Nevím, co udělá, ale důvěřuji mu

„Důvěřuj, ale prověřuj", praví stará lidová moudrost. Je příjemné vědět, že mám někoho, komu mohu plně a také bez obav důvěřovat. Je mi líto těch, kteří nikoho takového nemají. Daniel popisuje příběh tří přátel. Ocitli se ve velkém nebezpečí. Nebúkadnesar nechal postavit zlatou sochu, která nejspíš znázorňovala právě jeho. Pak svolal všechny významné lidi a požadoval, aby se soše klaněli, jako by to byl jejich bůh. Tři Židé s tím mají problém. Nikdy se neklaněli sochám, protože je to v rozporu s jejich vírou. Král jim radí, aby využili nabídnutou šanci, protože jinak skončí v peci. Očekává, že je přinutí vzdát se víry v izraelského Boha, ale to se mýlí.
Odpověď těch tří se mi líbí. Vyplývá z ní, že jejich víra v Boha není závislá na tom, zda je Stvořitel zachrání. Je to jiná víra, než s jakou se často setkávám. Víra tří kamarádů stojí na důvěře v Boha a není podmíněna jeho jednáním.
Všichni potřebujeme někomu důvěřovat. Máme strach, že ti druzí naši důvěru zneužijí, protože jsme to už zažili. Přesto se o to pokoušíme znovu. Bez důvěry se totiž nedá žít. Ti tři důvěřovali Bohu a já se k nim chci dnes přidat.
(Vydrž, stojí to za to!, Advent-Orion 2017)