Normativní víra plus minimální sebereflexe? Výsledkem je žádná morálka

Jak ustát společenské normy, akcentované výchovou i okolím, když je vnitřně nesdílíme? Rodiče se míjí s tím, co chtějí jejich potomci, děti s představou školy, všichni jsme frustrovaní stávajícími paradigmaty.

Článek
Jak ustát normy vytvořené společností, domácí i školní výchovou, míněním nejbližšího okolí, když je vnitřně nesdílíme? Rodiče se míjí s představou dětí, děti s podobami nastavenými školou, všichni jsme frustrovaní paradigmaty, které jednoduše vygenerovala životní realita několika generací. Irituje nás něco obecné - pro lidi tak typické a zároveň něco enormně vzdálené od našich individuálních potřeb a snů. Co dělat, když náš život jednoduše „nelícuje“ s obecnými trendy?

V běžných okolnostech to každému někdy uteče, ale pokud se vás smůla drží jako klíště, dáváte si zákonitě otázky: Proč právě já? Co dělám špatně? Kdy to skončí a existuje vůbec šance na závěr tohoto smolného kolotoče? Abychom našli odpověď o konci, musíme přemýšlet o začátku.

Je to dnes časté, že hledáním a doslova „hnípáním se“ v rodinných traumatech, v chybách svých předků, hledáme zdroje svých selhání. Sranda, v článku o popření stereotypů, otevírám téma jednoho z nejfrekventovanějších stereotypů 20. a 21. století. Neustále se akcentuje křehkost těch nejmladších generací, jenže i my, „Husákovy děti“, máme své velice těžce vyjevitelné bolesti a tajemství, která nás formovala a bohužel deformují dodnes.

Vyrůstajíc na slovenském venkově na pomezí normativní religiozity sedmdesátých let a dobové politické normalizace s velkým „N“, se v tom každé trochu vnímavé dítě pořádně plácalo. Tátové chodili na schůze a chlastali, matky jim poslušně žehlily dederonky a dětem zas červené pionýrské šátky, ale přitom velmi rády pomlouvaly. Jak famílie soudruhů i těch, co své kostelní (náboženské???) nadšení demonstrativně ukazovali. Nejhůř to většinou (stejně jak dnes) odnesli ti, co nepatřili do žádné zařaditelné kategorie, ti, co nezapadali do dané kolonky. Ano, v málem každé rodině měli občas doma „Itálii“, ale o nedělích se šlo jednotně, slušně a spolu do kostela. Neboť, „co by lidé řekli, kdybychom…“ A ne jinak to bylo u nás doma.

Zima na vesnici byla i tehdy ve znamení domácí zabíjačky, o jejím datu se vedly mezi dospělými debaty permanentně: ještě před svátky, nebo lépe v lednu, nebo počkat až po fašanku? A to vše z jednoho pragmatického důvodu: když byli čuníci zabíjeni postupně s odstupem týdne - dvou, výslužky z porážky v jednotlivých domácnostech byly distribuovány po celou zimu a to v rámci rodin, sousedů a známých. Byl to jev zjevný, tolerovaný a též trpěný socialistickým hospodářstvím. Všimné v podobě láhve, kusu slaniny nebo domácích klobás, se rádo (ne)vidělo v úřadech, ordinacích, nebo při přijímačkách na střední a vysoké školy. Jednoduše sečteno a podtrženo: všude vládla přetvářka a pokrytectví, neb ony vlastnosti jsou člověku dány, co svět světem stojí a nikdy jinak.

Podnikání v malém, přeprodej přebytků z vlastních zahrad a chlívků, úlitby příslušníkům VB, panu faráři, neustálá manka Jednoty, která „se nějak“ překryla. Místní farář, jenž byl často viděn popíjet s vyhlášenými pomocníky tehdejší moci i dámami nevalné pověsti, za danou částku na ofěru přehlídl těhotenství té které nevěsty, nebo nevěry, které končily pancharty… neb i ty bylo nutné pokřtít.

Dnes sice nemusíme obcházet podnikatelské snahy těch nebo druhých, hlídat nebo registrovat vztahové okolnosti našich sousedů a navíc máme úřady, které toto lidské jednání kontrolují dnem i nocí. Zde by se naopak dalo říct, že lhostejnost škodí a ve společnosti panující druhý extrém v duchu „můj zájem o druhé končí u dveří mého bytu“ se nám všem může velice vymstít. Jistě si mnohý čtenář klade otázku, co mě vede k tomu, abych v tomto rozcitlivělém čase psala takový text? Možná nebude přijat, možná jej nejde komplementovat. Možná, nevím.

Právě ty ony uběhlé tři dny naplněny nemohoucností se vzepřít zažitému vánočnímu vzorci bohužel nepřinesly žádný úžas. My lidé máme sklon vyměnit svobodu za pohodlí, to, o něco se snažit, za výmluvy. V poslední době si nějak nemohu dopřát prokrastinaci bez výčitek svědomí, odpustit si svobodu toulat se ve svých představách a snech bez toho, abych nevykřikla spolu s dětmi této planety: Císař je nahý, nevidíte to! A je jedno zda jde o studenou válku, nebo tu horkou, právě probíhající na kterékoli frontě, konspirace nebo skutečnou a jedinou pravdu, o východ nebo západ. Stereotypy lži a pokrytectví jsou normativní součástí každého dne, jednoduše jsme je organicky do života aplikovali, bez ohledu na to, co se o Vánocích v tak obrovských dávkách dětem předkládá každoročně v pohádkách. Svým dcerám i svým studentům vždy říkám: „Děti nebudou dělat, co jim říkáme, aby dělaly. Ony vidí, jak žijeme my, přemýšlí a vstřebávají svět kolem.“

Nevnucujme dalším generacím dnešní pokroucenou normativní víru a morálku. Mladí budou rovní, když uvidí, že i my dospělí dokážeme stát rovně za všech okolností.

Klára Jírovcová Seznam médium