Orgasmus? On ano, vy možná. Proč je to tak nefér?

Jste žena a žijete v heterosexuálním vztahu? Statisticky máte o třetinu méně orgasmů než váš partner nebo vaše lesbická kamarádka. Vyvrcholení ale nemůže být jediný cíl, pokud z něj nechceme udělat další domácí práci.

Nemine týden, kdy bychom si nepřipomněli, jak jsou ženy žalostně opomíjeny. Od rozdílů v odměňování až po zdravotní péči. Věděli jste například, že existuje pětkrát více výzkumů erektilní dysfunkce, která postihuje 19 % mužů, než premenstruačního syndromu, týkajícího se 90 % žen? Ano, více zdrojů se věnuje mužské rozkoši než tomu, aby mohly ženy „normálně“ fungovat. Není divu, že v takovém společenském mindsetu se zcela opomíjí ženské potěšení. A nejčastěji na ně zapomínají právě heterosexuální muži. Nemůžeme na ně ale nahlížet jen jako na necitlivé dacany, to není dobrý startér pro diskusi o intimitě. Problém je samozřejmě, jako vždy, velmi komplexní – kulturně, historicky i společensky.

Na nepoměr v rozkoši a prožívání orgasmů narazil již na přelomu 40. a 50. let tým profesora Kinseyho v publikacích souhrnně označovaných jako Kinseyho zprávy. Tým ze Spojených států zpovídal přes 10 tisíc lidí o sexuálním chování, preferencích či zkušenostech a zabýval se i rozdíly mezi svobodným životem a životem po svatbě. Ženy před svatbou zažily v průměru 200 orgasmů a 36 % do svatby nezažilo vyvrcholení (10 procent respondentek orgasmus nezažilo nikdy). U mužů byl předsvatební průměr 1500 orgasmů a dosáhli ho všichni respondenti. Už Kinseyho současníci William Masters a Virginie Johnson v roce 1966 naznačili, že lesbické ženy měly více orgasmů než ty heterosexuální. Od roku 1990 se taková zjištění označují jako „orgasm gap“ – orgasmická propast, či chcete-li nerovnost.

Zarovnávání příkopů
Rozsáhlá studie ze Spojených států publikovaná v roce 2017 v odborném časopise Archives of Sexual Behavior zkoumala, jak zažívají lidé orgasmus při sexu se známým partnerem. Heterosexuální muži uváděli orgasmus v 95 % případů, homosexuální muži v 89 %, bisexuální muži v 88 %, lesby v 86 %, bisexuální ženy v 66 % a heterosexuální ženy v 65 %. Nutno podotknout, že ačkoli se studie účastnilo přes 50 tisíc heterosexuálů (mužů i žen), lidí jiné orientace bylo necelých 2,5 tisíce.

Orgasmickou propastí se letos zabýval i vědecký tým z univerzity v Indianě, který se zaměřil primárně na věkové rozdíly. Studie publikovaná v časopise Sexual Medicine analyzovala data shromážděná z osmi průřezových průzkumů provedených ve Spojených státech v letech 2015 až 2023. Finální analytický vzorek zahrnoval celkem 24 752 účastníků ve věkovém rozmezí 18 až 100 let. Míra orgasmu sice byla spojena s věkem, ale se zanedbatelným efektem. Ve všech věkových skupinách hlásili muži o 22 až 30 % více orgasmů než ženy – celkově se prožívání orgasmu u mužů pohybovalo od 70 do 85 %, zatímco u žen od 46 do 58 %. Sexuální orientace ovlivnila množství orgasmů podle pohlaví, ale ne jednotně napříč věkovými skupinami. Ve všech pěti věkových skupinách byla pozorována vyšší míra orgasmů u neheterosexuálních žen ve srovnání s heterosexuálními ženami v raném středním věku.

Když si porovnáme statistiky z padesátých let s těmi současnými, jako by snad sexuální revoluce ani neproběhla. Ani věk a zkušenosti zkrátka nerovnosti nezahladí. Možná máme pocit, že už se dostáváme do doby, kdy je binární uvažování muži vs. ženy zdárně na ústupu, ale genderová nerovnost se nám pak v posteli vrací jako bumerang.

Cyklus nerovnosti
Samozřejmě že ne při každém sexu musíme mít orgasmus. Vyvrcholení závisí na spoustě proměnných – od našeho rozpoložení po zdravotní kondici, a neznamená to, že sex bez orgasmu si nemůžeme užívat. Je také potřeba podotknout, že napříč průzkumy se uvádí okolo 10 % žen, které nedosahují orgasmu vůbec. Dá se hovořit o orgasmické dysfunkci, která může mít mnoho příčin včetně prožitého sexuálního násilí, ale nemusí jít o nezvratnou kondici. Přesto průzkumy naznačují, že žen, které nejsou spokojeny s tím, jak často (ne)dosahují orgasmu, není jen desetina, ale okolo poloviny.

Podle studie z roku 2022 „Frekvence orgasmu předpovídá touhu a očekávání orgasmu“ můžeme postelovou nerovnost u heterosexuálních párů přičíst na vrub představám o tom, jak se mají muži a ženy chovat. Muži od žen očekávají, že si splní svou povinnost, nepotřebují „nic navíc“, a k tomu výrazně podhodnocují nepoměr orgasmů ve svých vztazích. Cyklus nerovnosti pak může být dále udržován, když ženy, které mají méně orgasmů, už ani neočekávají změnu a sníží i svou touhu.

Stále je tak kladen větší důraz na mužské sexuální potěšení než na ženské. Oproti tomu lesbické ženy nejen lépe chápou, jak se cítí jejich partnerky, ale je pravděpodobnější, že se budou střídat v přijímání potěšení. Skutečnost, že lesbické ženy mají orgasmus častěji než heterosexuální ženy, naznačuje, že pokud už jste svou touhu „vzdala“, není to nejspíš vaše chyba.

Neexistující orgasmus
Ruku na srdce, ženy to nikdy neměly jednoduché. Nemusíme chodit ani moc daleko – v Polsku je ženám upíráno právo na interrupce, což výrazně ohrožuje jejich zdraví, v Česku máme alespoň Alianci pro rodinu, která brojí proti sexuální výchově na školách. Jsou to ale právě informace, které mohou pomoci vyrovnávat i takové „maličkosti“ jako chybějící ženskou rozkoš. Ženský orgasmus byl historicky vnímán v lepším případě jako naprosto nedůležitý.

„Muži dosahují orgasmu v podstatě třením o vagínu, nikoli o oblast klitorisu. Ženy tak byly sexuálně defi novány z hlediska toho, co uspokojuje muže; naše vlastní biologie nebyla řádně analyzována. Místo toho jsme krmeni mýtem o osvobozené ženě a jejím vaginálním orgasmu – orgasmu, který ve skutečnosti neexistuje,“ napsala v eseji Mýtus o vaginálním orgasmu v roce 1968 feministická spisovatelka Anne Koedt. Připomněla v ní „pokrokáře“ Sigmunda Freuda, který rozlišoval mezi klitorálním a vaginálním orgasmem. „Orgasmus klitorisu“ byl podle něj infantilní, a když ženy začaly mít styk s muži, mělo se centrum orgasmu přenést do vagíny. Vagína, jak se předpokládalo, byla schopna vyvolat „zralejší“ orgasmus než klitoris. Freud považoval ženy, které nedosahovaly orgasmu při vaginální souloži či dávaly přednost stimulaci klitorisu, za frigidní. Tyto ženy vyžadovaly psychiatrickou péči, protože trpěly tím, že se nedokázaly psychicky přizpůsobit své „přirozené“ roli ženy.

Bylo by bláhové se domnívat, že podobné myšlenky jsou minulostí. Jsou tu s námi pořád, jen trochu jinak servírované. Na rozdíl od svého anatomického protějšku, penisu, který byl přesně popsán již v roce 35 př. n. l. Hippokratem, byl klitoris plně anatomicky popsán až v roce 2005. Žádná revoluce se tím ale nekonala. Stále narážíme na zmatené „mapování“ ženských těl v médiích či rámování ženského orgasmu jako něčeho „prchavého“ a komplikovaného. To vše posiluje mýtus ženské záhadnosti, o kterém před více než sedmdesáti lety psala Simone de Beauvoir. Muži si jím vysvětlují jakékoli chování žen či biologické odlišnosti, které nedokážou či nechtějí chápat.

Orgasmická výchova
Ve výzkumu České středoškolské unie z roku 2020, ve kterém odpovídalo přes dva tisíce studujících, označili žáci a žačky školu jako nejméně častý zdroj informací o sexuálním a partnerském životě. Nejčastěji ve škole čerpají z hodin externích spolupracovníků, případně hodin biologie a 47 % dospívajících se o tématu sexuální výchovy ve škole nedozvědělo vůbec nic.

„Sexuální výchova často vůbec neprobíhá, a pokud ano, je většinou omezena pouze na základní témata, jako je prevence pohlavně přenosných chorob nebo metody antikoncepce. Témata, ke kterým musí pedagog zaujmout vlastní postoj a být otevřen diskusi se žáky – domácí násilí, konsent, pornografi e – či témata, která jsou často tabuizována – první sex, masturbace, orgasmus – se ve výuce na střední škole neobjevují většinou vůbec,“ uvádí zpráva z průzkumu.

Publikace „Současný stav sexuální výchovy v rámci základního vzdělávání v České republice“ z roku 2018 uvádí, že sexuální výchova na základních školách se zaměřuje často jen na biologii lidského těla. Absence některých témat sexuální výchovy na střední škole tak představuje absenci těchto témat v celém vzdělávacím procesu. Čtyři pětiny dotazovaného žactva uvedly, že by uvítaly, kdyby se sexuální výchově na středních školách věnovalo více pozornosti, což Česká středoškolská unie považuje za jasný vzkaz učitelům, školám i dalším zúčastněným.

Nejčastějším zdrojem informací o sexu jsou tak pro dospívající internet a vrstevníci. Podle průzkumu sexuoložky Petry Sejbalové a lékařky Jany Martincové, která propaguje rodinnou sexuální výchovu, vedeného na 1655 respondentech v září 2020, se dospívající s nedostatečně kvalitní sexuální výchovou – získanou právě od vrstevníků nebo z internetu – o pornografi i zajímají ze 64 %. Ve skupině dospívajících, kteří měli kvalitní sexuální výchovu z domova či ze školy, navštívila porno jen necelá třetina. Jak je vám asi jasné, opomíjení ženského orgasmu může být v případě, že se děti „učí“ z porna a od kamarádů, ten nejmenší problém.

Jak z toho ven?
Z průzkumu Sejbalové a Martincové dále vyplynulo, že pouze 15 % dětí získává informace o sexu od rodičů. Jakkoli tak můžeme my být otevření a se svými dětmi o sexu hovořit, nejspíš se nevyhneme situaci, že naši potomci potkají v posteli někoho, kdo si sex představuje pouze tak, jak ho viděl v pornofi lmu – s nebezpečnými praktikami, násilím a předstíranými orgasmy. Kvalitní sexuální výchova na školách je proto potřeba jako sůl nejen z hlediska ženské rozkoše. Podle Sejbalové jde také o prevenci před online manipulátory a agresory.

Dobrou zprávou je, že podle neziskových organizací jako Konsent nebo Lajfr stoupá zájem o workshopy sexuální výchovy. V roce 2023 Konsent proškolil přes 6000 dětí a dospělých v sexuální výchově založené na respektu a souhlasu. Ve stejném roce tato organizace provedla průzkum, ze kterého vyplynulo, že si o 16 % více žáků po absolvování workshopu uvědomuje, že porno není dobrý zdroj informací, o 12 % více pak ví, že reálné vztahy nevypadají jako v pornu. V současné době se také dokončuje rámcový vzdělávací program na MŠMT, který by měl zahrnovat i moderní sexuální výchovu. První děti se podle něj mají začít učit od září 2025.

Je tak jasné, že nerovnost v orgasmech je spíše „jen“ symptomem v mnohem komplexnějším mixu předsudků, stydlivosti a nedostatečné informovanosti o našich tělech a hlavně o tom, co od sexu máme očekávat. Nejen mezi dospívajícími, ale i mezi dospělými. Sex není jen penetrace ani soutěž o nejlepšího milence. Jde o zásadní součást našeho zdraví, sblížení a sdílenou radost s našimi partnery.

Ačkoli byl tento článek protkán statistikami a čísly o orgasmech, pokud chceme zarovnat příkopy v rozkoši heterosexuálních žen, nesmíme se zaměřit pouze na vyvrcholení jako na jediný cíl. Mohli bychom totiž zapomenout na objevování a experimentování, které jsou zásadním zdrojem sexuální rozkoše, a tak bychom se opět ocitli v cyklu, v němž by se ze sexu stala domácí práce.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 10/24

Alena Novotná Mojepsychologie