jednotlivého jsoucího s důrazem na jeho jednotlivost a zpravidla i nahodilost. Středověká filosofie rozvinula protiklad existence jako aktuálního bytí zde a podstaty, esence, jako ideálního a obecného určení bytosti či jsoucna. Tento strom zde je jednotlivou existencí (moderně řečeno výskytem) esence stromu. I v Hegelově filosofii je existence zvnějšněním podstaty ducha. V moderní filosofii přechází důraz na jednotlivou, konkrétní existenci, zejména člověka (Kierkegaard). Právě lidská (tj. naše) existence je východiskem veškerého poznání, zkušenosti, ale i usilování (intence, Husserl) a svobody. Existence člověka přitom není jen nějakým „výskytem“ předmětu (Heidegger), nýbrž pobytem (Dasein), údělem bytosti, již na jejím bytí záleží a která ví, že je konečná, smrtelná. Existence není izolovaný a svrchovaný „subjekt“, nýbrž je pobytem na světě, který přehlíží, přičítá si svoji minulost a je neustálou starostí o budoucí. Dramatičnost lidské existence jako prázdné svobody ke tvoření sebe sama zdůrazní existencionalismus (Sartre, Camus), současná filosofie staví do popředí otázky odpovědnosti, existence jako východiska vztahů ke druhému („já a ty“, Buber) a etiky vůbec (Lévinas). I

I esence (z lat. essentia, podstata, „bytost“); odpověď na otázku, co věc jest: to, co danou věc činí touto věcí a odlišuje od jiných – např. trojúhelník trojúhelníkem nebo strom stromem. I







Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling – německý filosof, Fichtův žák; na jenské univerzitě formuloval filosofii identity (tato část jeho myšlenek tvoří spojovací článek mezi myšlenkami Fichteho a Hegela), přišel s ideou, že příroda není výtvorem ducha (já), ale že duch je výtvorem přírody.

Porozumět duchu (já) lze z přírody jen tehdy, pokládáme-li přírodu za nekonečnou činnost, jejíž podstatou je živoucí prasíla (absolutno); ve všech jednotlivých jevech, v nichž se nám jeví tato živoucí prasíla, je možné rozlišit dvě řady:
V první převažuje reálno a objektivno, na konci této řady je hmota (mrtvá látka);
ve druhé převažuje ideálno a subjektivno;
na konci této řady je dokonalá sebeprezentace ducha v umění a ve filosofii;
v každém jevu jsou přítomny obě řady, ale v jiné míře (kvantitě);
začleňuje ducha do přírody, v ní pak vidí nevědomou činnost ducha a v duchu sebeuvědomování přírody.

Základem jeho filosofie je idea polarity (jako magnet, i svět má dva póly – jedním směrem převažuje subjektivní – ideový svět – duch a dějiny, druhým směrem převažuje objektivní čili hmotný svět); v prazákladu je obsažena absolutní jednota objektu a subjektu, přírody a ducha (příroda je nevědomou činností ducha a duch je sebeuvědomováním přírody); později se ponořil do hlubin mystiky a inspiroval filosofii iracionalismu.
Nejvýznamnější díla: Ideje k filosofii přírody, O světové duši

I polarita označuje to, že nějaká skutečnost nebo jev je mezi dvěma opačnými „póly“, že se v ní projevuje napětí mezi dvěma neredukovatelnými, opačnými, a přitom na sobě závislými tendencemi či principy. I

I duch, původně princip života (dech, dýchání, řec. pneuma); společný princip myšlení, chápání, tvoření; nehmotná stránka člověka, která se na tomto principu podílí (duch ve mně); odtud „velký duch“, tvůrčí a originální člověk, génius. Jindy protiklad hmoty, na rozdíl od duše zpravidla neosobní. U Hegela „světový duch“, souhrn duchovní činnosti lidstva. Odvozeně základní a charakteristická kolektivní myšlenková orientace (např. duch doby). I

Georg Wilhelm Hegel – německý filosof, poslední velký systematik německého idealismu;

I Hegelova filosofie v době jeho působení na univerzitě v Berlíně byla určující pro duchovní podobu pruského státu – Hegel byl považován za oficiálního pruského filosofa. Zvláště v této době byly jeho přednášky (i přes svou těžkopádnost a složitost výkladu) považovány za něco fascinujícího. Jeho nejurputnějším oponentem byl Schopenhauer, který chtěl dokázat větší životaschopnost své filosofie tím, že si vypsal přednášky ve shodné době a ve stejné budově jako Hegel. Schopenhauerovy přednášky zůstaly nepovšimnuty, zato Hegelovy byly přeplněny posluchači. I

vytvořil filosofii jednotného výkladu světa na základě tvrzení, že všechno bytí (duchovní či přírodní) je jistým stadiem vývoje ducha; předkládá vývoj bytí (jehož zdrojem je boj protikladů), uvnitř dialektické triády: teze – antiteze – syntéza.

Teze – v této vývojové fázi existuje jen duch (nadindividuální ideálno, mimo čas a prostor); existuje sám o sobě, sám v sobě se vyvíjí v pojmových určeních (jsou dialekticky protikladná, např. příčina – důsledek; obsah – forma).

I teze (z řec. thesis, došlápnutí, položení, srv. české klad), tvrzení, jež se předkládá k diskusi. Později i univerzitní, např. doktorská práce. U Hegela kladná stránka myšlení, na niž navazuje dialektika I

Antiteze – duch existuje v jinobytí, ve své vlastní negaci v přírodě, v prostoru; sám sobě (své ideální podstatě) odcizený duch se zjevuje v mechanickém světě, fyzikálním a organicko-fyzikálním světě (tyto stupně přicházejí jeden po druhém, nejsou na sobě závislé – pojem vývoj zde nahrazuje pojem koloběh).

I antiteze, z řec., tvrzení, postavené proti jinému (tezi) jako protiklad. Druhý krok Hegelovy dialektiky. I
Syntéza –ve třetím stadiu svého vývoje již absolutní duch není čistým myšlením ani přírodou, je dialektickou syntézou (dialektika – je podle Hegela vnitřní pojetí vývoje věcí) obou, objektivizuje se v lidstvu. Vedle prostoru se objevuje i čas, který přivádí ducha do historického bytí skutečných dějin člověka. V těchto dějinách realizuje člověk svou svobodu, uvědomuje si svůj vlastní vývoj a poznává sebe sama.

V této fázi se duch stává nejdříve duchem subjektivním, pak objektivním (právem, morálkou, rodinou, státem) a nakonec duchem absolutním (uměním, náboženstvím, filozofií).
Tak prošel absolutní duch třemi vývojovými stadii, která se stala třemi stupni jeho sebepoznání. Teprve ve filozofii pozná dokonalý duch dokonale sebe sama. Vnější podobu tohoto absolutního sebepoznání je Hegelův filosofický systém. Takto Hegel zdůvodňoval pravdivost své filozofie, která je vyložena jako absolutní vědění.

Staví proti sobě nejobecnější pojem „čisté bytí“ – označuje vše, co existuje; k jeho pochopení je vyžadován protikladný pojem „nebytí“ – nicota.
Tyto dva pojmy jsou jen konfliktem mezi dvěma hledisky vyššího pojmu – v tomto případě „dění“ – dění je syntézou pojmu bytí a nebytí; právě dění je podstatou světa, který se neustále mění, protiklady dané doby proti sobě zápasí, v dějinách dochází k pokroku.
V tomto světě si světový duch hledá cestu sám k sobě; směřuje ke svému cíli prostřednictvím jednotlivců, ve kterých ztělesňuje historickou nutnost – tzv. ducha doby) syntézou obou, objektivizuje se v lidstvu;

I syntéza (řec.), skládání, spojování částí do celku. Navazování a nacházení souvislostí, opak analýzy. V Hegelově dialektice krok, překonávající konflikty (teze–antiteze) uvnitř starého, takže vzniká nové. I


I Pojem dialektika je tedy podle Hegela vnitřní pojetí vývoje věcí. Každý stav či idea v sobě zahrnují vnitřní rozpor, jenž si vynutí změnu. Hegel na počátku svého myšlení proti sobě staví nejobecnější pojem „čisté bytí“, kterým označuje vše, co existuje. Ovšem k pochopení pojmu „čisté bytí“ je vyžadován protikladný pojem „nebytí“ (neboli nicota). Tyto dva pojmy jsou jen konfliktem mezi dvěma hledisky vyššího pojmu – v tomto případě „dění“ (dění je syntézou pojmu bytí a nebytí). Právě dění je podstatou světa, který se neustále mění, protiklady dané doby proti sobě zápasí, v dějinách dochází k pokroku. V tomto světě si světový duch hledá cestu sám k sobě. Směřuje ke svému cíli prostřednictvím jednotlivců, ve kterých ztělesňuje historickou nutnost (tzv. ducha doby). Ducha doby podle Hegela ztělesňoval např. Napoleon, který svým jednáním posunul dějiny do dalšího vývojového stupně. Za jeho éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost. I







U Hegela je svět sebe rozvíjejícím absolutní ideje. Rozvoj probíhá dialekticky (vývojem protikladů) ve třech stupních, podle kterých člení svou filosofii:
1. Logika, v níž se idea projevuje sama v sobě a pro sebe; vytváří pojmy a v nich se poznává (logické principy považuje za objektivní zákony bytí v jeho vývoji, tedy objektivní dialektiku, formuluje její hlavní pojmy a zákony dialektiky).

I logika (řec., to, co souvisí s rozumnou řečí), původně u Aristotela nauka o správné řeči, argumentaci a správných soudech. Ve scholastice pěstována jako formální disciplína o tom, které typy závěrů jsou platné bez ohledu na věcný obsah (viz sylogismus). Leibniz začal pro zápis těchto pravidel užívat symbolů, na což navázala formální logika. Fregeho a matematická logika Boolea. Klasická logika je dvouhodnotová (ano – ne, pravda – nepravda, 1 – 0), jsou však i logiky vícehodnotové a pravděpodobnostní. I
2. Filosofie přírody jako přírody, kde idea popírá sama sebe, je odcizením sebe sama – „jinobytí ducha“ (příroda je jen trpnou formou rozvíjejícího ducha, je sama o sobě „hloupá, bez vývoje; tato část je logickým, ale empiricky nejslabším článkem Hegelovi filosofie).

3. Filosofie ducha jakožto ideje, která neguje předchozí stadium a na vyšší úrovni se k sobě navrací prostřednictvím člověka ze své vnější existence; absolutní idea ve třech dialektických stupních:
1. Jako subjektivní duch – to je individuální vědomí člověka, kde si nejprve duch uvědomuje sebe sama, vzniká pojem sebevědomí).
2. Jako objektivní duch – to jsou nadindividuální projevy, které tvoří prvotní „objektivní“ řád lidských dějin; vzniká rodina, společnost, stát).
3. Jako absolutní duch – na vrcholu triády se absolutní idea plně navrací z jinobytí a poznává se v celku světa a dějin jako absolutní duch). Prací člověk tvoří hodnoty sebe sama i dějiny. Člověk je aktivním tvůrcem svých dějin; to je smysl lidské činnosti. Nejvyšším projevem absolutního ducha je filosofie. Je to idea myslící sebe samu, rozum sebe chápající. Sem ústí všechny kulturní síly vývoje.

Nejvýznamnější díla: Logika (ta popisuje tezi), Fenomenologie ducha (jak se duch zjevuje sám sobě, opírá se o princip jednoty, ve kterém je bytí a myšlení ztotožněno).

Filosofie 19. století.

Hegelovým systémem vrcholí osvícenecké myšlení. Vzápětí se ukazuje, že absolutní rozum lze v praktické politice interpretovat různě. Otřesena je důvěra ve všeobecnost pokroku; sociální rozpory se komplikují a obecné ideje nepomáhají. Vzniká úsilí konstruovat systémové myšlení na nových předpokladech; současně vzniká odpor proti systémovosti a rozumu vůbec. Po hegelovská filosofie v 19. století má proto dva protikladné proudy: 1. důraz na vědecký přístup a objektivitu poznání (pozitivismus, marxismus); 2. iracionalismus.

I pozitivní (z lat. positus, položený, umístěný), zprvu to, co se klade – kalk řeckého thesis. Odtud pozitivní jako opak negativního (např. „pozitivní vztah k něčemu“). Pozitivní filosofie Comta si chce všímat jen jistých čili pozitivních skutečností. Odtud pozitivismus, odmítající nejen metafyziku, ale i všechny otázky, přesahující kompetenci věd. I

I marxismus, myšlenkový a politický proud, navazující na Marxe. Vychází z Hegelovy filosofie dějin a dialektiky, vykládá je však materialisticky: završením dějin bude proletářská revoluce, která odstraní vlastnictví a stát. Marxismus analyzoval průmyslové společnosti 19. století z hlediska společenských tříd a jejich zájmů a stal se ideologií dělnického hnutí. Po ruské revoluci se stal oficiálním učením v SSSR a později v komunistických zemích, v západní Evropě naopak základem vlivné kritiky „kapitalistické“ společnosti. I

Pozitivismus byl vlivný filosofický směr, který reagoval na spekulativní filosofii přelomu 18. a 19. století a rozvoj přírodních věd. Vyvíjel se ve třech fázích: v první byla programově formulována základní východiska pozitivismu, ve druhé se vyvíjel tzv. empiriokriticismus (zaměřen na analýzu poznání, třetí fáze nastoupila na konci 20. let 20. století a nazývá se filosofií logického empirismu neboli novopozitivismu (soustřeďuje se na analýzu jazyka sdělujícího poznatek).

I Vídeňský kroužek vnikl v roce 1929 ve Vídni. Jednalo se o spolek filosofů, kteří se pokusili prostřednictvím novopozitivistické filosofie pomoci vědě formulovat závěry tak, aby byly nezpochybnitelné. Mezi nejvýznamnější představitele Vídeňského kroužku patří německý filosof, matematik a logik Rudolf Carnap, rakouský filosof Moritz Schlik či rakouský filosof, matematik a ekonom Otto Neurath. I

Představitelé pozitivismu:
1. fáze Comte, Mill, Spencer
2. fáze Avenarius, Mach
3. fáze Schlick, Neurath, Carnap

Auguste Comte – francouzský filosof, zakladatel pozitivismu;
tvrdil, že poznání má být pozitivní (je nutné všímat si pouze jistých čili pozitivních skutečností, má být věcné, určité), má být založeno jen na naší smyslové zkušenosti, má spočívat na vědeckých základech a vzdát se hledání absolutna, což bylo vlastní metafyzice.

Pozornost věnoval také poznání společnosti a založil empirickou sociologii. Tu budoval na dvou zásadách: studiu podmínek existence každé společnosti a řádu v ní (tzv. sociální statika) a studiu jejího vývoje a změny (tzv. sociální dynamika).

Ve svém učení vysvětlil tři stadia vývoje společnosti:
mytické (vysvětlení jevů působením nadpřirozených sil;
filosofické (metafyzické; vysvětlení skutečností pomocí filosofických pojmů, nadpřirozené síly jsou nahrazeny abstrakcemi jako substance, kauzalita apod.);
pozitivní neboli vědecké (skutečnost je vysvětlována na základě faktů, pokrok vědy je omezen na přísné zkoumání světa, jež si žádá moderní průmyslová společnost).

Na sociologická zkoumání navazuje koncept morálky (filosofická morálka je odvozována z přirozeného řádu světa, z určitého pojetí lidské přirozenosti, z obecného postavení člověka jako jedince ve světě a podmínek jeho života či na základě analýzy jazyka morálních norem), založený na lásce a solidaritě, který ústí do pozitivistického náboženství; to bude nejlepším stmelujícím faktorem pozitivistické společnosti a naplněním humanity (předmětem úcty bude Velká bytost – lidstvo).

Vytvářel moderní klasifikaci věd podle všeobecnosti a jednoduchosti; věnuje pozornost faktům.
Na sociologická zkoumání navazuje koncept morálky. Morálka (z lat. mos, mn. č. mores – mrav ve smyslu zvyk, obyčej) je soubor představ sdílených v určité společnosti a době o tom, jaké chování a smýšlení jednotlivého člověka i lidských skupin je dobré, tj. jaké má být.

I V rámci morálky se můžeme setkat s jejím dělením na morálku heteronomní (tj. morálku převzatou; morální normy přijímá jedinec prostřednictvím vnější autority) a autonomní (tj. vlastní morálku; morální normy si jedinec stanovuje sám, člověk jedná podle svého svědomí. I





Morálka je přirozenou součástí lidské společnosti.
Snahy o její popsání a vysvětlení je možné hledat v různých systémech např. v: náboženských či filosofických – morálka je odvozována z přirozeného řádu světa (např. z antické etiky), z určitého pojetí lidské přirozenosti (zvláště z novověké etiky), z obecného postavení člověka jako jedince ve světě a podmínek jeho života (např. z existencialismu) či na základě analýzy jazyka morálních norem (metaetiky).
Morálka je posuzována a hodnocena z hlediska morálních hodnot.

I Z morální hodnoty spravedlnosti je odvozena morální norma (pravidlo) spravedlivého jednání. I

I mravnost, rys člověka nebo jednání, které se řídí společenským „mravem“, případně představou správného, dobra, a nikoli okamžitým prospěchem či zájmem jednajícího. Normy mravnosti jsou v tradičních společnostech náboženského původu: řídí se vůlí božstev či u Boha. U Sokrata i v bibli se poprvé objevuje mravnost osobní: „Nepřidáš se k většině, když páchá zlo.“ Pozdní antika spojila mravnost s představou ctnosti, která je „sama sobě odměnou“ (stoa). V moderních společnostech se mravnost často chápe jako čistě konvenční, neboť jí chybí společně uznávaný náboženský základ. Filosofické pokusy o založení mravnosti (etika) se opírají buď o princip rovnosti (nečiň, co nechceš, aby ti činili jiní; Kant), jiné zdůrazňují společenský charakter člověka a jeho odpovědnost vůči druhým (Feuerbach), anebo ukazují, že snaha o celistvost lidského života vyžaduje převzetí odpovědnosti a jistou „věrnost sám sobě“, která je motivem mravnosti (Heidegger). Přesto zůstává taková laická mravnost spíše záležitostí společenských elit. I

John Stuart Mill – přihlédl více k psychologii, kterou Comte odmítal.

Herbert Spencer – inspiroval se myšlenkou evoluce svého krajana Charlese Darwina; idea „boje o přežití“ umožňovala názorně vysvětlit nejen jevy biologické, ale i sociální; tvrdil, že evoluční zákon se projevuje fakty, je možné ho tedy zkoumat; shromáždil úctyhodný materiál o společnosti a pokusil se jej interpretovat.

Marxistická filosofie je součástí marxismu (systému ekonomických, filosofických a politických názorů); zakladateli jsou Marx (hlavní tvůrce samotné teorie) a Engels (dobře se orientoval v konkrétních společenských problémech doby).

Karl Marx – v návaznosti na hnutí mladohegelovců,
inspirován Hegelovou dialektickou metodou a obdivem k evropské materialistické tradici, koncipoval Marx svou filosofii jako jedinou soudržnou formu výkladu světa (tedy přírody, člověka i společnosti) a následně i jako návod na revoluční změnu světa; marxistická filosofie je materialistické učení (materialismus je filosofický směr, podle kterého je možné veškerou skutečnost redukovat na materiální substanci – hmotu); myšlení je specifickou vlastností hmoty, produktem mozku; filosofické názory Marxe nazýváme dialektickým a historickým materialismem.

I Mladohegelovci – skupina levicového proudu Hegelových žáků a stoupenců (např. Feuerbach, Bauer). Přijímali hlavně Hegelovu dialektiku, ale odmítali mnohé jeho závěry. Kritizovali soudobou společenskou a politickou situaci, především však náboženství. I

Dialektický materialismus je marxistické pojetí ontologie a gnozeologie; svět jako objektivní realita není chaotický, je jednotný ve své materiálnosti, jediná materiální podstata se řídí dialektickou zákonitostí, postupem od nejjednodušších forem pohybu až po nejsložitější, od nejjednodušších struktur hmoty až po tu nejsložitější, tedy myslícího člověka; východiskem poznání i jeho konečným kritériem pravdivosti je praxe; z pohledu dialektického materialismu je svět poznatelný, ale naše poznání je nekonečný, vnitřně protikladný proces.

Historický materialismus je použití myšlenek dialektického materialismu na oblast společnosti, ekonomie a dějin; jestliže dialektický materialismus zdůrazňuje prvenství hmoty, ten historický považuje za nejvýznamnější jev lidského života schopnost uživit se – tedy lidskou práci (způsob výroby statků); od tohoto způsobu výroby se pak odvíjí nejen existující politická forma státu, ale i náboženství, právo ad.; také ve společnosti se odehrává vývoj, jehož podstatou je střetávání protikladů – odlišných společenských tříd (v moderní společnosti dle Marxe proti sobě stojí dvě protikladné společenské třídy – buržoazie – vlastníci výrobních prostředků a proletariát – dělnictvo nemá výrobní prostředky, musí prodávat svou pracovní sílu); součástí historického vývoje jsou revoluce (ta nejbližší svrhne kapitalismus, který je postaven na vykořisťování práce proletariátu, a nastolí socialismus bez soukromého vlastnictví).

I materialismus (z lat. materia, dříví, stavební materiál, hmota), novověký filosofický názor, že všechna skutečnost je hmotné povahy a poznatelná smysly. Dialektickým materialismem (Engels) uznává i nehmotné stránky skutečnosti, pokládá je však za odvozené. Historický materialismus je pokus vysvětlit lidské jednání a dějiny pouze jako střet (hmotných) zájmů. I

I V moderní společnosti dle Marxe proti sobě stojí dvě protikladné společenské třídy – buržoazie (vlastníci výrobních prostředků) a proletariát (dělnictvo, nemá výrobní prostředky, musí prodávat svou pracovní sílu). I

I Dle Marxe existovaly v dějinách čtyři hlavní stadia společnosti. V každém stadiu (od prvobytně pospolné společnosti) existuje jednotlivec, či skupina, kteří vlastní výrobní prostředky (např. půdu, stroje): prvobytně pospolná společnost, antická společnost (vznik otroctví a soukromého vlastnictví), feudální společnost (vznik poddanství), kapitalistická společnost (vlastník má výhradní právo na materiální prostředky). Ideálem, ke kterému směřují dějiny, je nastolení tzv. beztřídní společnosti, která bude postavena na společném vlastnictví. I

Nejvýznačnější díla: Kapitál, Komunistický manifest.

Marxismus se stal v následujících desetiletích velmi populárním filosofickým systémem. Budil dojem přesné vědecké teorie, která odpovídá na problémy průmyslové společnosti a ukazuje budoucí vývoj. Brzy však na dlouhou dobu převládlo deformované pojetí marxismu jako ideologie.

I ideologie, původně osvícenská forma platonské „vlády filosofů“: program Condilacových žáků, kteří chtěli na základě přesné znalosti společnosti i psychologie stanovit praktická pravidla výchovy, etiky a politiky. Na to navázal Comte a Marx. Dnes zpravidla myšlenkový systém, který předstírá, že je názorový, ač ve skutečnosti slouží určitým zájmům, zejména udržení moci jisté skupiny. I

Teorie marxismu svérázně upravil s ohledem na vlastní politické cíle Lenin (Marxovy myšlenky inspirovaly mnoho revolucí, nejvýznamnější tzv. Velká říjnová socialistická revoluce, která proběhla v Rusku v listopadu 1917; za převratem stáli bolševici – radikální křídlo ruské sociální demokracie, vedené Leninem). V západní Evropě začal již před druhou světovou válkou sílit široký proud tzv. neomarxismu, který sice pokračoval v kritice kapitalismu, ale ustupoval především od myšlenky sociální revoluce. Do tohoto proudu lze později zařadit jak některé nonkonformní marxisty ze socialistických zemí, tak i četné západní filosofy hlásící se k marxismu.
Představitelé: Lukács, Fromm, Schaff, Garaudy, Kosík.






Iracionalismus
Iracionalismus je filosofická koncepce, která do svého centra postavila člověka, jehož vnitřní svět se stává významným předmětem filosofického zájmu. Jako iracionalismus jsou od 19. století označovány postoje či filosofické směry, které neuspokojuje jednoznačný a jednostranný způsob využití rozumu a které odmítají využívat pouze to, co objevila novověká věda.
Proti možnosti rozumového poznání staví jiné, zejména duchovní a citové poznání.
Iracionalismus se odvíjí buď z pozice, která uznává poznatelnost světa, ne však rozumem, nebo z pozice agnosticismu (agnosticismus označuje přesvědčení, popř. filosofické stanovisko, že člověk nemůže poznat nic, co přesahuje jeho zkušenost; jedná se především o nemožnost poznání podstaty jakéhokoliv předmětu nebo jevu, v širším smyslu podstaty světa, posledních příčin věci a náboženské skutečnosti;
agnostikové však nepopírají existenci těchto zkušenosti nedostupných předmětů, pro poznání je ale dostupná pouze jevová stránka světa, a právě na tu se má filosofie zaměřit).

K prvnímu typu patří i směry tzv. metafyzického iracionalismu, vycházející z předpokladu, že podstatou světa je mimorozumový (iracionální) princip. Historicky nevlivnějšími představiteli iracionalismu jsou Schopenhauer a Nietzsche. Podstatu skutečnosti lze pochopit jedině citem, vůlí, intuicí, vírou.

I Hlavním předmětem filosofie Schopenhauera a Nietzscheho je vůle. Tito filosofové jsou tak rovněž prezentováni jako představitelé tzv. voluntarismu. Jde o filosofický směr, který tvrdí, že základem všeho bytí je vůle. I

I vůle jako trvalé úsilí něčeho dosáhnout je zřejmá a nepochybná. Středověká filosofie se zabývala poměrem vůle a rozumu: pro realistickou scholastiku je (a má být) rozum vůli nadřazen, pro nominalisty zpravidla obráceně. Pro novověk je problémem úloha vůle v rozhodování. To je totiž jen málokdy tak přehledné a jasné, jak si to představoval ještě Kant. Rozhodování bývá zatíženo spoustou vlivů a člověk se jen vzácně rozhoduje s plným a jasným vědomím. Proto řada myslitelů zpochybňuje i odpovědnost člověka za to, co spáchal (Nietzsche, Freud, Foucault). Pokud mu ji však úplně upřeme, upíráme mu i svobodu: říkáme tím, že jednal, jak musel, pod vlivem příčin – a tedy vlastně nejednal sám. I

Arthur Schopenhauer – německý filosof; za základní životní princip považoval pud, neukojitelnou trýzeň, vůli k životu;
podstatou vůle k životu je stále něco chtít – proto člověku, ale i všemu existujícímu, přináší neustálé utrpení a bolest; člověk neustále po něčem touží, trápí se, když to nemá, trápí se i po získání předmětu své touhy, a to proto, že už touží po něčem jiném; utlumit trýzeň pocházející z vůle není tedy možné hromaděním nových předmětů – lze ji omezit pouze tím, že vrhnu celý svůj potenciál na uměleckou tvorbu, filosofii či trýzeň zničím životem v askezi (téměř nic nepotřebuji, proto se trápím nepřítomností pouze nepatrného množství věcí).
Vycházel z Kanta a z buddhismu. Tvrdil, že viditelný svět je jen zdání. Vůle je nekonečná, ale její naplnění je omezené. Proto člověk strádá – z nouze, nudy, osamění, válek.

I Schopenhauerovy myšlenky působily na umělce a umění dané doby. Není tajemstvím, že díla německého hudebního skladatele Richarda Wagnera jsou ovlivněna Schopenhauerovým pesimistickým duchem. Schopenhauerovy myšlenky byly Wagnerovi např. podnětem k napsání opery Parsifal, jež je novodobým zpracováním pověsti o svatém Grálu. Parsifal dosahuje vykoupení skrze popření své vůle. I

Nejvýznamnější dílo: Svět jako vůle a představa


Friedrich Nietzsche – německý filosof; částečně se nechal inspirovat Schopenhauerem, avšak na rozdíl od něho je vůle pro něj pozitivní silou, která se potřebuje neustále něčeho zmocňovat, je vůlí k moci (je agresivní a panovačná); vůle si žádá, aby jí bylo vše dovoleno – to však není možné ve stávajícím řádu světa, proto je nutné přehodnotit všechny jeho základní hodnoty.

Tvrdil, že není pravdy, stará pravda (kterou přináší věda) je mrtvá, není morálky, stará křesťanská morálka je mrtvá (zrušili jsme ji tím, že jsme podle ní nežili), není boha, tradiční křesťanský bůh je mrtev (zabili jsme ho tím, že jsme v něho nevěřili); je třeba zavést novou panskou morálku, jež stojí mimo dobro a zlo, a stát se nadčlověkem – zříct se všeho, co člověka brzdí, co ho činí slabochem; skrze nadčlověka vůle překoná sebe sama a nedopustí, aby slabošsky zakrněla; představa o „nadčlověku“ – symbolu rozchodu s tradičními hodnotami, byla později zvulgarizována a zneužita fašismem.

Inspirovala ho též antika a německá romantická hudba (Wagner). V řecké kultuře viděl působení dvou protikladných živlů. Oproti appolinskému živlu smíru a harmonie vyzdvihl živel dionýský, jehož nespoutanost ztělesňuje beztvarou pravůli, podstatu světa, neustálé tvoření a ničení. Cítil spřízněnost s řeckým filosofem Hérakleitem. Jeho aforistický a metaforický styl připomíná indickou filosofii (na rozdíl od ní nechce vůli, chtění přemáhat). Je ryzím voluntaristou. Vůle panující ve světě je vůle k moci.

I Friedrichu Nietzschovi se přezdívá „filosof s kladivem“ – filosof, jenž se snažil rozbít staré hodnoty společnosti. I

Nejvýznamnější díla: Tak pravil Zarathustra, Mimo dobro a zlo



Zdroje:
Odmaturuj! Ze společenských věd, Didaktis, aktualizace k 1.1. 2015.
Základy společenských věd, Fortuna, 1995.
Internet.
Sokol – Slovník filosofických pojmů.