Nemluvil

Nasredin měl ve zvyku každý pátek pronést řeč v místní mešitě. Přicházely tam stovky lidí, protože si vážily mulláhovy schopnosti vyjádřit složité myšlenky přístupným a inspirujícím jazykem. Jeden pátek stál Nasredin před velkým zástupem a otázal se: „Kolik z vás už mě někdy dřív slyšelo? Zvedněte ruku." Všichni okamžitě nadšeně zamávali rukama, čímž v mešitě vyvolali nezvyklý rozruch.
„Nu," pravil mulláh, „když už jste mě všichni slyšeli, není důvod, abych k vám mluvil dnes večer." Opustil místnost a šel domů. Lidi to rozladilo a přemítali, co udělali špatně. Následující pátek se znovu sešel zástup a Nasredin se před něj postavil a rozhlédl se. „Kolik z vás už mě slyšelo mluvit?" zeptal se. „Zvedněte ruce." Nu, lidé nebyli hloupí. Pamatovali si, co se stalo před týdnem, a tak spontánně nechali ruce dole a mlčeli.
„Dobrá," pravil mulláh. „Když jste mě nikdy neslyšeli mluvit, nejspíš byste nedokázali pochopit, co vám chci říct." Vyšel z mešity a zamířil domů. Lidé byli zase zklamaní.
Třetí týden Nasredin přišel do mešity a přehlédl zástup. „Kolik z vás už mě dřív slyšelo mluvit? Zvedněte ruce." Tentokrát polovina lidí zvedla ruce a polovina je nechala dole. „Ach," pravil Nasredin. „Mohli by tedy ti, kdo zvedli ruce, říct těm, kteří je nezvedli, o čem jsem mluvil?" A vyšel z mešity a zamířil domů...
Jazyk se může po staletích unavit. Po nějaké době se mohou stará slova dál pronášet, avšak začne být těžké rozumět jejich plnému, živému významu. Je kupříkladu divné, že křesťanství stojí na prostých a srozumitelných slovech „milujte se navzájem". Na těch slovech není nic tajemného a nelze nijak vyvrátit, že jsou samotným jádrem Ježíšova učení. A přece lidé, kteří hlasitě a ostentativně vyznávají, že v toto učení věří, očividně podle principu lásky vůbec nežijí...

(Výmluvnost ticha, Portál 2025)