Příběh bez kladného hrdiny

Sláva hustopečského družstva, které mohlo být modelovým pří¬kladem jisté části našeho zemědělství, je pryč. ZVOS Hustopeče se stal další z řady firem patřících „někomu v Praze“. Jak se to mohlo stát, když v něm všichni byli tak spokojení a podnik neměl závažné ekonomické problémy?
V roce 2006 měla firma 10 143 akcií – 10 063 z nich vlastnilo 745 akcionářů a osmdesát sama akciová společnost ZVOS Hus¬topeče. Ovšem ještě rok před tím nedržel nikdo akcií více než dvacet. Podnik prostě patřil lidem, kteří v něm pracovali. Co je přimělo akcie vydat, jsme zjišťovali půl roku. Naše cesty na Hus¬topečsko nespočítáme.
Hovořili jsme s většinou bývalých členů představenstva, ně¬kterými členy dozorčí rady, bývalými zaměstnanci, následníkem Ludvíka Podešvy Václavem Hlaváčkem a také s člověkem, který měl coby zaměstnanec Agrofertu akvizici na starost. Mnozí ne¬chtějí být citováni pod svým jménem, většina o podrobnostech prodeje nic neví a ti, kteří vědí, nechtějí mluvit.
Někteří nás zapřísahali, ať jejich jméno neuvádíme, někteří nám dokonce vyhrožovali. Lidé se až nepochopitelně bojí. Kaž¬dopádně z reakcí, kterých se nám dostalo, soudíme, že příběhu ztroskotání hustopečského zemědělského podniku chybí „kladný hrdina“. To je možná hlavní důvod, proč všichni mlčí.
Působí to tak, jako by si někteří vyčítali, že podnik v jeho pů¬vodní podobě neuhájili. Možná se dokonce stydí, protože vědí, že „na prodej dodnes svorně nadávají úplně všichni“, jak věc shrnu¬la bývalá mzdová účetní firmy Marie Kňákalová.
Z výpovědí svědků událostí můžeme nicméně shrnout, že v jis¬tý moment vypuklo něco jako davová psychóza a všichni zača¬li hromadně prodávat své akcie, které měly nominální hodnotu deset tisíc korun, za poloviční sumu firmě ZZN Pomoraví patřící Agrofertu. Ještě o něco dříve někteří členové představenstva pod kdovíjakou záminkou vykupovali akcie od svých podřízených, kteří k tomu byli ochotni, po pětistovce či tisícovce. Přinejmen¬ším někteří z nich tedy nepochybně věděli, co se chystá.
Klíčové role uvnitř podniku podle všeho sehráli dva muži, předseda společnosti Václav Hlaváček, který po jistý čas vedl i Agrární komoru, a talentovaný agronom Radek Sedláček. Jisté je, že nejméně jeden z nich musel Agrofertu aktivně napomáhat přímo uvnitř firmy.
V lednu 2008 byl členem představenstva zvolen člověk z Agro¬fertu, který dnes situaci diplomaticky komentuje: „Poměry v tom družstvu nebyly tak idylické, že by se v představenstvu nenašla skupina, která by byla připravená tu firmu prodat komukoliv.“ Kdo ale otevřel Babišovi cestu a co se mu za to slíbilo, prozatím s jistotou nevíme.
Něco to ale určitě bylo. Stojí za povšimnutí, že po převzetí pod¬niku Babišem v roce 2008 ZVOS Hustopeče sice okamžitě pro¬pustil dvaačtyřicet zaměstnanců, ale vedle toho rapidně narostly odměny řídícím pracovníkům: z 986 tisíc v roce 2006 na více než dva miliony v roce 2008.
Charakter akcií podniku, které byly původně převoditelné jen mezi akcionáři, případně na děti a manžele, se v tomto turbulent¬ním období samozřejmě musel změnit. Od února 2008 mohly být převedeny i na třetí osoby, pokud k tomu byl udělen souhlas před¬stavenstva. A od června 2009 přestala pro převody akcií platit jakákoliv omezení. Nakonec byly v únoru 2012 všechny původní akcie sloučeny v jednu. Komu patřila, můžete hádat.
Na konci března 2009 drželo ZZN Pomoraví, respektive Ag¬rofert, 9641 akcií společnosti, což bylo 95,05 procent. Valná hro¬mada schválila návrh usnesení předložený hlavním akcionářem a rozhodla o přechodu všech ostatních účastnických akcií na něj, tedy na Babišovo ZZN Pomoraví.
Rozhodnutí o vytěsnění menšinových akcionářů mělo však ješ¬tě občansky poučnou dohru. Část z akcií, které ZZN Pomoraví chyběly do sta procent, držel již v úvodu zmíněný bývalý zoo¬technik družstva Josef Hanák. S prodejem podniku nesouhlasil a svoje akcie nevydal. Nebyl sám, podobných lidí bylo ještě ně¬kolik.
Pouze on však trval na soudním projednání a odhodlaně bojo¬val až do roku 2015. Vleklá a nepříjemná tahanice pro příslušníka jedné z mála předválečných českých hustopečských rodin skon¬čila výhrou. Tehdy jednadevadesátiletý muž po sedmi letech pře¬mohl mocnou firmu Andreje Babiše, která se s ním sama nechtěla poctivě vyrovnat.
Ačkoli přesný mechanismus prodeje hustopečského zeměděl¬ského podniku, který předcházel jeho destrukci Andrejem Babi¬šem, prozatím není znám, naše pátraní pokračuje a uděláme vše pro to, abychom české veřejnosti zprávu o tom, jak přesně se to celé stalo, nakonec dokázali přinést. Zaslouží si ji především lidé, kteří hustopečskému zemědělskému družstvu dávali své síly a dnes každý den hledí na trosky svého životního snažení.
V každém případě je příběh hustopečského zemědělského pod¬niku, který patřil svým zaměstnancům a byl příkladem lepších, nevyužitých možností českého a moravského zemědělství, další ukázkou toho, jak Andrej Babiš řídí své firmy. A jak by chtěl dle svých slov řídit i stát.