Hlavní filosofické směry 20. století. České filosofické učení.

Hlavní filosofické směry 20. století. České filosofické učení.

Filosofie života byl směr, který reagoval na pozitivismus a racionalismus – poukazoval na jednostrannost rozumu. Do popředí stavěl život, jejž nelze postihnout rozumem, lze jej poznat jen prostřednictvím iracionální síly (tzv. intuicí).

I intuice (z lat. in-tueor, nahlížím dovnitř; vhled, náhled, názor. Druh bezprostředního a celkového poznání, které vychází z přímé zkušenosti, je často antropomorfní a obvykle předchází poznání racionální a vědecké. Dítě a vůbec laik poznává mnoho věcí, „vidí“ je, aniž by své poznání zkoumal a dovedl nějak zdůvodnit. I vědecké poznání zpravidla začíná „tušením“ a „nápadem“, který mívá charakter intuice: „Výsledky už vím, teď jen jak jsem k nim dospěl.“ (Gauss). I

Henri Bergson – francouzský filosof, jeho východiskem filosofie byl vztah prostoru a času; prostor je homogenní (stálý), vnímal ho jako soubor bodů – můžeme přecházet od jednoho bodu ke druhému; zkoumají ho přírodní vědy.

I prostor (to, co se „prostírá“, spolu s časem základní podmínka každé vnější zkušenosti (Kant). Až do novověku chápán konkrétně jako (volné) místo či rozloha mezi předměty, souběžně s matematizací fyziky ztotožněn se souřadnou soustavou (Descartes) o třech dimenzích. Pro Newtona je prostor nekonečný, homogenní a absolutní (nezávislý na tom, co v něm je), podle relativistické fyziky je naopak prostor možný jen tam, kde něco je. Hmota (energie) způsobuje jeho zakřivení, jež je příčinou gravitačních sil. Vesmírný prostor je neomezený, ne však aktuálně nekonečný. I

Čas naopak homogenní není, každý moment je neopakovatelný a jedinečný; podle něj jde o nedělitelné plynutí (čisté trvání); prostor je, ale čas není, jelikož se neustále děje;
rozlišoval dva druhy poznání – relativní poznání (poznání předmětů ve světě z našeho vlastního hlediska), kterého lze dosáhnout rozumem, a poznání absolutní (poznání předmětů ve světě, jaké skutečně jsou), které lze dosáhnout intuicí;
k prostoru tedy patří rozum, k času (čistému trvání) pak intuice.

I Pokud by se člověk chtěl seznámit s hlavním městem Norska (Oslem), má různé možnosti. Např. zajít si do knihovny a půjčit si průvodce po tomto městě, sednout si k počítači a na mapách Googlu si prostřednictvím aplikace Street View projít celé město. Tato cesta mu může pomoct vytvořit si představu o městě jako celku, ovšem poznání z toho plynoucí bude pouze zprostředkované (hovoříme o poznání relativním). Pokud by ovšem do Osla vyrazil, toulal by se po ulicích a pozoroval okolí, dosáhl by bezprostředního poznání města – poznal by město takové, jaké skutečně je, město by si prožil (hovoříme o poznání absolutním). I

Intuice souvisí s tzv. elánem vital, což je tvůrčí životní síla, která pojímá zkušenost ne z hlediska prostoru, ale z hlediska času; všechna skutečnost je tak pouze dění; tento pohyb (dění) může mít dvojí charakter:
vzestupný pohyb života či sestupný pohyb hmoty; podstatou života je „tvořivý vývoj“, nelze ho vysvětlit mechanicky, je vyvolán životní silu (elan vital);
naslouchat hloubkám života lze jen přímým, intuitivním poznáním (jen v hloubkách našeho vědomí zachytíme trvalé plynutí času i náš život je plynulý, jedinečný a tvořivý);
k intuici má blízko umění i mystika; obdobnou protikladnost hmoty (kterou postihuje intelekt) a ducha (který působí v intuici) viděl jak v morálce, tak náboženství; rozlišoval jejich formu na uzavřenou a otevřenou (cílem té první je automatické chování, zvyky – je založena na tlaku společnosti;
druhá je založená je forma osobní, nezávislá na společnosti, je tvořivá, ztělesňují ji světci, mystikové, vynikající jedinci).

Pojetí času u Henriho Bergsona – rozlišuje tzv. objektivní „prostorovou“ časovost, která je pouhou konstrukcí fyzikálních věd, jako lineární čas, a tzv. vnitřní časovost – „trvání“, jež chápal jako kontinuitu (plynutí) vědomí (subjektivní časovost). Tato časovost je nezvratnou řadou, v níž je každý bod jedinečný a neopakovatelný a je novým výtvorem.
Nejvýznamnější díla: Esej o bezprostředních datech vědomí, Hmota a paměť, Tvořivý vývoj

I Henri Bergson dokresluje svou úvahu subjektivního rozměru času následujícím příkladem: „Rozpouštím-li si právě kostku cukru v šálku čaje, odehrává se přede mnou proces, který má svůj časový rozměr právě jenom pro mě – jako událost, kterou prožívám.“ I

I čas, vedle prostoru základní forma (kategorie a podmínka) každé smyslové zkušenosti (Kant). Podle Aristotela vzniká čas „počítáním pravidelných pohybů“ (např. dne a noci), Augustin upozornil na to, že v naší zkušenosti je čas jako minulost, přítomnost a budoucnost, jejichž propojení je dílem duše. Odtud rozlišujeme vnější (všem společnou, měřitelnou) a vnitřní (individuální, prožívanou) stránku času, který pro nás jednou utíká, jindy se vleče. I časová označení jsou buď absolutní (GMT, datum) nebo relativní vůči přítomnosti mluvčího („včera“, „za rok“). Zkušenost času vzniká v přítomnosti, která však není bodová (bezrozměrná), nýbrž zahrnuje i bezprostředně minulé a nastávající (Husserl). Čas není něčím mimo nás, nýbrž sama naše existence je časová („máme čas“), žijeme a jsme nejen v čase, nýbrž jako čas (Heidegger). Proto hraje čas takovou roli v každém příběhu, ve vyprávění (Ricoeur) a v jazyce vůbec (gramatický čas). Časová je i lidská odpovědnost (držet slovo, dané v minulosti), vina, dějinnost a naděje. Viz přítomnost. I

I přítomnost, obor toho, s čím mohu učinit bezprostřední zkušenost, neboť jsem „při tom“. Oblast možného jednání a poznání. Je vždy vztažena k jednajícímu (poznávajícímu), pro něhož plynule souvisí s minulým a s nastávajícím: tím vzniká lidský fenomén času. Husserl ukázal, že lidská přítomnost není bodová, nýbrž má jistou hloubku, jež umožňuje jednání i vnímání jevů, probíhajících v čase (např. melodie, řeč). Proto také běžně hovoříme o přítomnosti v širším smyslu jako o současnosti, dnešku apod. Viz čas. I

K neovitalismu patří Driesch (vystupoval proti darwinismu, v pokusech s dělením vajíček ježovek dokázal, že i z rozdělených vajíček se vyvíjejí úplné organismy – neviditelnou organizující sílu nazval entelechií.

I entelechie (z řec. en, uvnitř, telos, cíl a echein, mít); od Aristotela název pro uskutečňování možností (energeia), za cílenost, směřování k cíli i pro dokonalost, cíl sám. Ve vitalismu síla, která řídí růst, vývoj a vznikání živých organismů. Viz élan vital. I

I élan vital (fr.), u Bergsona a vitalistů snaha vyjádřit spontánnost živých organismů a bytostí, skutečnost, že „samy“ rostou, pohybují „se“, usilují o něco. Zároveň hnací síla evoluce. I

I vitalismus (lat. vita, život), názor, podle něhož v živých organismech působí ještě jiné zákonitosti a síly (např. tzv. životní síla, vis vitalis), které fyzika a chemie nemůže postihnout. Klasický vitalismus (Driesch, Bergson) soudobá věda sice odmítá, nicméně rozdíl mezi živým a neživým (např. ve schopnostech reprodukce a hojení, účelového chování a negativní entropie) se nepodařilo uspokojivě překlenout. Naopak řadu funkcí, dříve pokládaných za výsadu živého (reprodukce, výměna látek, tvarové změny), nachází biochemie i v organických molekulách apod. I

Spengler (každá kultura se ve svém vývoji podobá organismu a prodělává nezávisle na jiných kulturách, stadia růstu, rozkvětu, odumírání a zániku), Dilthey (dospěl od orientace na přírodu a pozitivismus k iracionalismu – zájmu o logicky nesdělitelný obsah zkušenosti základem poznávání v duchovních vědách, kde ho zaujaly dějiny, má být intuice a introspekce (naslouchání niternému hlasu, zkoumání vlastního nitra).

I intuice (z lat. in-tueor, nahlížím dovnitř; vhled, náhled, názor. Druh bezprostředního a celkového poznání, které vychází z přímé zkušenosti, je často antropomorfní a obvykle předchází poznání racionální a vědecké. Dítě a vůbec laik poznává mnoho věcí, „vidí“ je, aniž by své poznání zkoumal a dovedl nějak zdůvodnit. I vědecké poznání zpravidla začíná „tušením“ a „nápadem“, který mívá charakter intuice: „Výsledky už vím, teď jen jak jsem k nim dospěl.“ (Gauss). I

I introspekce (z lat. intra, dovnitř a spicere, hledět), sebezkoumání, nahlížení vlastní mysli, vnitřního života. Nepodobá se ovšem vnějšímu vnímání: jeho předmět není viditelný. I

Pragmatismus
Pragmatismus je směr, který vznikl ve druhé polovině 19. století ve Spojených státech amerických (zakladatelem byl americký logik a matematik Peirce, který tvrdil, že hodnota idejí není v nich samých, ale v jejich praktickém uplatnění);
je součástí politických teorií demokratické společnosti; vyskytuje se ve dvou variantách: jako populární pragmatismus – vyjadřuje zájmy konzumní společnosti a filosofický pragmatismus, ten se snaží řešit tři problémy filosofie: význam, pravdu a poznání.

Pragmatismus tvrdí, že představy, pojmy a soudy jsou pouhými pravidly jednání (pravdivé jsou tehdy, jsou-li pro člověka užitečné a jsou-li přínosem pro jeho jednání bez ohledu na to, zda se shodují se skutečností). Obecné pravdy neexistují, jelikož to, co je pro jednoho užitečné, může druhému škodit (radiace je pro člověka velmi nebezpečná, či dokonce usmrcuje buňky – havárie jaderné elektrárny v Černobylu, tisíce mrtvých, postižení smyslových orgánů; na druhé straně radiační záření využívá např. zdravotnictví při léčení rakoviny; pohledem pragmatismu tedy nelze tvrdit, že je radiace pro zdraví člověka jen škodlivá).
Funkcí myšlení je vytváření návyků pro jednání, pragmatismus má umožňovat člověku realizaci a seberealizaci v praktickém lidském životě.

I pragmatismus (z řec. pragma, skutek, jednání, fakt), názor, že jediným kritériem správnosti a pravdivosti je jednání, praxe. Pravdivé je to, co vede k cíli, co je užitečné, co se osvědčilo. Tím pragmatismus sice rehabilituje pojem účelu, stojí však před nesnadnou otázkou cíle; starší pragmatici ji řešili odkazem na myšlenku pokroku, v současné době je opět nezodpovězena. I

I Radiace je pro člověka velmi nebezpečná, poškozuje, či dokonce usmrcuje buňky. Když v roce 1986 došlo v ukrajinské jaderné elektrárně Černobyl k havárii, zemřely na následky radiace tisíce lidí. Mnoho dalších onemocnělo různými druhy rakoviny, objevilo se u nich postižení smyslových orgánů či předčasné stárnutí. Na druhé straně se radiační záření využívá např. ve zdravotnictví při léčení rakoviny. Takto využité radiační záření naopak lidské životy zachraňuje. Pohledem pragmatismu tedy nelze tvrdit, že je radiace pro zdraví člověka jen škodlivá. I

William James – americký psycholog, filosof, následovník zakladatele pragmatismu, nejvlivnější pragmatik; pravda je podle něj dána užitečností, tedy tím, zda splňuje, nebo naopak nesplňuje to, co od ní požadujeme; přichází s tezí, že pravdivost se myšlence děje – myšlenka je pravdivá, pokud je učiněna pravdivou událostí – pravdivost myšlenky je tedy proces
Rozvíjel tzv. radikální empirismus – skutečnost je dynamický a aktivní proces (stejně tak chápal pravdu); skutečnost se neustále vyvíjí, protože naším jednáním se pravda neustále děje; konečným materiálem poznatelné skutečnosti je čistá zkušenost.
V praktickém jednání, ve kterém nacházím „svůj“ účel, se mi pravda skutečnosti odkrývá konkrétněji než při formálním přístupu. Hypotézy o světě, poznání a ani pravda nejsou nikdy ukončeny, uskutečňují se až v našem jednání. Pravda je relativní (podmíněná naším přístupem), pluralitní, různorodá. Každému člověku se odkrývá z různých stran, s ohledem na jeho intence (záměry, cíle).

Nejvýznamnější díla: Druhy náboženské zkušenosti, Pragmatismus: Nové jméno pro některé staré způsoby myšlení.

I empirický, empirismus (z řec. em-peiros, zkušený, znalý); zkušenostní, založený pouze na zkušenosti. Tak už ve scholastice platilo, že „není v mysli samé“. Podle britského empirismu (Locke, Hume, Mill) pochází veškeré naše poznání a vědění jen ze zkušenosti smyslů. Protiklad: racionalismus. I

I racionalismus (z lat. rationalis, rozumný, rozumový), novověký názor, podle něhož je skutečnost i příroda rozumovou konstrukcí (pův. božskou), takže pravidla rozumového usuzování platí i pro skutečnost samu. Co odporuje např. pravidlu vyloučeného třetího, principu totožnosti, příčinnosti apod., nemůže pak být skutečné. „Všecko rozumné je skutečné a všechno skutečné je rozumné“ (Hegel) I

John Dewey – střízlivý, věcný a praktický pragmatismus uplatnil zejména v sociální teorii a pedagogice (z níž Američané dodnes těží); jeho ústřední myšlenkou byl neustálý vzrůst, měřitelný, viditelný užitek; příroda, vzdělání, věda, výroba, ideje – to vše jsou pouhé prostředky (instrumenty) pokroku (tato koncepce se nazývá instrumentalismus).

I U nás se myšlenkami pragmatismu nejvíce zabýval Karel Čapek. V roce 1918 vydal spisek s názvem Pragmatismus čili filosofie praktického života. I

Za představitele neopragmatismu, ovlivněného analytickou filosofií jazyka a filosofií vědy, lze považovat Rortyho.

Fenomenologie
Fenomenologie je jedna z nejvlivnějších filosofických teorií 20. století; staví se proti vnějškovému popisu skutečností a snaží se zkoumáním jednotlivých jevů dojít k jejich podstatám. Jde rovněž o metodu zkoumání (Spinelli ve své knize vzpomíná na situaci, která se mu stala na večírku, kdy chybně vyhodnotil smějící se kamarádku, která zrovna vykládala vtip, jako plačící – viděl ji totiž jen zezadu a neslyšel, co říká; přistoupil k ní, objal ji a začal ji utěšovat, čímž uvedl všechny přítomné do rozpaků; Spinelli věděl, že se jeho kamarádka rozešla s přítelem, a tak její gesta při vyprávění vtipu zaměnil za pláč, kdyby postupoval fenomenologicky a oprostil by se od svých znalostí a informací, které o své kamarádce měl, neudělal by ukvapená závěr).

I fenomenologie (z řec.), filosofický směr, založený Husserlem ve snaze poskytnout spolehlivý základ speciálním vědám. Fenomén, „to, co se ukazuje“ je tím nejzazším místem, kde můžeme své poznání přesně a spolehlivě analyzovat: každá zkušenost (včetně vědecké) pochází odtud. Tím f. navazuje na Kantův kriticismus, chce však podmínky i okolnosti toho, jak se nám věci ukazují, zkoumat důkladněji a podrobněji, chce „dát do závorky“ předchůdná mínění a zdržet se nezajištěných soudů (viz epoché, redukce). Oblast fenomenologie rozšířil Heidegger o zkoumání bytí (ontologie). Gadamer o otázky porozumění (hermeneutiky), Lévinas na oblast etiky a lidských vztahů. F. metoda pronikla i do řady dalších oborů (psychologie, sociologie, religionistika atd.) I

Edmund Husserl – německý filosof a prostějovský rodák, zakladatel fenomenologie formuloval návrat k věcem samým, obnovou původní čisté zkušenosti, analyzoval čisté lidské prožívání. Fenomenologie se snaží o návrat před (někdy příliš popisné, zaběhané) vědecké výklady a usiluje o nahlédnutí věcí v jejich autentičnosti (tj. pravé skutečnosti). Každé poznání je věcí zkušenosti. Ta však není omezena pouze na smysly, důležitá je i vnitřní zkušenost. Ke zkušenosti musíme zaujmout vědecký postoj a všechny předpoklady nechat stranou (tzv. je uzávorkovat). Je nutné poznávat tzv. fenomény (to, co se člověku jeví).

I Fenomenologie je rovněž metoda zkoumání. Ernesto Spinelli ve své knize The Interpredent World (2005) využívá příkladu, ze svého vlastního života a popisuje situaci, kdy na večírku chybně vyhodnotil smějící se kamarádku, která zrovna vykládala vtip, jako plačící (viděl ji totiž jen zezadu a neslyšel, co říká). Přistoupil tedy k ní, objal ji a začal utěšovat, čímž uvedl všechny přítomné do rozpaků. Spinelli věděl, že se jeho kamarádka rozešla s přítelem, a tak její gesta při vyprávění vtipu zaměnil za pláč. Kdyby postupoval fenomenologicky a oprostil by se od svých znalostí a informací, které o své kamarádce měl, neudělal by ukvapený závěr. I

Husserl označil filosofii za vědu o podstatách, ostatní vědy jsou empirické, nazýval je vědy o faktech. Podle něho má naše poznání většinou dogmatický ráz: samozřejmě a automaticky věříme, že našim představám něco ve skutečnosti odpovídá, že předměty našeho poznání existují mimo nás. Pravdivost tohoto předpokladu je však třeba zkoumat: Jak vím, že mé poznávací akty nejsou pouhé prožitky, mimo něž žádný svět neexistuje? K vyřešení je potřeba prozkoumat pole, na kterém se s věcmi (s prožitky věcí) původně a bezprostředně setkáváme.

I pole je ve fyzice zprvu pomocný pojem, jak vysvětlit těžko pochopitelné působení sil na dálku (gravitace, magnetismus). Ve filosofickém sporu o povaze vzájemného působení těles zprvu zvítězili zastánci působení nablízko: základní představou fysiky se stala oddělená a přesně lokalizovaná tělesa, která na sebe působí jen když se srazí (např. jako kulečníkové koule). Úvahy o nebeské mechanice a zejména studium elektřiny v 19. století vynesly do popředí pojem pole, který se pak stal základním vysvětlujícím pojmem fysiky. Současná fysika pokládá za prvotní skutečnost právě všude přítomná a prolínající se pole. Dokonce i „hmotné“ částice si lze představit jako jakási místní zahuštění energie, takže i ráz pružných těles dnes chápeme jako interakci polí. I

Tímto polem je oblast vědomí jako podmínka veškeré zkušenosti (abychom se na ně plně soustředili, musíme se pro tuto chvíli zřeknout své dogmatické víry v samozřejmou existenci vnějšího světa – musíme tezi o existenci světa dočasně zbavit platnosti – „uzávorkovat ji“).

Po „uzávorkování“ se svět pro nás stává pouhým fenoménem (jevem) našeho vědomí a my můžeme zkoumat a odhalovat pravidla, podle kterých se tyto fenomény navzájem sdružují a uspořádávají.

Psychologické vědomí, však ještě není oním původním polem, zdrojem jevů.
Naše psychika je totiž součástí světa, a proto i ji samu (mé psychologické vědomí) musíme „uzávorkovat“. Tak dojdeme k absolutnímu, transcendentálnímu vědomí, k vědomí jako půdě, která je dána před každou naší individuální psychickou zkušeností a je podmínkou „zjevování“ („ukazování jsoucího“).

Toto vědomí je základnější než to psychologické, je oblastí, která dává našemu poznání smysl, umožňuje, abychom si rozuměli. Je vždy zaměřeno na nějaký předmět, je vždy „vědomím něčeho“.

I vědomí, v moderním pojetí (jako „vědomí vědomí“: člověk „ví, že ví“) hlavní rozlišující znak člověka vůči živočichům. Přes všechny paralely mezi myšlením a zpracováváním informací zůstává fenomén vědomí jako současná přítomnost mnoha různých vjemů a zkušeností, včetně minulých (vzpomínky) a budoucích (záměry), které přesto spolu nesplývají, přinejmenším velmi paradoxní. Souč. pokusy o kybernetický a neurologický výklad „mysli“ (angl. mind) přinesly pozoruhodné výsledky např. v modelování některých mentálních činností a v jejich lokalizaci v mozku, se základním fenoménem vědomí („já – zde – nyní“) se však nutně míjejí. I




Našel metodu, jak popsat svět, tak, jak se nám původně „zjevuje“. Tento přirozený svět našeho života je odlišný od světa zkoumaného vědou. Svět vědy je světem abstrakce a matematizace.
Např. fyzikální prostor je nekonečný a stejnorodý, naopak prostor lidského žití ve světě má střed v podobě našeho domova a odtud se paprskovitě rozvíjí přes oblast známého k cizímu a neznámému. Věda nám v mnohém ulehčuje život, ale nepomáhá nám najít jeho smysl.

Před skutečně důležitými otázkami je moderní člověk bezradný. Cílem fenomenologie je obnova původního prožitku našeho života, zaměření na jeho smysl a význam. Husserl usiluje o neustálé prověřování našich motivů, hodnot a cílů. Požaduje žít zodpovědně a pravdivě a zároveň ví, že je to nekonečný úkol, jímž člověk naplňuje své lidství.

I smysl, 1. druh vnímání s příslušným orgánem (např. zrak); 2. pochopení, vnímavost pro urč. věci (např. smysl pro míru); 3. význam věci (sdělení, události či jednání), poukazující k dalším, navazujícím a zejm. budoucím významům tak, že příslušná věc „má smysl“, že je „smysluplná“, „někam vede“ apod. Smysl je tu spojen s jistým zaměřením, které lze tušit zde a v přítomnosti, které však dává aspoň naději na pokračování do budoucnosti. Taková naděje patří k základním potřebám člověka a umožňuje lidské rozhodování a jednání. V této souvislosti se často klade i otázka po smyslu života, na niž filosofie nemůže odpovědět, protože každá odpověď by tento smysl zvěcnila. Zvěcněné odpovědi na tuto otázku jsou charakteristické pro ideologie. Docela jinou povahu mají „odpovědi“ náboženské, protože znamenají zároveň osobní závazek toho, komu odpovídají. I

Nejvýznamnější díla: Logická zkoumání, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie.

Franz Brentana – rakouský filosof (svými přednáškami přivedl k filosofii Husserla, který ale jeho psychologickou metodu odmítal); požadoval postavit filosofii na vědecký základ, domníval se, že jej našel v tzv. psychologismu (v přesvědčení, že základní gnoseologické otázky se dají řešit jen v rámci psychologického rozboru a popisu procesů lidského vnímání).

I psychologismus, názor, že veškerá a priori, základní pravidla logiky a matematiky jsou pouze psychologického původu, že na ně nesvědčí o povaze skutečnosti, nýbrž jen našeho vědomí (jako kdyby naše vědomí nebylo „skutečné“). I

Pokračovatelé aplikovali fenomenologickou metodu na různé oblasti filosofického zkoumání: Scheler (zabýval se teorií hodnot), Merleau-Ponty (teorií vědomí), Heidegger (představitel filosofie bytí, ovlivnil existencialismus), Hartmann, Patočka.

Existencialismus je jeden z klíčových filosofických směrů 20. století.
Pojem se většinou používá k označení francouzské větve (Sartre, Camus);
německá větev (Jaspers) je označována za filosofii existence.
Některými myšlenkami je tomuto směru blízký německý filosof Heidegger.
Společným impulsem obou větví byla zkušenost z první světové války, v níž se člověk stal pouhou politickou a ideovou součástkou a rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy (např. odcizením).
Základním pojmem je existence jako způsob bytí, jakým je lidská bytost. Existenci nelze popsat racionálně, lze ji pouze nepřímo zakusit.

I existencionalismus (Sartre, Camus), současné filosofie staví do popředí otázky odpovědnosti, existencionalismus jako východiska vztahů ke druhému („já a ty“, Buber) a etiky vůbec (Lévinas). I



Lidská existence je vždy individuální, je možností, která není uzavřená, stálá či statická, existence je nadána specifickou časovostí (existence teď), je vždy existencí ve světě (existence tady) a mezi jinými lidmi (příčinou mé nesvobody vedle věcí je i jiný člověk, svoboda jiného je hranicí mé svobody), je vždy dějinná, svobodná (do svobody jsem násilím vržen), a proto spojená s volbou a zodpovědností (moje zodpovědnost je zodpovědností nejen za sebe sama, nýbrž i za druhé, za dění v celém světě) a je konečná (vyjadřuje ji pojem bytí ke smrti).

I Do existenciální filosofie zavádí Karl Jaspers pojem tzv. mezní situace. V ní se existence bezprostředně uskutečňuje. Jako mezní situaci lze označit např. smrt, utrpení, vinu. Takovou situaci nelze obejít ani změnit. Člověk je v ní konfrontován s otázkou smysluplnosti života. I

Myšlenky existencionalismu jsou vyloženy nejen ve filosofických spisech, ale také v dramatech či povídkách (tématem lidské existence se objevují např. u Kafky – Proměna, Zámek; Dostojevského – Zločin a trest; Sartre – Bytí a nicota). Právě ti existencialisté, kteří přinášeli své myšlení v podobě uměleckých děl, nejvýznamněji ovlivnili širokou veřejnost.

I existence (z lat. ex-sisto, vycházím, vynořuji se, vystupuji); sama skutečnost bytí jednotlivého jsoucího s důrazem na jeho jednotlivost a zpravidla i nahodilost. Středověká filosofie rozvinula protiklad existence jako aktuálního bytí zde a podstaty, esence, jako ideálního a obecného určení bytosti či jsoucna. Tento strom zde je jednotlivou existencí (moderně řečeno výskytem) esence stromu. I v Hegelově filosofii je e. zvnějšněním podstaty ducha. V moderní filosofii přechází důraz na jednotlivou, konkrétní existenci, zejména člověka (Kierkegaard). Právě lidská (tj. naše) existence východiskem veškerého poznání, zkušenosti, ale i usilování (intence, Husserl) a svobody. E. člověka přitom není jen nějakým „výskytem“ předmětu (Heidegger), nýbrž pobytem (Dasein), údělem bytosti, jíž na jejím bytí záleží a která ví, že je konečná, smrtelná. Existence není izolovaný a svrchovaný „subjekt“, nýbrž je pobytem na světě, který přehlíží, přičítá si svoji minulost a je neustálou starostí o budoucí. Dramatičnost lidské existence jako prázdné svobody ke tvoření sebe sama zdůrazní existencionalismus (Sartre, Camus), současná filosofie staví do popředí otázky odpovědnosti, e. jako východiska vztahů ke druhému („já a ty“, Buber) a etiky vůbec (Lévinas). I

I Témata lidské existence se objevují např. u Franze Kafky v díle Proměna či Zámek, u Fjodora Michajloviče Dostojevského např. v knize Zločin a trest nebo u Jeana-Paula Satra v díle Bytí a nicota. Konkrétně Jean-Paul Sartre v roce 1964 získal Nobelovu cenu za literaturu, ale z politických důvodů odmítl cenu převzít. I

I esence (z lat. essentia, podstata, „bytost“); odpověď na otázku, co věc jest: to, co danou věc činí touto věcí a odlišuje od jiných – např. trojúhelník trojúhelníkem, strom stromem. I

I intence (z lat. in-tentdo, napínám, zaměřuji pozornost), záměr, úmysl, zaměření pozornosti. Ve scholastice a pozd. ve fenomenologii důležitý fakt, že lidský subjekt není téměř nikdy sám o sobě, o samotě, nýbrž vždy „u věcí“, vždy mu o něco jde, něčemu se věnuje, k něčemu je obrácen a soustředěn (intencionalita).

Sören Kierkegaard – dánský myslitel, odmítl racionalismus hegelovské filosofie; vycházel z toho, že „obecné“ problémy člověka mají vždy povahu praktických konkrétních otázek – co má konat konkrétní člověk v určité situaci; tyto problémy nazval existenciálními a věnoval jim své srozumitelné, emotivní úvahy; existenci nechápe jako vnější materiální zabezpečování života, je to naopak niterné, neuchopitelné osobní jádro, ono Já, procítěný okamžik v nekonečnosti času; své pravé bytí (autentickou existenci), poznává člověk vůči věčnosti – tedy Bohu; opravdová existenciální víra však není totéž co křesťanství; popuzovala jej povrchnost a pokrytectví, osobní zbabělost, jež se skrývá v davu; v niterné zkušenosti nalézá prožitky, které jako pojmy vstoupily do moderní filosofie.
Nejvýznamnější díla: Bázeň a chvění, Buď-anebo, Pojetí úzkosti

Martin Heidegger – německý filosof; jeho filosofie se zabývá bytím člověka, které nazývá pobyt (Dasein); člověk je vržen do svého pobývání; pobývání na světě je bytím neustálého starání (starost se týká jednak věcí, prostředků, jednak vlastního způsobu bytí);
člověk se snaží dát svému bytí smysl; vytváří si rozvrh do možné budoucnosti, čímž určuje svoji existenci (pracuje, učí se cizí jazyky, hledá životního partnera).

Pro charakteristiku základních způsobů bytí používal pojem existenciály (lze je chápat jako osy, kterými člověk uchopuje své bytí, jsou to existenciální kategorie pro základní určení člověka – např. bytí ve světě, bytí s druhými lidmi, úzkost, smysl, láska, pravda; pomocí těchto kategorií odhadujeme samo bytí).
Rozdíl mezi jsoucími věcmi a bytím, které jejich jsoucnost zakládá, nazývá ontologickou diferencí. Člověk je bytostí pravdy. Pravda bytí se odhaluje skrze člověka, který se na bytí ptá. Chceme-li žít plně, nesmíme na bytí zapomenout, musíme je pod nánosem běžného života odkrývat.
Základní, lidskou zkušeností je úzkost, na ni nahlížel jako na radikální zkušenost, kdy se člověk setkává s vlastní smrtí. Smrt nás vyzývá k převzetí vlastní existence, autentickému (pravému) životu ve svobodě, ale i zodpovědnosti za sebe sama. Smrt je pro člověka nejzazší hranice bytí, hranice všech jeho rozvrhů (smrtí někoho blízkého si člověk uvědomí, že to, co v životě dělá, postrádá smysl; skrze smrt si člověk uvědomí svoji konečnost; může tak dojít k přehodnocení životních priorit a rozvržení života k jiné budoucnosti – např. začne méně pracovat a více se věnovat rodině; jen uvědoměním si, že je náš život časově omezený, jsme schopni žít autenticky).
Bytí je tedy podle Heidegger bytím ke smrti.

I Smrtí někoho blízkého si člověk uvědomí, že to, co v životě dělá, postrádá smysl. Skrze smrt si člověk uvědomí svoji konečnost. Může tak dojít k přehodnocení životních priorit a rozvržení života k jiné budoucnosti (např. začne méně pracovat a více se věnovat rodině). Jen uvědoměním si, že je náš život časově omezený, jsme schopni žít autenticky. I

I existenciál, určení, týkající se bytí člověka, pobytu. Na rozdíl od kategorií, jež se vztahují k „co“, vztahuje se ke „kdo“ (Heidegger). I

Dále se zabýval časem, který není ničím mimo nás – sama naše existence je časová. Především ve svém díle Bytí a čas kritizuje běžné pojetí času ve smyslu „pouhé posloupnosti nynějšku“ a prohlašuje, že čas není něčím mimo nás, nýbrž sama naše existence je časová (tj. máme čas), žijeme a jsme nejen v čase, nýbrž žijeme a jsme nejen v čase, nýbrž žijeme jako čas. Objevuje se pojem časovost (tj. vlastnost všeho časového stojící v protikladu k věčnosti), která je vlastním znakem naší konečnosti (nevyhnutelný postup člověka ke smrti).

I čas, vedle prostoru základní forma (kategorie a podmínka) každé smyslové zkušenosti (Kant). Podle Aristotela vzniká čas “počítáním pravidelných pohybů“ (např. dne a noci), Augustin upozornil na to, že v naší zkušenosti je čas jako minulost, přítomnost a budoucnost, jejichž propojení je dílem duše. Odtud rozlišujeme vnější (všem společnou, měřitelnou) a vnitřní (individuální, prožívanou) stránku času, který pro nás jednou utíká, jindy se vleče. I časová označení jsou buď absolutní (GMT, datum) nebo relativní vůči přítomnosti mluvčího („včera“, „za rok“). Zkušenost času vzniká v přítomnosti, která však není bodová (bezrozměrná), nýbrž zahrnuje i bezprostředně minulé a nastávající (Husserl). Čas není něčím mimo nás, nýbrž sama naše existence je časová („máme čas“), žijeme a jsme nejen v čase, nýbrž jako čas (Heidegger). Proto hraje čas takovou roli v každém příběhu, ve vyprávění (Ricoeur) a v jazyce vůbec (gramatický čas). Časová je i lidská odpovědnost (držet slovo, dané v minulosti), vina, dějinnost a naděje. Viz přítomnost. I

I přítomnost, obor toho, s čím mohu učinit bezprostřední zkušenost, neboť jsem „při tom“. Oblast možného jednání a poznávání. Je vždy vztažena k jednajícímu (poznávajícímu), pro něhož plyne souvisí s minulým a s nastávajícím: tím vzniká lidský fenomén času. Husserl ukázal, že lidská přítomnost není bodová, nýbrž má jistou hloubku, jež umožňuje jednání i vnímání jevů, probíhajících v čase (např. melodie, řeč). Proto také běžně hovoříme o přítomnosti v širším smyslu jako o současnosti, dnešku apod. Viz čas. I

Jean Paul Sartre – francouzský ateistický existencialista, po válce se věnoval vědecké, spisovatelské a politické činnosti; podařilo se mu strhnout velkou část mladé generace a intelektuály 50.-70. let (zřejmě vystihl generační pocit); zabýval se svobodou – jsme ke svobodě odsouzeni, jsme jen tím, čím se sami učiníme; není Bůh, nejsou předem daná žádná určení (není předem vymezená podstata člověka, ani mravní normy), je jen naše existence tady a teď. V odboji uvěřil, že svoboda se naplňuje v angažovanosti pro druhé a že je vázána svobodou druhých („Nic nemůže být dobré pro nás, není-li dobré pro všechny.“).

I svoboda, jeden z charakteristických rysů lidské bytosti, vedle rozumu nejvyšší atribut člověka. U Aristotela chápána jako nezávislost na jiných co do prostředků k životu (vnější svoboda), u stoiků jako zbavenost vášní, které člověka zotročují (svobodná vůle). Křesťanství mluví spíše o osvobození od sil, na nichž člověk závisí a z nichž má strach (zejména nadlidských „mocností“ a smrti). Novověk zdůrazňuje politické svobody jako zákaz přinucování jinými v určitých věcech (viz lidská práva). Přes všechna rizika zneužití se tato svoboda ukazuje být podmínkou hospodářského bohatství a prosperity (liberalismus). Moderní filosofie se zabývá souvislostí mezi svobodou a odpovědností, na obtížnost a nepohodlí svobodného života zvlášť upozornil Nietzsche. V existencionalismu znamená svoboda především prázdnotu a osamělost člověka je „odsouzen k svobodě“ (Sartre).
Nietzsche rozlišil svobodu od „ a “ svobodu k“: svoboda není jen nepřítomnost omezení a pouze člověk, kterému o něco jde, může být svobodný. Volba mezi stejně špatnými možnostmi není svobodná. Zklamání z některých důsledků vnějškově chápané svobody (dravost, sobectví, korupce atd.) často zneužívají totalitní demagogové, přesto patří svoboda v současných společnostech k nejšíře ji sdíleným hodnotám. Jakmile by se však stala samozřejmostí, o níž není třeba se starat, je (vnější) svoboda vždy ohrožena, a to z různých stran: „Bez ostražitosti není svobody“ (Thukydides). I

Existencialistický přístup k člověku lze uvést jeho úvahou o vztahu existence a esence (podstaty) u člověka a věcí. Sartre tvrdí, že u člověka existence předchází esenci, u věcí je to právě naopak.

I Člověk potřebuje krájet chléb, proto si vytvoří představu nože, který bude nejlépe sloužit vymezenému účelu. Přesně si vše promyslí, promyslí esenci nože, jeho podstatu, účel a poté ho vyrobí. Teprve nyní nůž existuje. Esence, podstata nože, to, čím je nůž nožem, předchází jeho existenci. I

Člověk nejprve přichází na svět, existuje, není však ničím (dle Sartra není boha, který by ho něčím učinil). Člověk si sám svobodně udělí svou esenci, učiní se tím, čím se sám chce učinit. Proto člověk zodpovídá za to, čím je. Člověk je k volbě sebe sama odsouzen, je odsouzen k zodpovědnosti za sebe, ale zároveň za všechny ostatní lidi, které svou volbou ovlivní. Zodpovědnost za volbu nutně plodí úzkost. Volba je sice svobodná, nicméně je ovlivněna situací, do níž jsme se narodili a kterou si nemůžeme vybrat (jsme vrženi do světa, aniž jsme chtěli, jsme vrženi do této doby a na toto místo). Naše situace je absurdní.

Jeho etika přichází s radikálním pojetím svobody. Existence člověka (jeho podstata) předchází jeho esenci (tj. to, co jej činí tím, čím je). Člověk si esenci uděluje sám, činí sám sebe tím, čím chce být. Člověk je odsouzen ke svobodě, neustále stojí před volbou. Ustavičným jednáním, konáním, tvořením se pozvedá z nicoty (z jakési strnulosti, z pouhého jsoucna). Neustále mu ovšem hrozí, že do nicoty opět upadne. Za svou volbu je člověk odpovědný nejen sám sobě, ale i druhým lidem.

Albert Camus – byl novinářem, za války v odboji, psal romány, divadelní hry, filosofické eseje; o lidské existenci napsal, že je absurdní (ta nemusí paralyzovat, může být výzvou k aktivní revoltě, boji proti zlu). Jeho revolta však není revolucí a násilím, je to důstojný vzdor usilující o spravedlnost a křehké štěstí člověka.

I spravedlnost je mravní princip jednání vůči třetím osobám a ve společnosti vůbec. Vyžaduje jednak, aby zločin byl potrestán (spravedlnost retributivní), aby se obviněný mohl hájit, aby se povinnosti i výhody přiměřeně rozdělovaly (spravedlnost distributivní), aby se při rozhodování nikomu nestranilo (princip rovnosti) a aby při směnách nebyl nikdo poškozován (svoboda komutativní). Spravedlnost je hlavní oporou práva i státu, který „bez spravedlnosti je jen velká ničemnost“ (Augustin). I
Na otázku, jak má člověk žít v iracionálním, nesmyslném světě, který je poznamenán výchozí absurdní situací, Camus odpovídá, že absurdní situací nemohu změnit, ale mohu ji vzdorovat tím, že přistoupím na její hru; absurdno zničím, když s ním souhlasím. To je jediná naděje, jediná alternativa k sebevraždě, jinému možnému úniku z absurdní situace.

I Albert Camus využil příběh mytické postavy Sisyfa, odsouzeného bohy donekonečna valit těžký balvan do kopce, k demonstraci aktu přistoupení na absurdní situaci. Sisyfos, který znovu a znovu valí kámen do údolí, má radost z toho, že má osud (těžký kámen) ve svých rukou, jeho kámen mu patří. Sisyfos dokonce ví, co bude následovat (to nikdo z nás neví), má tedy ve svých rukou i svou vlastní budoucnost. I

Karl Jaspers – německý filosof, zavedl pojem mezní situace – v ní se existence bezprostředně uskutečňuje, jde např. o smrt, utrpení, vinu; takovou situaci nelze obejít ani změnit, člověk je v ní konfrontován s otázkou smysluplnosti života. Rozebíral i kolektivní vinu v díle Otázka viny, zabýval se otázkou , do jaké míry jsou Němci jako národ odpovědni za hrůzy druhé světové války; v rámci viny rozlišuje vinu kriminální (vina zločince, jenž porušil zákon, jednání posuzuje soud), politickou (vina státníků i občanů, vztahuje se k odpovědnosti za to, jakou mají lidé vládu), morální (vina za činy, kterých se dopustí jednotlivec, měřítkem je svědomí) a metafyzickou (jedinec je odpovědný i za činy, které sice nespáchal, ale docházelo k nim s jeho vědomím, a neučinil vše proto, aby jim zabránil; měřítkem takové viny je bůh). Tvrdil, že kolektivní vina německého národa nemůže existovat, s výjimkou politické viny a odpovědnosti.

I Mezní situace souvisí s kontaktem člověka se smrtí, ztrátou svobody či domova, existenčním ohrožením. V běžném (nefilosofickém) životě se tváříme, že se nás tyto situace netýkají. Ve chvíli, kdy si začneme připouštět svou smrtelnost, reagujeme zoufalstvím, ale i vnitřní obnovou sebe sama (nastupuje filosofický postoj ke světu, v němž si klademe otázky o smyslu svého bytí, o smyslu své smrtelnosti). Ve všech mezních situacích prožíváme úzkost, tj. skličující pocit, který se vztahuje k něčemu neurčitému. Úzkosti se nelze zbavit, jelikož neznáme její příčinu. Úzkost se liší od strachu tím, že příčinu strachu lze nalézt a poté ji odstranit. I


Neomarxismus.
Západní intelektuálové, kteří se věnovali problému „odcizení“ člověka v moderní době, se ve své kritice sociálních mechanismů někdy inspirovali pracemi Marxe. Jejich představitelem byl např. Markuse, americký myslitel německého původu, spoluzakladatel frankfurtské školy „kulturní politiky“. V revolučním násilí viděl stlačenou páru sociálního protestu proti vnucenému „jednorozměrnému procesu“ technizace, byrokratizace a totality (jak v USA, tak v někdejším SSSR). Kriticky polemizoval s Marxem, pokusil se jeho sociální učení prohloubit o psychologickou dimenzi (odvozenou od Freuda, od něj převzal pojmy represe, frustrace aj.). Obdobně postupovali také Fromm (v USA), či Sartre ve Francii. Tento směr měl silný vliv na levicové intelektuály a na levicově orientovanou mládež, zejména studentskou.

Hermeneutika je všeobecně naukou o objasňování, chápání, porozumění vysvětlování a výkladu. Ta filosofická vychází z toho, že naše porozumění světu a člověku úzce souvisí s jazykem. Důsledná analýza jazyka a řeči (a dalších projevů kultury) nám umožňuje porozumět samotnému bytí.

Porozumění se pohybuje v hermetickém kruhu: každý dílčí poznatek může být schopen jen celku souvislostí, těm však lze porozumět zase jen pochopením dílčích poznatků. Všechno naše poznání spočívá v předporozumění, které umožňuje pouze následnou volbu stanovisek, ne však obsáhnutí celku (procesy porozumění jsou navíc součástí dějinných událostí).

Klasická hermeneutika se zabývala písemnými a uměleckými památkami (např. biblí). Novodobá rozšiřuje možnosti interpretace na celou kulturu (např představitel filosofie života Dilthey viděl dějiny ve všem, co nás obklopuje k porozumění dějinám pak stačí citlivost našeho nitra, souznění s duchem dějin).

I hermeneutika (z řec. hermeneuó, vykládám, překládám); filos. Nauka o výkladu (interpretaci) a rozumění textům. Vznikla v pozdní antice v Alexandrii při výkladu řeckých klasiků a bible. Moderní hermeneutika (Schleiermacher, Dilthey) zdůrazňuje význam souvislosti textu (kontextu i situace) a předchozího porozumění, s nímž vykladač už k textu přistupuje, např. na základě svých tradic, znalostí a výchovy. Tak se počáteční porozumění, s nímž vykladač už k textu přistupuje, např. na základě svých tradic, znalostí a výchovy. Tak se počáteční porozumění v průběhu výkladu stále zpřesňuje, takže vzniká tzv. hermeneutický kruh. Heidegger a Gadamer pojem hermeneutika rozšiřují na každé vědění i sebe porozumění člověka vůbec. I

Hans-Geore Gadamer – německý filosof, žák Heideggera jeho ústředním bodem filosofie je jazyk (veškeré naše poznání, které máme, je nám jazykově zprostředkováno).
Naše porozumění je vždy ovlivněno dějinným obdobím, pro které jsou charakteristické určité předsudky a přesvědčení.
Člověk nemůže stát mimo dějiny a mimo kulturu (což jsou zdroje předporozumění), protože by tak nedosáhl zcela objektivního poznání.

Další představitel – Ricoeur, orientující se na interpretaci kulturně-historických symbolů a metafor; Apel.

I jazyk je v nejširším smyslu každý ucelený znakový a symbolický systém. Ve vlastním smyslu tzv. přirozený jazyk, nejširší a základní symbolický systém, v němž a jímž nejen hovoříme, ale také myslíme a vnímáme věci, a který je nezbytným základem všech ostatních „jazyků“. Do specificky lidského světa jazyka vstupujeme v dětství, jak se nám otevírá svět prostřednictvím mateřského jazyka, na jehož základě se pak můžeme učit cizím jazykům, případně definovat i jazyky umělé nebo dokonce strojové. Studiem jazyků se zabývá lingvistika, na j. rozlišujeme stránku významovou (sémantickou), formální (syntaktickou), lexikální (slovník), fonetickou (výslovnost), ale i např. slohovou (styl), historickou aj. Je důležité rozlišovat jazyk jako symbolický systém vůbec, j. jako určitý jazykový systém (langue, souhrn jazykových možností včetně slovníku a gramatiky), jazyk jako jistý typ či rovinu užívání tohoto systému (diskurz) a jednotlivé jazykové či řečové akty (parole, promluvy).
Výslovným předmětem filosofického zkoumání se jazyk stává u Aristotela, myšlenka umělých a univerzálních jazyků se objevuje u Komenského a Leibnize, soustavné studium jazyků zahajuje Humboldt a jedním z ústředních filosofických témat se stává ve 20 století, zejména díky strukturalismu a tzv. filosofií jazyka (analytická filos.). I




Křesťanská filosofie 20. století je součástí křesťanské filosofie, která označuje řadu způsobů, jak vyjádřit a racionalizovat obsahy křesťanské víry filosofickými prostředky.
Za nejvlivnější ze směrů katolické filosofie 20. století lze považovat novotomismus (neboli období novoscholastiky); lze na něj pohlížet, jako na hnutí intelektuálních kruhů, které se snažily o obnovení katolického myšlení, který má počátek ve vydání encykliky Lva XIII. Aeterni Patris v roce 1879 (v ní byla nauka Tomáše Akvinského povýšena na oficiální filosofii římskokatolické církve).

V encyklice papež zdůraznil využití tomistických principů pro řešení novodobých problémů, v roce1914 byl vydán dekret obsahujících 24 tezí, jež měly shrnout základní myšlenky tomismu, např. se v nich objevily tyto myšlenky:
Tělesný tvor je ve své esenci složený z potence a aktu – tzv. hylémorfismus, který je znám od Aristotela, lidská duše je nezničitelná a nesmrtelná, bůh stvořil svět z ničeho.
Novotomismus završuje tomistickou metafyziku, gnozeologii i sociálně-politickou nauku.

Někteří novotomisté se snaží být věrni tradičnímu tomismu (např. Maritain), někteří se snaží poukázat na povinnost vyzvednout existenciální rysy úvah Tomáše Akvinského, a tím prokázat aktuálnost jeho učení (studium pojmu bůh v novodobé historii. Současný novotismus reaguje na aktuální problémy světa v duchu hesla „aggiornamento“ (přiblížení církve „všednímu dni“).

Jacques Maritain – francouzský katolický filosof, vycházel z učení Tomáše Akvinského; přišel s pojmem integrální humanismus (tzv. humanismus Vtělení) jako s východiskem, v němž je respektována důstojnost člověka a víra v boha); jeho humanismus se odlišuje od renesančního tím, že nevzhlíží k člověku, ale uskutečňuje se prostřednictvím kříže a spasitelného utrpení; člověk naplňuje svůj úděl a uskutečňuje své možnosti v bohu.
Další představitelé: Gilson, Habáň, Teilhard de Chardin.

I Snaha o pochopení vývoje života na Zemi vedla ke vzniku evolučních teorií. Pierre Teilhard de Chardin byl stoupencem univerzální evoluce., probíhající jako velká syntéza biosféry a noosféry (sféry ducha a myšlení) v jediném kosmickém procesu. Evoluce má podle Chardina tři stadia, v nichž postupně přibývá duchovní energie. Evoluce je dovršena v bodu Omega (nad životě). Jeho symbolem je příchod bohočlověka Ježíše Krista. Z pohledu biologie byl nejznámějším evolučním teoretikem Charles Darwin, který ve své knize O vzniku druhů přírodním výběrem, kdy přežijí nejsilnější jedinci. Chardinovo pojetí evoluce se od Darwinova v mnohém liší. Na rozdíl od Darwina např. zahrnuje do evoluce nejen živou přírodu, ale i přírodu neživou. Myšlenku evoluce neživé přírody později vědci vyjádřili v teorii tzv. velkého třesku, která vysvětluje vznik vesmíru z nekonečně malého bodu o velké hustotě. I

Křesťanský personalismus
I Vznikl ve 30. letech 20. století kolem časopisu Esprit (Duch). I

je součástí personalismu, což je filosofický a teologický směr, který pojímá člověka jako jednající a hodnotící osobnost, schopnost zaujmout postoj k prostředí, které ho obklopuje, a k sobě samému.

I personalismus, moderní filos. Směr, zdůrazňující význam jedinečné lidské osoby (již označujeme „vlastním jménem“) jako nositele lidských vztahů, hodnot, svědomí, viny atd., často ve spojení s křesťanským a židovským viděním člověka. Osoba se může k něčemu zavázat, může se stydět, může svědčit a ručit za něco. Je schopna lítosti, důvěry, lásky. Personalismus stojí v protikladu k individualismu, který podceňuje význam vztahů, tak zejména proti kolektivismu, který osobu přehlíží nebo dokonce ničí. Hlavní představitelé: Browne, Scheler, Blondel, Buber, Berďajev, Lacroix, Marcel, Levinas. I


Osobnost člověka se podle personalistů vyznačuje aktivní účastí na poznání světa.
Křesťanský personalismus (vznikl ve 30. letech 20.století kolem časopisu Esprit – Duch) jako náboženská forma filosofie 20. století blízká protestantismu (ten se zajímá především o problémy člověka v současném světě), navazuje na hermeneutiku i analytickou filosofii, fenomenologii i existencionalismus; pozoruhodným myslitelem je německo-americký protestanský teolog a filosof Tillich, kritizoval protestantismus za to, že ztratil mystické prvky katolicismu a že zaměnil kulturně náboženské symboly za racionální konstrukce či subjektivní emoce.
Zabýval se vztahem mezi lidským životem, kulturou a náboženstvím, velkou roli přikládal symbolům) přibližuje lidského jedince jako duchovní bytost, která jedná a hodnotí na základě vnitřní aktivity (má vůli a sebevědomí). Tato bytost je základem přírodní a společenské reality.
Křesťanští personalisté považují za nejvyšší osobu boha, lidem podobného tvůrce vší skutečnosti. Příroda je spojovacím článkem mezi bohem a člověkem.

Nikolaj Alexandrovič Berďajev – ruský křesťanský filosof a publicista se ve svém myšlení zaměřil na několik zásadních témat jako je úloha člověka ve světě či svoboda; člověk je dle něj povolán k tomu, aby zabránil zničení svobody ve světě; zastával názor, že svoboda předchází veškerému bytí (svoboda je tedy původnější než bytí); člověk je stvořen k obrazu božímu – k obrazu Tvůrce; člověk je tak sám tvůrce a má pokračovat v díle stvoření a stvořit nový svět.

Tvořivá lidská činnost je hybatelem dějin, ale i zásadní skutečností konce dějin (vnímal tvůrčí – aktivní činnost člověka eschatologicky – tj. z hlediska posledních věcí světa a člověka, lidská tvořivá činnost je hybatelem dějin, směřuje ovšem ke konečnému cíli – k druhému příchodu Ježíše Krista na tento svět a nastolení božího království; člověk je podle Berďajeva povolán k tomu, aby připravil tento druhý příchod – musí mu jít aktivně vstříc.
Další představitelé: Gogarten, Brunner, Mounier (francouzský personalismus se orientoval na kritiku negativních jevů kapitalismu, které způsobují „krizi osobnosti“, její rozdrobení, ztrátu celistvosti).

Filosofická antropologie se věnuje otázkám podstaty člověka, jeho existence a místa ve světě. Její kořeny sahají do 18. století, jako speciální filosofická disciplína se však vyděluje na přelomu 19. a 20. století. Kromě toho existuje také antropologie jako samostatný vědecký obor.

I filosofická antropologie, fil. disciplína, jež se zabývá člověkem jako celkem. Starověká a středověká filosofická antropologie chápala člověka jako přechod mezi hmotou a duchem, spojení živočišného těla s nesmrtelnou duší. Descartes chápe tělo jako stroj a duši jako nehmotný poznávající subjekt. Hegel přináší myšlenku dějinného vývoje, jehož je člověk nositelem. Nietzsche zdůrazní význam vůle a tvoření, přednost života před idejemi. Filosofická antropologie 20. století staví do popředí lidskou svobodu, nehotovost, vztah mezi člověkem a přírodou a přemýšlí o významu jedinečné lidské osoby. I

Max Scheler – německý filosof a sociolog; v rámci filosofické antropologie se pokusil nově vymezit podstatu člověka.
Činil tak porovnáním člověka a zvířete, jeho východiskem bylo odstupňování psychických sil.
Nejnižší stupeň psychična (přítomné v rostlině) tvoří nevědomé puzení bez představ;
druhým stupněm je instinkt – účelová a vrozená reakce živých organismů, která jim umožňuje přežít (původ v instinktivním chování mají dva způsoby chování:
návykové – schopnost opakovat chování, které vede k obživě, k úspěchu a inteligentní – praktická inteligence, tedy schopnost řešit problémy; v lidské psychice jsou pak obsaženy všechny tyto stupně; dle Schelera člověk převyšuje zvíře tím, že v něm působí duch a osoba (osoba jako centrum aktů, v nichž se projevuje duch).
Člověk je jako duchovní bytost otevřen světu, má sebevědomí, které mu dává schopnost vůle – má možnost překonat pudy.

I Dle výzkumů prokazují chobotnice vysokou inteligenci. Jsou schopné řešit i velmi složité úkoly. Staví si kamenné zídky, které tvoří vchod do skalních trhlin, ve kterých přebývají. Dokážou si odšroubovat víčko u sklenice, ve které je potrava. Výzkumy rovněž prokázaly, že chobotnice dokážou rozeznávat mezi jednotlivými geometrickými formami (koule, kvádr ad.), dokonce mezi stejnými geometrickými tvary, ovšem s jinou povrchovou úpravou. Ale to, čím se chobotnice od člověka liší, je absence ducha (schopnost svobodné vůle, prostřednictvím které dokáže člověk potlačovat své pudy, schopnosti abstraktního myšlení). To vše činí člověka člověkem. I

Další představitelé: Plessner, Gehlen.

Strukturalismus je metodologický přístup zkoumání, projevující se v různých vědách (např. lingvistice, literární vědě, estetice, sociologii). Ve filosofii je spojován s francouzským myšlením druhé poloviny 20. století. Podle strukturalismu existuje jsoucno (člověk, věc, jev) jako součást širší struktury, místo v této struktuře pak určuje i jeho význam.

Struktura je pokládána za objektivně existující jev, který je nezávislý na svých jednotlivých částech a není na tyto části redukovatelný (celek není kvalitativně pouze souhrnem částí).
Cílem strukturalistické metody (používané v různých vědách) je pak nalézt vztahy mezi strukturami, jež jsou uspořádané do sítí, příp. vysvětlit část s ohledem na celkovou strukturu.

Člověk při své komunikaci i činech podléhá strukturám, jeho jednání je tak na nich závislé. Ve výkladu dějin se dokonce struktury stávají projevem nadvlády (jednotlivá období dějin jsou např. charakteristická jiným převládajícím způsobem myšlení).

Východiskem se stal lingvistický strukturalismus Švýcara Saussure – náš jazyk je nespojitý a již „sám sebou“ rozlišuje a odlišuje myšlenou skutečnost, jazyk vytváří svéráznou mřížku, kterou formujeme realitu.

Významným strukturalistou je Belgičan Lévi-Strauss – zkoumal myšlení tzv. přírodních národů („primitivních“ kultur) v jejich původních podmínkách, nezasažených vývojem západní civilizace. Porovnal uspořádání (strukturu) vědeckého a mýtického (předvědeckého, ne-vědeckého) myšlení; především ukázal svébytnost a soběstačnost přírodního (mýtického) myšlení, které je v určitých ohledech bohatší a ucelenější než racionálně-vědecký přístup.

I strukturalismus vědecký a filosofický směr 20. století, který si v jisté reakci na historismus všímá vnitřních vztahů, struktur a synchronních zákonitostí symbolických systémů. Odhlíží od obsahových odlišností a studuje podobnost struktur a vztahů mezi prvky, umožňuje jistou matematizaci např. jazykových, společenských aj. pravidel. Vznikl v jazykovědě (F.de Saussure), významný v etnologii (C. Lévi-Strauss), literární vědě (Mukařovský) aj. Z filosofů je s. blízký M. Foucault. I












Michel Foucault – francouzský filosof, představitel strukturalismu, jeho dílo ovlivnilo také postmoderní filosofii; tvrdil, že to, jak mluvíme či uvažujeme o věcech, je podmíněno souborem pravidel (většinou nevědomých), která jsou ovlivněna historickými podmínkami, hovoří o tzv. archeologii vědění – nutnosti odkrýt hranice a podmínky toho, jak lidé v minulosti mluvili a uvažovali o světě.

Naše současné ideje tedy nelze aplikovat na jakýkoliv dřívější dějinný moment (podle něho má moderní člověk svůj původ v 19. století, kdy došlo k významnému rozvoji přírodních věd – např. anatomie, člověk se stává objektem zkoumání – např. v medicíně, psychiatrii, dochází tak k paradoxu – člověk je subjekt, který zkoumá svět, ale zároveň je objektem svého zkoumání, takové pojetí může být v budoucnosti nahrazeno jiným vnímáním člověka – např. jako objektu, jenž je ovládán technickými vymoženostmi).

Zavádí pojem epistémé (označuje jím systém či řád, který předem reguluje to, čím se naše vědění zabývá i jak to činí. Rozlišuje tři základní dějinné epistémy – renesanční (principem je podobnost), klasickou (tabulka) a moderní, kterou charakterizuje znak.
Epistémé doprovází diskurs – určitým způsobem argumentovaný dialog uvnitř kultury (procedura, která dopředu formuje to, o čem může naše vědění hovořit.
Z jeho pohledu se racionalita jeví jako způsob promluvy, rozhovor, nikoli jako nějaká „nadřazená“ schopnost.
Říká, že je pluralista, neboť za své téma považuje individualizaci „promluv“.
Další představitelé: Lacan, Derrida (viz postmodernismus)

Analytická filosofie jako jeden z hlavních proudů současné filosofie dominuje především v anglicky mluvících zemích; za jejího otce je považován německý logik a matematik Gottlob Frege, který odmítl psychologický výklad logických i matematických pojmů a vytvořil první moderní systém symbolické logiky.

Analytická filosofie klade důraz na jazyk a logickou analýzu pojmů, rozvíjí tradici empirismu v tom smyslu, že zkušenost považuje za východisko poznání, a kritizuje spekulativní metafyziku.

Willard van Orman Quine – americký logik a filosof, ovlivněn pragmatismem a filosofií Vídeňského kroužku (vznikl v roce 1929 ve Vídni, šlo o spolek filosofů, kteří se pokusili prostřednictvím novopozitivistické filosofie pomoci vědě formulovat závěry tak, aby byly nezpochybnitelné.
Mezi nejvýznamnější představitele patří Carnap, Schlick či Neurath.

Odmítl rozlišení mezi analytickými větami (jejich pravdivostní hodnota vyplývá z analýzy významu pojmů) a syntetickými větami (rozšiřují naše poznání, pro zjištění jejich pravdivostní hodnoty je potřeba empirického zkoumání); zastával holistické pojetí jazyka (jednotlivé výroky neodpovídají jednotlivým faktům, ale je třeba je posuzovat jako celek, při testování je ve hře vždy teorie jako celek).
Prosazoval naturalismus – názor, že filosofické problémy, včetně otázek poznání a významu, mohou být studovány stejnými metodami jako problémy přírodních věd.

Další představitelé: Russell, Moore.






Novopozitivismus (též logický pozitivismus či logický empirismus) navazoval na pozitivismus 19. století, ještě výrazněji omezil předmět filosofie.
Pokud chce být filosofie vědou, musí se omezit na analýzu vyjadřování člověka (analýzu jazyka) a na problém vztahu jazyka a vědy.

Hlavním představitelem novopozitivismu je tzv. Vídeňský kroužek. Novopozitivismus se od staršího pozitivismu liší tím, že přednostní význam připisuje moderní logice a její aplikaci na řešení filosofických problémů, shoduje se sní v uznávání autority přírodních věd při poznání světa a odmítnutí jakékoliv metafyziky. Logičtí pozitivisté se v období převratných objevů v matematice a fyzice (které ovlivnily představy o prostoru, čase a kauzalitě) věnují (i přes svou odlišnost v řešení především těmto problémům:
Problém filosofie jako vědy – tradiční metafyzika a spekulativní systémy jsou odmítnuty jako nevědecké, protože jejich výroky nejsou empiricky verifikovatelné (ověřitelné); filosofie tedy nemůže být samostatnou vědeckou disciplínou, může se však stát pomocnicí věd tím, že se bude zabývat analýzou jimi užívaného jazyka;
Problém vědy a vědeckého poznání obecně – pouze vědecké poznání je schopno poskytnout spolehlivý a přesný popis světa; novopozitivismus tedy zkoumá základní principy vědeckého zkoumání a to, čím se tato forma poznání odlišuje od forem ostatních; především se pak věnuje otázce jednotného vědeckého jazyka (jde o souhrn pojmů, které používají vědci dané vědní disciplíny; je také souhrnem termínů nebo symbolů, které odpovídají těmto pojmům) a jeho principům.

I novopozitivismus, souhrnné označení filosofických škol 20. století, vycházejících z Vídeňského kroužku, jež se snaží o bezpečné založení vědy. Na novopozitivismus navazuje současná analytická filosofie, filosofie vědy a filosofie jazyka. I

Ludwig Wittgenstein – rakouský filosof, matematik, logik a technik; zaměřil se na jazyk, jenž je dle něj strukturován stejně jako svět, je tedy potřeba nalézt vztah mezi takto strukturovaným jazykem a světem; jazyk je tvořen větami (výpověďmi o světě, mohou být pravdivé i nepravdivé), svět je tvořen fakty.
Věty nám zprostředkovávají fakta jako obrazy světa, věty, které nám nezobrazují žádná fakta, jsou nesmyslné, jazyk by se měl omezit pouze na konstatování faktů o světě.

V dalším období přesunul zájem k přirozenému jazyku; přišel rovněž s pojmem tzv. jazykových her (pojmem ukazuje, jak lidé používají slova a věty podle předem daných pravidel; jazykovou hru lze hrát jen tehdy, pokud se vezmou v potaz také mimojazykové souvislosti – např. to, co již bylo řečeno v minulosti, konkrétní situace mluvčího; jako jazykovou hru lze označit např. lichotky či vtipy, které vyprávíme), které tvoří jazyk a s ním spojené činnosti; poději dospěl k přesvědčení, že nelze konstruovat „ideální“ jazyk, nezávislý na životě; zaměřil se na analýzu reálného jazyka.
Nejvýznamnější díla: Tractatus logico-philosophicus (Logicko-filosofický traktát), Filosofická zkoumání (chápe význam slova jako způsob, jakým je dané slovo používáno v řeči).

Další představitelé: Carnap (rakouský filosof a logik, čelný představitel Vídeňského kruhu, fascinovaly ho umělé jazyky, podílel se na jejich vývoji; filosofie jako metoda má odlišit smysluplné věty od nesmysluplných, věta je smysluplná tehdy, je-li nejen gramaticky a logicky správná, ale lze-li ji vertifikovat, tj. ověřením na konkrétní zkušenosti j