Paměť národa

Paměť národa uchovává jedinečný soubor osmi příběhů, které se odehrály v souvislosti s mimořádnými činy protikomunistického odboje. Jádrem první části svědectví je dnešní shrnutí obsažných záznamů rozhovorů s Josefem Mašínem – „Zabíjel pěšáky komunismu“.

Vzpomínky devíti pamětníků, které zachytila Paměť národa, jsou přímým svědectvím o činnosti skupiny bratří Mašínů. Ta bojovala proti komunistické diktatuře se zbraněmi v rukou a zanechala za sebou šest mrtvých českých a východoněmeckých policistů a jednoho mrtvého ozbrojeného civilistu.

Seriál Mašínové na mušce aneb Palba z osmi úhlů

Josef Mašín (1.)

Ctirad Mašín (2.)

Björn Grunert (3.)

Milan Paumer (4.)

Právě tento rok je to sedmdesát let od chvíle, kdy 3. října 1953 bratři Josef a Ctirad Mašínové, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata překročili hranice s východním Německem a vydali se do Západního Berlína na cestu za svobodou.

Vzpomínky tvoří mozaiku, dokumentaristé Paměti národa ji složili tak, aby vytvořila plastický obraz kruté první poloviny 50. let 20. století. Jejím jádrem jsou rozhovory s Josefem Mašínem. Jejich záznam vám v podstatném textu přinášíme dnes. Dokumentarista Martin Netočný s ním v prosinci 2020 a v lednu 2021 natočil přes Zoom více než 15 hodin vzpomínek. Další téměř hodinový rozhovor s ním vedl v roce 2008 historik Adam Hradilek.

Příběh Josefa Mašína narozeného v roce 1932 nese titulek „Zabíjel pěšáky komunismu. Vzpomínky mě netrápí. Udělal bych to znovu“. Není pouze faktografickým popisem odporu Josefa Mašína proti nacismu a komunismu, ale také obrazem uvažování člověka, který se svým bratrem za války pomáhal lidem pronásledovaným Němci a po roce 1948 likvidoval příslušníky komunistické policie.

Jeho o dva roky starší bratr Ctirad Mašín mu byl stále po boku. Když se v roce 2011 v rozhovoru s historikem Janem Horníkem ohlížel za svým odbojem proti totalitě, ani na okamžik nelitoval příslušníky Sboru národní bezpečnosti, které zabil. Pro příběh Ctirada Mašína je příznačný zvolený titulek „Komunisty likvidoval bezcitně. V base poznal, jaké jsou mezi nimi zrůdy“.

S bratry Mašíny vyrazili 3. října 1953 na krvavou cestu do Západního Berlína i Václav Švéda, Milan Paumer a Zbyněk Janata. Václava Švédu východoněmečtí policisté těžce zranili při přestřelce u Waldova a zatkli ho. V roce 1955 ho komunistický režim popravil.

Paměť národa má svědectví jeho syna Radslava a dcery Ludmily. V rozhovoru s dokumentaristou Vítkem Lucukem hodně vzpomínali na svou maminku odsouzenou za velezradu k dlouholetému vězení. Jejich pocity vystihuje titulek příběhu „Když maminku zavřeli, byla krásná. Vrátila se strhaná a šedivá“.

Paměti národa se svěřil rovněž Stanislav Rošický, syn pokladníka podniku Kovolis Hedvikov, který se stal obětí loupežného přepadení vozu s výplatami pro zaměstnance. Rozhovor s ním natočila dokumentaristka Iva Chvojková. Příběh Stanislava Rošického uvádí titulek „Těšil se na dovolenou s tátou. Zabil mu ho Josef Mašín“. Nahrávka se Stanislavem Rošickým je pohledem z opačné strany na partyzánskou válku skupiny bratrů Mašínů s komunistickou diktaturou.

Z drsného souboru rozhovorů se vymyká natáčení v německém Waldově u Björna Grunerta. V roce 1953 se v zemědělské usedlosti rodiny Grunertovy ukrývali bratři Mašinové a Milan Paumer. Dostali se tam při útěku do Západního Berlína. Zubožení a vyhladovělí našli během pronásledování východoněmeckými policisty útočiště v seníku. V noci si tajně chodili pro jídlo do kuchyně ke Grunertovým, kromě jiného pro povidla. Když je majitelé usedlosti na seníku objevili, vzali si bratři Mašínové a Milan Paumer jako rukojmí i tříletého Björna Grunerta. Po roce 1989, kdy se zhroutil východní komunistický blok, si Josef Mašín s Björnem Grunertem vytvořili přátelský vztah a navštěvovali se. Vyprávění Björna Grunerta zaznamenal přímo v usedlosti jeho rodiny ve Waldově dokumentarista Jan Blažek. Příběh Björna Grunerta charakterizuje titulek „Mašín spí tam, kde se tenkrát ukrýval. A u Grunertů má povidla“.

S bratry Mašíny se 31. října 1953 probil do Západního Berlína i jejich kamarád Milan Paumer. Pronikl tam s prostřeleným břichem, v němž šplouchala krev... V roce 2008 s ním hovořil dokumentarista Adam Drda. Milan Paumer přepadl v září 1951 se Zbyňkem Janatou a Ctiradem Mašínem stanici Sboru národní bezpečnosti, aby se zmocnili moderních samopalů. Ctirad Mašín tam sloužícímu policistovi podřízl krk. Příběh Milana Paumera charakterizuje titulek „Byl to šok, ale nemohli jsme ho nechat živého“.

Vladimír Hradec bývá označován za zbrojíře skupiny. Zatímco se pětice jeho přátel vydala do Západního Berlína, zůstal on doma v Československu. Přesto dostal u soudu 22 let vězení, jeho tatínek a maminka 18 let. Otce Vladimíra Hradce propustili z vězení dříve, o tragickém osudu rodiny vypovídá titulek „Táta nepřežil, když jel za synem do basy. Dostal infarkt“.

Na odboj bratrů Mašínů doplatila jejich sestra Zdena. Tělesně handicapovaná dívka ve vězení trpěla jenom krátkou dobu. Pomohlo jí, že o úmyslech a činech Josefovy a Ctiradovy protikomunistické skupiny nic nevěděla. V roce 2008 při rozhovoru s Adamem Drdou nicméně řekla, že s jejich bojem souhlasila. Její příběh nese titulek „Nestaňte se otroky. Kdybych mohla, dělám totéž, co bratři“. Navzdory svým názorům našla v životě oporu v manželovi, který vyučoval na vysoké škole marxismus-leninismus. „To je osud této země,“ prohlásila.

PRVNÍ ČÁST – JOSEF MAŠÍN

Zabíjel pěšáky komunismu. „Vzpomínky mě netrápí. Udělal bych to znovu“

Jen s pistolí se Josef Mašín prostřílel z obklíčení na nádraží ve východoněmeckém Uckru, kde proti němu a jeho čtyřem kamarádům stálo deset příslušníků komunistické Volkspolizei se samopaly. Tehdy na podzim 1953 tam za sebou nechali dva mrtvé východoněmecké policisty a jednoho těžce zraněného.

Podplukovník Josef Mašín ve druhé polovině 30. let 20. století. Zdroj: Paměť národa
Podplukovník Josef Mašín ve druhé polovině 30. let 20. století. Zdroj: Paměť národa
Syn hrdiny protinacistického odboje podplukovníka Josefa Mašína ukrýval za války jako třináctiletý školák s bratrem Ctiradem uprchlého ruského zajatce a dva Židy. Obdrželi za to státní vyznamenání Za chrabrost od prezidenta Edvarda Beneše.

Když se mu se Ctiradem (přezdívaným Radka) a Milanem Paumerem podařilo dostat přes obrovskou přesilu východoněmeckých a sovětských vojáků do svobodného Západního Berlína, byl v zuboženém stavu. Okamžitě ale chtěl i se svým bratrem zpátky do východního Německa, aby osvobodili těžce zraněného Václava Švédu, jehož Volkspolizei zajala ještě před Západním Berlínem a vážně zraněn ležel v nemocnici v saské Chotěbuzi.

MYSLELI SI, ŽE S NÁMI NENÍ NĚCO V POŘÁDKU
Příslušníci americké výzvědné služby CIC mluvili s bratry Mašínovými na začátku listopadu 1953 těsně poté, co zubožení čeští mladíci pronikli z obklíčení Volkspolizei a Sovětské armády do svobodné zóny Západního Berlína. „Připomínali jsme jim, že chceme jít pro Vaška. První naše otázka byla: ‚Kde je Vašek?‘ Domnívali jsme se, že jsou vševědoucí, a zjistí, kde Vašek je, a my se pro něj pokusíme dojít,“ říká Josef Mašín. „Oni si mysleli, že s námi něco není v pořádku, když jsme chtěli po takové anabázi ještě něco dělat pro Vaška.“

Bratři Josef a Ctirad Mašínové, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata překročili hranice s východním Německem v noci z 3. na 4. října 1953. První tři jmenovaní se probili do Západního Berlína 31. října, zbylé dva členy skupiny dopadli východoněmečtí policisté a vydali je do Československa. Tam v roce 1955 Václava Švédu a Zbyňka Janatu popravili.

Naposledy se všichni viděli právě na vlakovém nádraží v Uckru, kde padli do pasti východoněmecké Volkspolizei. Popis Josefa Mašína vypovídá o tom, proč se tři členové protikomunistické skupiny prodrali přes více než 20 tisíc policistů a vojáků Sovětské armády do Západního Berlína.

POLICISTI SE SMÁLI A MYSLELI SI, ŽE BUDE SRANDA
„Radka stál po mé pravé straně, policisti přiběhli z perónu a zatarasili nám východ ze slepé chodby. Mířili na nás samopaly, komisař Grumini měl pistoli. Křičeli: ‚Ruce vzhůru!‘ Někteří se smáli, mysleli si, že to bude velká sranda. Odjistil jsem a dělal, že dávám ruce nahoru, sáhl jsem po pistoli a střelil jednoho volkspolicistu. Radka vytáhl pistoli a chtěl střelit Gruminiho, pistole mu ale selhala, musel ji znovu nabít. Grumini srazil Radku a klečel na něm. Vystřelil jsem dvakrát na Strempela, všechno se seběhlo během několika vteřin,“ líčí Josef Mašín. „Rány, kouř ze střelného prachu. Kulky narážely do zdi, prach ze sádry lítal vzduchem. Bylo to zajímavé. Nevíme, jestli zbylí volkspolicisti stříleli, nebo ne. Strempel měl v sobě šest průstřelů, my ale vystřelili jen pět ran. Witkowski ležel na zemi a zbytek utekl. Vystřelil jsem ještě jednu ránu. Radka se potýkal s Gruminim, vystřelil jsem na Gruminiho, když klečel na Radkovi. Zbyněk běžel na jih místo na sever, jak jsme se domluvili, Vašek Švéda nestřílel, po něm vyběhl Milan, leželi tam tři volkspolicisti, byly tam už louže krve. Běžel jsem na sever a volal na Milana a Vaška, aby běželi taky na sever.“

SE SVÝM RUKOJMÍM SI VOLÁ KAŽDÝ TÝDEN
Za bratry Mašíny zůstalo sedm mrtvých. Jako první zemřeli příslušníci komunistického Sboru národní bezpečnosti Oldřich Kašík a Jaroslav Honzátko, usmrcení bez milosti při přepadeních dvou policejních oddělení, kde se skupina bratrů Mašínů snažila získat moderní samopaly.

Při přepadení vozu s výplatami pro podnik Kovolis přišel o život Josef Rošický, který vytáhl pistoli na neozbrojeného Josefa Mašína. Ten Rošického při potyčce zastřelil jeho pistolí. V Uckru zahynuli komisaři Volkspolizei Hermann Grumini a Martin Lehmann. V lese u Waldova další dva příslušníci Volkspolizei Herbert Hoffmann a Heinz Sunkel.

V sevření Volkspolizei a Rudé armády u východoněmecké vesnice Waldow-Brand se Mašínové a Milan Paumer ukrývali ve stodole rolnické rodiny. Byli k smrti vyčerpaní a hladoví. Poté, co je objevily dvě selky, jim Mašínové s Milanem Paumerem vyhrožovali: „Když zavoláte policisty, zastřelíme vás a zapálíme vám barák!“ Pro jistotu si vzali do stodoly rukojmí – klučinu, kterému bylo tři a půl roku, a obě ženy. „Teď jsme s nimi nejlepší přátelé, každý týden spolu telefonujeme. Byli u mě doma v Santa Barbaře v Kalifornii,“ svěřuje se Josef Mašín.

UDĚLALI JSME TO SAMÉ, CO UDĚLALI KOMUNISTI
Po roce 1990 se rozpoutaly vášnivé debaty o formě protikomunistického odboje skupiny bratří Mašínů. „Vysvětlovali jsme svůj útěk a své činy, nemám žádný problém s tím vystupovat,“ tvrdí Josef Mašín. „Co k tomu říct? Lidi si nedovedou představit, co se tenkrát odehrávalo v Československu, co komunisti dělali. Z jejich strany nebyl žádný problém střílet po lidech a popravovat je. Udělali jsme to samé a byli jsme vrahové. Když někdo použije formulaci ‚vrahové‘, vidím, kde asi tak stojí. A vidím propast, která tady leží.“

Podle slov Josefa Mašína obdrželi členové skupiny po roce 1989 ‚v takzvané svobodné České republice‘ ještě zbytkové tresty za násilný odpor proti totalitnímu režimu. „Státní zástupce, jmenoval se Kretba, se ještě v roce 2000 vyjádřil, že když přijdeme do Česka, zavře nás, až zčernáme,“ dodává Josef Mašín. „V roce 1989 to nebyl žádný převrat. Neštěstí je, že komunismus nepadl na válečném poli. Vašek Havel udělal kšeft s komunisty, zvolili ho prezidentem a zachovali kontinuitu zákonů, a mohli by nás potrestat.“

Osud Josefa Mašína by vydal na novou Iliadu a Odysseu. „Zážitky, co jsem měl, by mohly lidi i poučit,“ podotýká. „Ale lidi se z historie nepoučí. Říkám si často: ‚To se snad ani nestalo, jak jsi to mohl prožít?‘ Měl jsem velice barevný život a není moc věcí, které jsem neviděl.“

VOJENSKÉ ŘEMESLO ZAJÍMALO BRATRY OD DĚTSTVÍ
Josef Mašín se narodil 8. března roku 1932 v Praze legionáři a důstojníkovi československé armády Josefu Mašínovi a jeho paní Zdeně – první ženě, která vystudovala České vysoké učení technické a stala se inženýrkou. Mašínovi měli ještě dvě děti – Ctirada, který byl o rok a půl starší než Josef, a Zdenu, nejmladší ze tří sourozenců. Před druhou světovou válkou žila rodina v Praze – Liboci v bytových domech pro důstojníky Československé armády. Josef Mašín starší sloužil v Ruzyni u Prvního dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova.

Zdena Mašínová
„Zajímalo nás vojenské řemeslo, v kasárnách byla jízdárna, protože pluk měl na tahání kanónů koně a na koních jezdili důstojníci,“ vzpomíná Josef Mašín. „V jízdárně po 17. listopadu 1939 popravovali Němci studenty zatčené na univerzitě po Opletalově pohřbu.“ O mamince Josef mluví jako o extravagantní ženě s uměleckými sklony. Pocházela z bohaté rodiny, jež v Olomouci vlastnila stavební firmu. Dědečkovi patřily lomy.

Ctirad, Zdena a Josef Mašínovi v roce 1942. Zdroj: Paměť národa
Ctirad, Zdena a Josef Mašínovi v roce 1942. Zdroj: Paměť národa
NĚMECKÁ HOSPODYNĚ SE CÍTILA BÝT ČEŠKOU
Bratři Mašínové chodili do Sokola a věděli, že jejich otec bojoval za samostatnou republiku v československých legiích. „Věděli jsme, že naše země neexistovala, a něco to stálo, aby vznikla a byla svobodná. Už v šesti letech jsem se cítil jako Čechoslovák,“ tvrdí pamětník.

V roce 1938 se Československo ocitlo v ohrožení, poněvadž sudetští nacisti vyhrotili své úsilí o připojení k nacistické Třetí říši. Československá vláda vyhlásila mobilizaci a Josef Mašín starší vyrazil s dělostřeleckým plukem do Jihlavy, kde žilo hodně jihlavských Němců. „Tatínek nebyl spokojen, jak to vláda v té době organizovala. Vyprávěl, že v Jihlavě prováděli Sudeťáci sabotáže na vojenských objektech a některé diverzanty se vojákům podařilo chytit,“ dodává Josef Mašín. „Adolf Hitler byl v roce 1938 každodenním tématem, otec chtěl republiku bránit. Mluvilo se o podpoře Francie a Anglie, což se nestalo.“

Po mnichovském diktátu mocností Německa, Itálie, Anglie a Francie muselo Československo odevzdat nacistické Třetí říši své pohraniční oblasti s převahou německého obyvatelstva. Mašínovi zaměstnávali hospodyni Marii Neubauerovou, rodilou Němku ze Sudet. „Mluvila lámanou češtinou, a cítila se Češkou. Byla solidární s Československem, i když devadesát pět procent Sudeťáků chtělo ‚Heim ins Reich‘ [zpátky do Říše],“ vypráví Josef Mašín. „Pro našeho tatínka by Marie udělala všechno, patřila do naší rodiny. Když Němci obsadili v březnu 1939 Československo a otec byl v podzemním odboji, gestapáci věděli, že je Němka. Mluvili s ní německy, vytýkali jí, že jako Němka pracuje pro Čecha. Říkala jim, že je Češka.“

NÁVŠTĚVY GESTAPA BYLY VZRUŠUJÍCÍ
Na konci roku 1939 vstoupil Josef Mašín starší do podzemního odboje. Přešel do ilegality a opustil svou rodinu. S podplukovníkem Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem vytvořili zpravodajsko-sabotážní skupinu v rámci vojenské odbojové organizace Obrana národa. Sami nacisté pro ně vymysleli název Tři králové. Gestapo je nakonec postupně všechny dopadlo. Dva ze Tří králů skončili před popravčí četou – Josef Balabán 3. října 1941 a Josef Mašín 30. května 1942. Václava Morávka dopadlo gestapo 21. března 1942 a po přestřelce se sám zastřelil.

„Několikrát denně nás navštěvovalo gestapo, což bylo samo o sobě vzrušující. Když tatínek najednou přestal chodit domů, maminka řekla, že odešel do ciziny,“ poznamenává Josef Mašín. „Jako důkaz ukázala podepsané pohlednice, odeslané z Turecka. Nechtěla, abychom se před gestapem prořekli, že je ještě v Československu, a v této představě nás udržovala celou válku.“

TATÍNEK K NIM CHODIL V NOCI TAJNĚ
Josef Mašín si nepamatuje, že by se tatínek s dětmi loučil. Domnívá se, že k rodině chodil, ale jenom tajně v noci. „Už jsem se s ním neviděl, ale Radka se jednou probudil a mluvil s ním,“ uvádí pamětník. „Příští den ho maminka zapřísahala, aby neřekl, že se viděl s tatínkem. Ani mně neřekl, že se s ním v noci viděl. Mluvil o tom až po válce. Jednou se probudila i Zdena, ale nebyla si jistá, jestli tatínka viděla. Maminka jí řekla, že se jí asi jenom něco zdálo.“

Josef Mašín si živě vybavuje dobu, kdy gestapáci nedávali rodině pokoj. „Snažili se vyslýchat i nás děti a byli k nám velmi přátelští. Pokaždé si ale u nás doma při domovní prohlídce něco vzali, sebrali nám auto, vyrabovali zásoby potravin, vystěhovali nás z důstojnického domu,“ podotýká. „Maminka mluvila plynně německy, nikdy nedělala dojem, že by se klepala strachem, ona nebyla taková. Neřekl bych, že jsme se jich báli, byli to pro nás nepřátelé, ale obavy jsme z nich neměli.“

STRÝC BOREK BYL CELOU VÁLKU VĚZNĚN
Do odboje se zapojil kromě tatínka Josefa Mašína také strýc Ctibor Novák, bratr maminky. Po Mnichovu 1938 se mu podařilo získat místo na Hlavním bezpečnostním úřadu v Berlíně, kde působil jako překladatel. Pomáhal Třem králům k záškodnickým útokům v Berlíně, v září 1939 ho Němci zatkli při pokusu opustit Protektorát Čechy a Morava a po obvinění ze špionáže strávil celou válku v nacistických věznicích.

Strýc bratří Mašínů Ctibor Novák během služby v Československé armádě ve 30. letech 20. století, kdy měl hodnost nadporučíka. Zdroj: Paměť národa
Strýc bratří Mašínů Ctibor Novák během služby v Československé armádě ve 30. letech 20. století, kdy měl hodnost nadporučíka. Zdroj: Paměť národa
Rodinu bez tatínka podporovala během války řada lidí. „Dostávali jsme od našich pachtéřů Macháčků potraviny [Mašínovi jim pronajímali statek], chodili jsme na zabíjačky, odehrávaly se ‚načerno‘ˇ, vždycky přes noc,“ vzpomíná Josef Mašín. „Naši známí nám pomáhali, hlavně když jsme odešli z Prahy do Poděbrad – rodina Janatova, rodina Paumerova, doktor Seiler, který byl taky legionář, i doktor Suchánek. Doktor Seiler se stal za komunistů agentem StB a sledoval maminku a okruh našich známých, což nebylo moc hezké,“ líčí Josef Mašín.

Když gestapo 13. května 1941 vypátralo Josefa Mašína staršího při radiovém vysílání do Londýna a po přestřelce ho dopadlo, dostala rodina 24 hodin na opuštění Prahy. „Nevěděli jsme ale, co se s tatínkem stalo a že ho zatkli. Maminka pořád tvrdila gestapákům, že tatínek je v cizině. Nevěřila, že je tatínek mrtev až do roku 1945 nebo 1946, kdy se našel v cele na Pankráci jeho dopis na rozloučenou,“ dodává pamětník. „Po našem vystěhování z Prahy sehnala maminka v Poděbradech pěkný domek a bydleli jsme tam, než nás z něj vyhodili komunisti.“

MAMINKU ZATKLO GESTAPO, DĚTI ZACHRÁNILA BABIČKA
Podle Josefa Mašína žil v Poděbradech rovněž podplukovník Vaněk, člen odbojové organizace. Pomáhal bratrům se skrýváním dvou uprchlých židovských vězňů a jednoho uprchlého ruského zajatce. Ještě předtím zatklo Zdenu Mašínovou starší gestapo. Nacisté ji věznili od ledna do června 1942 v Terezíně. „Přijela k nám babička z Olomouce, hlavní oporou jí byla Máňa. Zůstala u nás, i když jsme neměli moc peněz na její výplatu,“ upozorňuje Josef Mašín.

„Babička neuměla do svých jednadvaceti let česky, žila v německém prostředí a s nacisty vyjednávala, aby nás nedali na převýchovu do německé rodiny. Řekla, že nás bude vychovávat ve správném směru. Maminka se vrátila a vyprávěla, jak byla ve věznici v Terezíně a jaké to tam bylo. Velké řeči se u nás o tom nevedly. Víc se mluvilo o tom, když u nás byl podplukovník Vaněk, co se dá dělat proti Němcům.“

Válka nezanechala v Josefu Mašínovi trauma. Tvrdí, že byla součástí jeho života a formovala jeho smýšlení a postoje. „Nelituju ničeho, ani otec nelitoval ničeho, co dělal, zrovna tak naše maminka,“ poznamenává. „Všechno dělala s jasným rozmyšlením.“

HOŠI, DEJTE SI POZOR
Koncem války bylo Josefu Mašínovi 13 let a se starším bratrem se rozhodli škodit nacistům sabotážemi. „Když na železniční trati zastavil při náletech hloubkařů vojenský transport a posádky vzaly roha, vylezli jsme na vlak. Rozbíjeli jsme auta a letadla. Byl tam třeba bombardér Focke-Wulf Fw 190, sekyrkami jsme na něm sekali brzdové trubky, díry do trupu. Sekali jsme trubky k hydraulice na křídlech a všechno, na co malá sekyrka stačila. Mnohokrát jsme ničili Němcům výzbroj a maminka nám říkala: ‚Hoši, dejte si pozor!‘“ tvrdí pamětník. „Na nádražích jsme rozbíjeli lokomotivy, měděné trubky k pístům jsme rozsekávali sekyrkami, dělali jsme to automaticky.“

Josef Mašín přispěl za války k záchraně dvou židovských vězňů, kteří unikli z uhelného vagónu. Dělali, že zmrzli, a spoluvězni je vyhodili ven. „Dostali se k podplukovníkovi Vaňkovi a on je dal k nám koncem roku 1944. Potom, co přišel po útěku ze zajetí ruský důstojník Štefan Sannikov, jsme ho měli doma. Ale bylo to moc nebezpečné, tak jsme pro něj vymysleli jiný úkryt. Vedle vesnice Kouty u Poděbrad byla bažantnice a lom písečák,“ říká Josef Mašín. „Králíci si tam hrabali díry, zvětšili jsme jednu a chtěli jsme si udělat podzemní klubovnu, bunkr. Mohlo se tam schovat několik lidí, Štefana jsme tam převedli. Vaněk nám poslal i dva Židy, byli tam všichni tři, nosili jsme jim jídlo dvakrát třikrát týdně a vozili jsme jim z Kout mlíko.“

Přes Poděbrady jezdily vojenské transporty s ruskými zajatci, pracovali pro Němce jako mechanici. Na náměstí Jiřího z Poděbrad byl hotel Savoy, ve sklepě tančírna, tam museli zajatci přenocovat. Mašínové za nimi jako kluci chodili, mluvili trochu rusky, učil je bývalý carský důstojník.

NĚMECKÝ BACHAŘ BYL VELMI PŘÁTELSKÝ
„Měli tam německé bachaře, jeden starší poddůstojník velel strážím a byl velice přátelský. Nechal nás s Rusáky mluvit, dohodli jsme se, že utečou, vysvětlil jsem jim, kde se sejdeme,“ podotýká pamětník. „Nakonec přišli dva Rusáci. Druhý Rus k nám nešel, jen Štefan Sannikov. V ulici Na Chmelnici byly dva spojené domy a mezi nimi vzduchová šachta. Radka prolomil zeď z našeho sklepa do šachty, protože se čekalo, že budou uprchlíky hledat. Štefan se schovával v šachtě, než jsme ho odvedli do pískovny. Podplukovník Vaněk šéfoval odbojové skupině, na kterou byla naše maminka napojená. Věděl, že u nás máme Sannikova. Později Štefana poslali vlakem ještě s někým na Moravu k partyzánům.“

Vlaky však kontrolovala německá vojenská policie, Štefanovi chyběly doklady. Němci poznali, že je Rus, a zatkli ho. Za dva dny se ovšem Štefan objevil v Poděbradech, Němcům namluvil, že jim ukáže, kde se schovával. Když tam jeli vlakem, vyskočil oknem a Mašínové ho znovu schovali do jeskyně v pískovně.

ŠTEFAN DO RUSKA NECHTĚL A MY SE DIVILI
„Když přišli do Poděbrad rudoarmějci, byli velice otevření, dobrosrdeční, pili vodku, zpívali, pojídali rozinky, slaninu. Jen nám klukům bylo líto, že neměli ruská auta, ale americké náklaďáky, džípy a dodge. Ukázali nám sice čtyřcylindrové ruské náklaďáky ZIL, ale strašně klapaly a sotva jely,“ vzpomíná Josef Mašín. „Štefan Sannikov se do Ruska vrátit nechtěl a my se divili, protože tehdy u nás panoval panslavismus. Lidi neměli rádi Francouze a Angličany za zradu v Mnichově v roce 1938. Devadesát devět procent Čechů Rusáky vítalo. O Vorkutě a o gulagu jsme se dozvěděli pozdě. Co se se Štefanem stalo, nevím. Se sovětskými vojáky, které zajali Němci, se Stalin moc nemazlil, šli do gulagu na Sibiř.“

O popravě Josefa Mašína staršího se rodina s jistotou dozvěděla až po válce. „Maminka dostala kopii dopisu na rozloučenou, kterou tatínek zanechal na Pankráci,“ uvádí pamětník. „Seděli jsme v jídelně v našem bytě Na Chmelnici a maminka nám řekla, jak se k ní dopis dostal, a přečetla ho. Celý život se nám to udrželo v povědomí.“

Josefa Mašína nacisté popravili po atentátu na Heydricha v roce 1942. „V Pečkárně prý gestapákům řekl, že je mu líto, že ho nemohl zabít sám,“ podotýká Josef Mašín. „Atentát na Heydricha naše rodina velice přivítala, byl to nejvýznačnější čin československého odboje během druhé světové války. Gabčík s Kubišem udělali hodně chyb, ale konec dobrý, všechno dobré.“

SUDEŤÁCI, CHUDÁCI. TAKOVÉ BLBÉ KECY NEMŮŽU SLYŠET
Josef Mašín si vybavuje, jak se po válce najednou vyrojila v Poděbradech spousta českých partyzánů. Udělali zajatecký tábor pro Němce. „Nelitovali jsme je. Dostali zaplaceno za to, co během války provedli. Sudeťáci se hlásili k Hitlerovi, přes devadesát procent z nich chtělo rozbít Československo,“ upozorňuje Josef Mašín. „Před Mnichovem přepadali policejní stanice. Nemůžu poslouchat blbé kecy, jací byli Sudeťáci po válce chudáci.“

Jeden z Němců uvězněných v Poděbradech v lágru nicméně pomohl bratrům Mašínům, když se v roce 1953 pokoušeli dostat do Západního Berlína a stíhaly je tisíce východoněmeckých policistů. „Byl to pekař, a když jsme za ním v noci přišli, ptal se mě, odkud jsme. Řekl jsem, že z Poděbrad. Odpověděl, že ho tam po válce drželi za ostnatým drátem a že to nebylo hezké,“ prohlašuje pamětník. „Řekl ale, že teď je jiná doba a máme jiného nepřítele – komunisty. To změnilo můj pohled na Němce. Byly ještě dva nebo tři případy, kdy nám Němci při útěku před policií pomohli, i když věděli, co děláme a v jakém jsme stavu.“

Do výjimečné kategorie československých Němců řadí Josef Mašín jejich hospodyni Marii Neubauerovou. „Koncem války jsme ji nemohli udržovat jako hospodyni, maminka ji nemohla platit, neměla příjem. Marie se provdala za jednoho zahradníka a nepřipustili bychom, aby se dostala do odsunu,“ prohlašuje. „Za komunistů schovávala zbraně, které jsme vzali při přepadení stanice SNB v Čelákovicích.“

PO VÁLCE JSME SE DOBŘE VYZBROJILI
První poválečné léto pamětník označuje za „moc fajn“. Podél silnic stály zbytky aut a ze tří rozbitých si Mašínové jako kluci postavili jedno pojízdné. „Měli jsme hromadu zbraní, na dráze zůstal obrněný vlak s kanóny a zbraněmi. Stříleli jsme z něj rakety a házeli jsme ruční granáty,“ prozrazuje Josef Mašín. „Dobře jsme se vyzbrojili. Z nábojnice jsme udělali samonabíjecí kanón, dali jsme tam koule a železný šrot. Byla to velká rána. Jsem šťastný, že jsem ještě tady, mohlo to dopadnout špatně. Měli jsme dvacet třicet centimetrů dlouhé trubičky, letěly jako raketa a pískaly. Nosili jsme je do školy a zapalovali na chodbě nebo na dvoře a byla to pro všechny sranda. Jezdili jsme do Milovic, stály tam hromady kanónů, rozbíjeli jsme munici a tahali z ní střelný prach. Jeden kluk to udělal blbě, uhodil do projektilu, který explodoval a utrhl mu ruku.“

Vladimír Hradec, Milan Paumer a Josef Mašín asi v roce 1952 nebo 1953. Zdroj: Paměť národa
Vladimír Hradec, Milan Paumer a Josef Mašín asi v roce 1952 nebo 1953. Zdroj: Paměť národa
Právě po válce získala skupina bratrů Mašínů první zbraně – kromě jiného dva německé samopaly Schmeisser. V Poděbradech už Josef a Radka kamarádili s Milanem Paumerem, s nímž se jim v roce 1953 podařilo proniknout do Západního Berlína. „Stříleli jsme ve sklepě, nashromáždili jsme špalky pod oknem a udělali si tam střelnici. Byl už tam s námi Kykyna [Vladimír] Hradec, pozdější zbrojíř naší skupiny,“ říká Josef Mašín. „Milan Paumer byl velice věrný a spolehlivý kamarád.“

Vladimír Hradec
MAMINKA ODEŠLA Z KSČ PŘED SOUDEM S MILADOU HORÁKOVOU
Po vítězství ve volbách v roce 1946 upevňovala KSČ vytrvale a bezohledně svou moc. Josef Mašín si z toho jako kluk těžkou hlavu nedělal. „Nikdo z nás dětí nebral politickou situaci jako to nejvážnější v životě, hlavně jsme měli zbraně a čas od času jsme stříleli ve sklepě,“ dodává.

Na komunistický převrat završený 25. února 1948 si nicméně Josef Mašín pamatuje dobře. „Lidové milice z poděbradských skláren se objevily na náměstí Jiřího z Poděbrad. Ve škole nám třídní učitel oznámil, že moc převzala KSČ,“ popisuje. „Byli jsme překvapení, šokovaní, že je u moci jedna strana pod vedením Jožky Stalina a Gottwalda. Beneš komunistům dobrovolně ustoupil stejně jako během Mnichova Němcům. Nebyl tím, za koho ho lidi měli. Když jsem od něj dostal v roce 1946 vyznamenání, žádný velký význam jsem tomu nepřikládal.“

Podle Josefa Mašína mnoho lidí doufalo, že západní spojenci nenechají konec demokracie v Československu jen tak, a zasáhnou. „Americký prezident Eisenhower to vyhlašoval. Mysleli jsme si, že válka bude, ne za měsíce, ale za dny. Ale neodehrávalo se nic a situace u nás se přiostřovala,“ poznamenává. „Přišlo zatýkání, popravy, soudy, oběťmi byli i naši známí, což tehdy usměrnilo náš postoj. Maminka i strýc Borek vstoupili po válce do KSČ, ztotožňovali komunisty s panslavismem. Hodně lidí si tehdy myslelo, že jedině Sovětský svaz, Slovani a Rusové můžou zajistit budoucnost Československa. Maminku zklamalo, jak se k ní po válce chovali lidé, kteří se vrátili z Anglie, a považovala je za přátele rodiny. Z KSČ vystoupila těsně před procesem s Miladou Horákovou [konal se 31. května až 8. června 1950]. Taky odjela do Prahy s peticí za Miladu Horákovou. Za války spolu seděly ve věznici v Terezíně, byly dobré přítelkyně.“

Po roce 1948 museli Mašínovi opustit v Poděbradech dům Na Chmelnici a dostala ho po nich rodina s pěti dětmi. Mašínovi se přestěhovali do bytu v tehdejší Gottwaldově ulici vedle hotelu Tlapák.

MAŠÍNY VYBURCOVALY DIKTATURA A POPRAVY
V časech, kdy komunistická strana nastolila v Československu diktaturu a popravovala, zavírala a utlačovala demokraticky smýšlející lidi, se bratři Mašínové radikalizovali. Vytvořili odbojovou skupinu, kam vzali kamarády Milana Paumera a Zbyňka Janatu. Později se k nim připojil Václav Švéda. Jejich skupina měla za „zbrojíře“ Vladimíra ‚Kykynu‘ Hradce. Mašínům pomáhal rovněž jejich strýc Ctibor Novák.

„Zbyněk byl velice dobrý kamarád, ale dost agresivní a furt chtěl dělat nějaké akce proti komunistům,“ prozrazuje pamětník. „Přes naši maminku jsme udržovali spojení na generála Vaňka. Někdy v roce 1949 nebo 1950 říkal, že má být proti komunistům vzpoura. My nešli do školy a čekali jsme na vyhlášení povstání doma u rádia. Připravili jsme si zbraně a dali jsme si za úkol, že obsadíme národní výbor v Poděbradech, a přidají se k nám další lidi. Ale k ničemu nedošlo a druhý den jsme šli do školy.“

CHYSTALI SE NA TŘETÍ SVĚTOVOU VÁLKU
Mašínové nepochybovali, že vypukne třetí světová válka, a připravovali se na ni. Po boku západních spojenců chtěli přispět k odstranění komunistické diktatury. „Poslouchali jsme západní stanice, tvrdily, že se blíží osvobození zemí pod nadvládou Sovětského svazu. Mysleli jsme, že válka je otázka několika týdnů,“ tvrdí pamětník. „Maminka o našich úmyslech věděla, ale neříkali jsme jí detaily. Strýc Borek se k nám nepřipojil hned, ale až v roce 1950 nebo 1951. Na žádnou jinou odbojovou skupinu jsme spojení neměli.“

Skupina přišla po druhé světové válce k velké výzbroji. Josef Mašín uvedl, že šlo o dva kulomety, německé samopaly, pistole, pušky i ruční granáty. Některé pistole dostali Mašínovi na památku od spolupracovníků svého popraveného otce. „Naše zbraně ale pocházely z druhé světové války, zkoušeli jsme je, dobře fungovaly, ale v roce 1951 už byly zastaralé, a měli jsme problémy se součástkami. Chtěli jsme mít nové, modernější a praktičtější samopaly ČZ 24 a chtěli jsme je získat na služebnách SNB, abychom se palebnou silou vyrovnali našim protivníkům.“

Příslušníci skupiny ovšem nespoléhali pouze na střelné zbraně. Ctirad Mašín chodil do komunistického Svazu brannosti, kde ho cvičili v zacházení se zbraněmi a v boji jednotlivce proti jednotlivci. „Vydali příručku přeloženou z angličtiny s nakreslenými chvaty a popisem, jak dělat sabotáže,“ konstatuje Josef Mašín. „Ve Svazu brannosti byl i partyzánský kurz pro boj se západními spojenci na jejich území. Ale my to plánovali opačně, že budeme bojovat proti komunistům na jejich území. Učili jsme se mezi sebou chvaty a byli jsme docela dobře vycvičeni. Mně se to vyplatilo, když jsme přepadli auto Kovolisu. Byl jsem neozbrojený, můj protivník měl pistoli, ale vzal jsem mu ji a zastřelil ho.“

SLUŽEBNA V CHLUMCI BYLA VELKÁ TAK AKORÁT
Po maturitě nemohl jít Josef Mašín z kádrových důvodů na vysokou školu a strýc Borek mu obstaral práci řidiče u Státních lesů v Jeseníku. Josef tehdy bydlel u své babičky a do Poděbrad jezdil jen příležitostně. Strýc Borek odešel do Jeseníku po válce v roce 1945 a velel tam sběrnému táboru pro odsouvané Němce. Za útěk z pracoviště nechal zastřelit bratry Haukeovy, dva německé mladíky ve věku 14 a 16 let.

První krvavou akci proti komunistickému režimu provedli 13. září 1951 Josef a Ctirad Mašínové a Milan Paumer. V Chlumci nad Cidlinou přepadli služebnu SNB. Považovali ji za přiměřeně velkou, tak velkou, aby si na ni mohli troufnout. Při přípravě na první velkou akci si na motorce projeli silnici z Chlumce do Prahy, obhlédli si stanici SNB, jestli jsou tam závory. Počítali, že na služebně budou samopaly pro pět až šest policistů.

„Radka s Milanem se sešli v Praze, já jsem si vzal v Jeseníku volno a čekal jsem na ně se svou zbraní u Chlumce,“ říká Josef Mašín. „Radka s Milanem si vzali v Praze taxíka a jeli do Chlumce, měli také pistole. Čekal jsem u Chlumce na dojednaném místě, zastavilo taxi, taxikáře pana Šulce jsme vyvedli, nechtěli jsme mu ublížit, chtěli jsme ho svázat. Říkal, že má problémy se srdcem. My mu říkali: ‚Svážeme tě, ale nesnaž se z toho dostat!‘ Ale nesvázali jsme ho, jak jsme ho měli svázat, a byly z toho problémy.“

PŮVODNĚ ZABÍJET NECHTĚLI, ALE STALO SE
Mašínové s Milanem Paumerem dojeli taxíkem před stanici SNB a sloužícího policistu Oldřicha Kašíka obalamutili ve dveřích historkou, že jim někdo ukradl motorku. Pustil je dovnitř, čímž se odsoudil k smrti, ačkoliv se Mašínové a Milan Paumer původně domluvili, že ho jen omráčí, svážou a odjedou i se samopaly.

„Náš první úmysl nebyl, že bychom ho zabili. Radka ho klepl do hlavy železnou tyčí z tankového pásu. Esenbák chtěl vytáhnout pistoli a otáčel se ke mně. Viděl jsem, že je nebezpečný. Když jsem ho střelil do oblasti žeber do hrudi, asi ve výši srdce, měl napůl vytaženou pistoli. Zastřelil jsem ho dvěma ranami, to je způsob, jak se to má dělat. Podruhé jít najisto, aby to mělo účinek,“ vysvětluje Josef Mašín. „Ze stanice jsme odešli předčasně bez samopalů. Domnívali jsme se, že jsou tam další policajti v prvním poschodí. Rychle jsme skočili do auta a projížděli jsme místem, kde jsme svázali taxikáře. Rozvázaný na nás mával, my jsme nezastavili, a jeli dál do Prahy. Taxikář pak seděl v base celý rok. StB ho podezřívala, že s námi spolupracoval. Jistě na jejich straně nebyl, ale kryl nás a dal jim jiný popis, než jak jsme ve skutečnosti vypadali. Jen říkal, že podle způsobu, jak jsme mluvili, jsme asi studenti.“

Josef Mašín uvádí, že během útoku na služebnu SNB seděl Milan Paumer v autě. Akce se odehrála už večer za tmy a prý trvala minutu, nanejvýš dvě.

ZASTŘELENÍ ESENBÁKA S NÍM NEHNULO
Josef Mašín se svěřuje, že o smrti Oldřicha Kašíka nepřemýšlel. „Všichni, kdo byli u SNB nebo StB, museli být v KSČ. Byli to naši protivníci. Všichni zastřelení byli členy KSČ,“ prohlašuje. „V Chlumci to bylo poprvé, co jsem někoho zastřelil. Nezměnilo mě to, zůstal jsem takový, jako jsem byl vždycky.“

Sedmatřicetiletý Oldřich Kašík, otec dvou malých dětí, byl členem KSČ, kam přestoupil v lednu 1948 z lidové strany. Podle Wikipedie zůstal věřícím člověkem. Dokumentarista Miroslav Kačor vypátral, že na Oldřicha Kašíka měla dohlížet Státní bezpečnost.

Po smrtícím útoku na Oldřicha Kašíka prchali tři mladíci v taxíku co nejrychleji do Prahy, kde auto odstavili. „Schylovalo se k ránu, šel jsem na autobus do Poděbrad, Radka do studentského bytu,“ popisuje okamžiky po tragické akci pamětník. „Do autobusu do Poděbrad nastoupili estébáci, stál jsem u dveří. Zajímalo je, kam jedu. Řekl jsem, že do Poděbrad. Ptali se, jak se jmenuju, odpověděl jsem, že Josef Mašín. ‚Ty jsi syn toho generála?‘ vyptávali se. Pak se mě zeptali, jestli vím, co se odehrálo v Chlumci. Odpověděl jsem, že nevím. Nebyl jsem nervózní. Příští den jsem šel na plovárnu a už se tam mluvilo, že někdo přepadl stanici SNB a několik policajtů je zastřelených. Tahle naše akce působila dobře, manželky říkaly příslušníkům SNB, ať odejdou, že je to nebezpečná fuška.“

STRÁŽMISTRA PODŘÍZL RADKA PŘESNĚ PODLE PŘÍRUČKY
Poněvadž skupina nezískala v Chlumci nad Cidlinou samopaly ČZ 24, rozhodla se ukořistit je na stanici SNB ve středočeských Čelákovicích. Milan Paumer město znal, protože tam pracoval. Josef Mašín do čelákovické akce nešel, nemohl si totiž vzít v práci v Jeseníku volno. Stanici SNB přepadli Ctirad Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata 28. září 1951.

Policiejní služebna v Čelákovicích. Zdroj: Paměť národa
Policiejní služebna v Čelákovicích. Zdroj: Paměť národa
O průběhu dalšího smrtícího útoku na stanici SNB se Josef Mašín dozvěděl od bratra a od Milana Paumera. Obětí Ctirada Mašína se stal osmadvacetiletý strážmistr Jaroslav Honzátko, otec malého dítěte. Další s těhotnou manželkou čekali.

„Zabití Honzátka bylo správně udělané. Přesně podle předpisů Svazu brannosti a příručky, instruktivní komunistické knížky pro partyzánský boj. ‚Zabij, nebo budeš zabit!‘ Akce začala v Praze, kluci zavolali sanitku, že někdo leží u Čelákovic se zlomenou nohou, a omámili posádku chloroformem,“ zprostředkovává Josef Mašín vyprávění svých kamarádů. Omámené zdravotníky členové skupiny spoutali v lese.

MORÁLNĚ A TECHNICKY JSME NEUDĚLALI CHYBY
„V Čelákovicích na stanici SNB kluci řekli Honzátkovi, že jim někdo ukradl motorku. Když s nimi vyšel ven, odzbrojili ho a šli do služebny, svázali ho a omámili chloroformem. Chtěli vydat klíče od skříně se samopaly, nedal jim je, řekl, že je nemá,“ popisuje přepadení Josef Mašín. „Tak skříň rozbili, zbraně vyjmuli, Zbyněk a Milan odešli. Radka pak Honzátka zneškodnil. Proč nožem? Je to jeden ze způsobů, jak to udělat. Problém byl, že jsme už jednou použili pistoli k zneškodnění esenbáka v Chlumci a nechtěli jsme opakovat stejný modus operandi. Mysleli jsme, že by výstřely vzbudily poplach. Instruktoři Svazu brannosti doporučovali v takových případech použít nůž.“

Josef Mašín dodal, že tříčlenná skupina pak dojela sanitkou zpátky do Prahy – s pěti získanými samopaly, několika pistolemi a municí. Tam vyložili zbraně v bytě u Ctirada Mašína a odstavili sanitku.

Když pamětník přemýšlí, co by jejich činům řekl jeho táta Josef Mašín starší, hrdina protinacistického odboje, má jasno. „Jsem si jist, že by s námi souhlasil a spolupracoval zrovna tak jako generálové Honza Studlar a František Moravec a další, co odešli z komunistického Československa na Západ,“ tvrdí Josef Mašín. „Z morálního hlediska jsme neudělali chyby. Technicky jsme udělali všechno dobře, jak jsem zjistil, když jsme sloužili v americké armádě u Special Forces. Jednali jsme i líp než Gabčík a Kubiš. Měli při atentátu na Heydricha několik chyb.“

Pamětník je přesvědčen, že kdyby jeho bratr strážmistra SNB v Čelákovicích skautskou dýkou nepodřízl, komunistická policie by celou skupinu dopadla. „Určitě bychom tady pak nevedli žádný rozhovor,“ poznamenal v prosinci 2020, kdy svěřoval své vzpomínky Paměti národa.

CHTĚLI OPUSTIT REPUBLIKU A VRACET SE JAKO ZÁŠKODNÍCI
V říjnu 1951, zhruba měsíc po přepadení stanice SNB v Čelákovicích a usmrcení strážmistra Honzátka, zatkla Státní bezpečnost bratry Mašíny a jejich strýce Ctibora Nováka. Nepodezřívala je však z útoků na stanice SNB, došla si pro ně do bytu v Poděbradech kvůli pokusu o nelegální překročení československé hranice a stykům s agentem CIC, výzvědné služby armády Spojených států amerických.

Bratři Mašínové se vzhledem k tlaku totalitní moci na zbytky prodemokratických sil a na tenčící se odbojové skupiny rozhodli opustit republiku a po výcviku na Západě se vracet jako záškodníci. Strýc měl zůstat doma. Mašínové počítali s tím, že se pro něj vrátí jako agenti a dostanou ho přes hranici.

„Na Cidlině bydlel pan Bezucha, měl pronajatou restauraci,“ uvádí Josef Mašín. „Maminka se dozvěděla, že schovává nějakého agenta, který chce zpět na Západ,“ podotýká pamětník. „Maminka mu nabídla, jak to udělat, a dala ho do styku s Radkou. Dohodli jsme datum a čas odchodu. Chtěli jsme ho vzít s sebou přes Šumavu, obhlídli jsme místa a zjistili, jak se dostat k hranicím co nejblíž autem, náklaďákem s náhonem na všechna čtyři kola, klidně i přes pole. S náklaďákem se tehdy nesmělo jezdit mezi městy na větší vzdálenost než padesát kilometrů. Potřebovali jsme povolení SNB, sehnali jsme si ho přes Egona Plecha, a chtěli jsme vzít s sebou samopaly z Čelákovic. Nechali jsme si uříznout ze železa pláty, abychom z nich udělali železné obrnění do kabiny a na nákladní plochu.“

ZVONEK ZAŘINČEL, KDYŽ NABÍJELI ZÁSOBNÍKY
Strýc Borek přijel do Poděbrad. Plánovali, že se s agentem CIC Bezděkem setká na náměstí. Strýc ale zůstal doma v bytě s Josefem Mašínem, Milanem Paumerem a Zbyňkem Janatou, Ctirad Mašín byl venku a měl se vrátit. „Když jsme nabíjeli zásobníky do samopalů, zazvonil zvonek. Radka si ale mohl otevřít svými klíči. Slyšel jsem pohyb několika bot, ujasnilo se mi, že je to StB,“ upozorňuje Josef Mašín.

Josef Mašín zavolal: „Kdo je tam?“ Ozvalo se: „Pojďte nám otevřít!“ Odpověděl, že hned přijde. Šel do předsíně, kde stál kufr se samopaly, pistolemi a ručními granáty. Josef Mašín řekl ostatním, aby nabili samopaly, než otevře dveře. A pokud je někdo za nimi, tak ať to do nich ‚pustí‘. Strýc Borek měl u sebe ještě pistoli. Za dveřmi ale nikdo nestál.

„Řekl jsem klukům, ať běží po schodech na půdu nahoru i s kufrem. Strýc a já jsme zůstali v bytě a oni dole kopali do dveří, zapnuli jsme světlo. Strýc jim šel otevřít, po schodech vyběhli nahoru,“ říká Josef Mašín. „Myslel jsem, že zbraně jsou pod střechou s klukama. Estébáci ale nešli nahoru. Řekli mi, ať dám ruce nahoru, hnali nás se strýcem bytem do všech místností, stáli za mnou s pistolí. Strčili mě dopředu, zavřeli byt, nasadili nám želízka a vedli nás na stanici SNB. Policajti měli jen pistole a bylo pro ně štěstí, že nešli po schodech nahoru, kde se schovávali kluci se samopaly.“

V BARTOLOMĚJSKÉ MUSELI BĚHAT POSLEPU PROTI ZDI
Před stanicí stály policejní antony a Josef Mašín se strýcem Borkem v nich skončili asi po dvou hodinách strávených v kanceláři SNB. Najednou do antonu přivedli také Ctirada Mašína v želízkách. „Překvapeně jsem se na něj podíval, naznačil jsem mu, že na nás nic nemají, a pak jsem mu to řekl, Radkovi se ulehčilo. Dovezli nás do Prahy do Bartolomějské ulice. Museli jsme se převléknout do hnědošedých vězeňských šatů, zavázali nám oči a odvedli nás do kobek,“ vzpomíná Josef Mašín. „Několik dnů jsem nevěděl, kde jsem. V Bartolomějské nás nechávali běhat se zavázanýma očima proti zdi, až jsme na ni narazili.“

Později se Josef Mašín dozvěděl, jak je StB odhalila. Domnívá se, že agent CIC Bezděk asi ztratil nervy, a šel se před odchodem na Západ rozloučit se svou rodinou. Příslušníci StB ho chytili a místo něj už šel na schůzku na poděbradské Riegrovo náměstí tajný policista.

Po zatčení Josefa Mašína a strýce Borka počkali Milan Paumer a Zbyněk Janata, až bude vzduch čistý, a s kufrem plným zbraní odešli ke ‚Kykynovi‘ Hradcovi. „Měli jsme v bytě pár ručních granátů. Naneštěstí jsme je nezabalili do kufru, našli je u nás v bytě a vyslýchali nás kvůli tomu,“ prohlašuje Josef Mašín. „Říkal jsem jim, že nám je podstrčili, Radka tvrdil to samé.“

ŘEV TÝRANÝCH VĚZŇŮ BYL JEHO NOČNÍ HUDBOU
V Bartolomějské čekal pamětník na první výslech několik dnů. Označili ho jen číslem a noc co noc slyšel, jak vyslýchaní vězni řvou hrůzou, když je týrají. „To byla naše noční hudba. Slyšeli jsme, jak otevřeli celu a po výslechu vlekli člověka zpátky po podlaze. Vězni po výslechu nechodili, utýrané je hodili do kobky zpět.“

Zvuky za dveřmi cely působily na psychiku Josefa Mašína. „Na kobce jste sám, nevyspalý a při výslechu vám říkají: ‚My víme všechno!‘ Dostal jsem údery pěstí a kopance,“ svěřuje se. „Slyšíte řev týraných lidí. A jediná odpověď na to, co při výslechu říkáte, je: ‚My víme všechno!‘ Měli jsme za sebou Chlumec a Čelákovice, což byla jasná oprátka. Ale nikdy jsem se necítil tak volně, jako když jsem věděl, že je se mnou konec. Říkal jsem si, že nic neřeknu a nic jsem neřekl, byl jsem vyrovnaný se světem, nic by mě nepřekvapilo. Ale oni o Čelákovicích a Chlumci nic nevěděli a nespojovali nás s tím.“

Josef Mašín později zjistil, že estébáci převzali styl výslechů od příslušníků sovětské tajné policie. Prvních čtrnáct dní vězně mučili tělesně, pak sázeli na psychologický nátlak. „Poprvé jsem nevěděl, že nevědí nic. Opakovali: ‚My víme všechno, ale chceme to slyšet od tebe!‘ Střídali se, hodný a zlý. Říkali: ‚Je rozdíl, jestli dostaneš pět, nebo patnáct let,‘“ tvrdí. „Že nevědí nic, mě napadlo, když našli stejné padákové šňůry, kterými jsme před Chlumcem svázali taxikáře Šulce. Ptali se, kde se u nás vzaly. Jeden estébák řekl, že znal našeho otce, že sloužil u jeho pluku, vytáhl pistoli, položil ji na stůl a nabil ji. Stál jsem se svázanýma rukama, přesvědčovali mě, abych promluvil, že si polepším. Pak odešel a byl asi půl hodiny pryč.“

BRATRA POSLAL SOUD DO LÁGRU V JÁCHYMOVĚ
V Bartolomějské poznal pamětník dva spoluvězně – režiséra z divadla a kluka atleta, běžce z pražské Sparty. „Režisér pomohl agentovi chodci, měl čerstvě narozenou dceru a byl nervově zničený,“ prozrazuje. „Bál se, že když ho nadlouho zavřou, manželka mu zmizí a dítě ho nepozná. S běžcem Sparty jsme v cele hodně cvičili a vymysleli jsme způsob, jak dostat režiséra do vojenské nemocnice, kde by se mohl vidět s manželkou. Ale nepovedlo se nám to.“

Na jaře 1952 pamětníka z vyšetřovací vazby propustili i s jeho strýcem, Ctirad Mašín však v srpnu 1952 dostal u soudu za přípravu na překročení západní hranice dva a půl roku vězení. Pykal v lágru spojeném s otrockou prací v uranových dolech v Jáchymově, trest mu nicméně později zkrátila amnestie prezidenta Antonína Zápotockého vyhlášená v květnu roku 1953.

Václav Švéda na vězeňském snímku po zatčení gestapem v roce 1942. Zdroj: Paměť národa
Václav Švéda na vězeňském snímku po zatčení gestapem v roce 1942. Zdroj: Paměť národa
Samopaly a další zbraně ukrýval Vladimír Hradec a krátce také Marie Neubauerová, bývalá hospodyně Mašínových. „Maminka mně dala spojení na Vaška Švédu a přemýšleli jsme, jak dostat Radku z vězení,“ poznamenává Josef Mašín. Václav Švéda se přiženil do Mašínovy rodiny. Na rozdíl od obou bratrů a dalších členů skupiny byl dospělým mužem. Narodil se v roce 1921, Ctirad Mašín v roce 1930, Milan Paumer v roce 1931, Josef Mašín a Zbyněk Janata v roce 1932.

CHTĚL CTIRADA OSVOBODIT Z VĚZENÍ
Josef Mašín, strýc Borek a ostatní členové skupiny se rozhodli osvobodit Ctirada Mašína z jáchymovského lágru. „Strýc Borek pracoval v Karlových Varech v hotelu Pupp, odkud jsme operovali. Chtěli jsme dostat práci v uranových dolech, byla ale dobře placená, a dávala se za úplatky,“ prohlašuje pamětník. „Potřebovali jsme získat peníze. Zbyněk Janata pracoval v Kovolisu, zjistil, jak to tam funguje. Milan, Vašek a já jsme se rozhodli, že zastavíme auto s výplatami, které pojede z banky do Kovolisu.“

Továrna Kovolis se dodnes nachází v Hedvikově v okrese Chrudim. Mašínova skupina si projela trasu z banky do Kovolisu a podle Josefa zjistila, že ochranku výplat pro zaměstnance zajišťují velitel závodních Lidových milicí a pokladník. Napoprvé však akce krachla. Milan Paumer hlídkoval před vesnicí na křižovatce, ale usnul, a neupozornil své druhy, že auto jede.

Druhé přepadení skupině vyšlo a 2. srpna 1952 ho provedla pouze dvojice Josef Mašín a Václav Švéda, protože Milan Paumer musel nastoupit po vysoké škole na vojnu. Ctirad Mašín byl ve vězení. „Akce se povedla. Neměli jsme naplánováno, že někoho zastřelíme. Ale věděli jsme, že když bude potřeba někoho zastřelit, tak se to stane,“ vysvětluje pamětník. „Při přepadení jsme nevěděli, kdo jsou lidé v autě. Až pak se ukázalo, že ten s pistolí, který mě napadl neozbrojeného a který měl smůlu, byl soudruh Rošický.“

VYDÁVALI SE ZA MILICIONÁŘE A ESTÉBÁKA
Josef Mašín a Václav Švéda si usmysleli, že auto zastaví v přestrojení za příslušníka SNB a člena Lidových milicí. Policejní stejnokroj ale nezískali, sehnali jenom jedny montérky a rádiovku s nápisem ‚Lidové milice‘ a plácačku na zastavování aut.

„Auto zastavil Vašek, byl jsem na řidičově straně. Vašek řekl: ‚Soudruzi, kontrolujeme vás, jsem z Lidových milicí.‘ A dodal, že já jsem z StB. Šéf ochranky řekl, že je ozbrojen a Rošický taky. Oba dva vystoupili, řidič nebyl ozbrojen. Jela s nimi ještě velice tlustá kuchařka. Vyplňovala půlku auta sama o sobě,“ popisuje přepadení Josef Mašín. „Vstoupil jsem do auta a chtěli jsme jet do bažantnice, svázat je, nechat je tam a odjet vlakem pryč. Potřebovali jsme ho stihnout, tak jsme museli všechno přesně naplánovat. Jel jsem autem k bažantnici, dojížděl jsem a Rošický se vrhl zezadu na mě. Skočil na volant a snažil se strhnout auto na stranu, prudce jsem zabrzdil, aby vlítli dopředu, otevřel jsem dveře a vystoupil.“

Josef Mašín si myslel, že má v kapse pistoli, ale v autě mu vypadla mezi sedadla. Josef Rošický vystoupil z auta, namířil na Josefa Mašína pistoli a vyzval ho, ať zvedne ruce nad hlavu.

PROTI PISTOLI ŠEL ZVESELA
„Kuchařka Minaříková vystoupila na straně Rošického. Mířil na mě, dal jsem ruce vzhůru, říkal jsem: ‚Soudruhu, to musí být nějaký omyl.‘ A šel jsem k němu s veselým výrazem, přibližoval jsem se s rukama nad hlavou, skočil jsem po něm a odzbrojil ho. Svaz brannosti byl k něčemu dobrý, dal jsem Rošickému ruku za záda. Spadli jsme na zem, zmáčkl jsem kohoutek dvakrát a to byl konec pana Rošického.“

Nalevo na poli pracovali zemědělci a Josef Mašín se obával, že slyší výstřely. Vyděšená kuchařka běžela do bažantnice. „Vyzval jsem ji, ať zastaví, říkala: ‚Ježišmarjá!‘ Vzal jsem Rošického a hodil ho za drátěný plot,“ uvádí pamětník. Dodává, že po silnici přicházel Vašek Švéda s řidičem a ochrankou. Josef Mašín poručil kuchařce, že nesmí nikam jít.

„Řekl jsem jim, jak to dopadlo s panem Rošickým,“ vzpomíná. Pak se Švédou nastoupili do auta a zamířili do bažantnice. Tam zastrašili kuchařku, velitele ochranky a řidiče slovy, že skončí taky špatně, pokud se odtamtud hnou a budou se je snažit prozradit. Vzápětí Josef Mašín s Václavem Švédou nasedli do auta, kvapně ujeli z místa činu a auto nechali zaparkované kousek od železniční tratě. Pak odcestovali vlakem do Olomouce. Václav Švéda měl uloupené peníze v kufru, šlo skoro o 900 tisíc korun.

SYN ZASTŘELENÉHO OZNAČIL MAŠÍNA ZA LOUPEŽNÉHO VRAHA
„Lidi na poli nic neslyšeli, což nám dalo půl hodinu, možná hodinu času, než po nás začali pátrat. Policajti dostali od šéfa ochranky, řidiče i kuchařky náš popis, ale když si ho přečtete, tak byl od každého jiný. Od deseti lidí prostě dostaneš deset různých popisů,“ tvrdí Josef Mašín.

Ze zastřelení Rošického si nikdy těžkou hlavu nedělal. „Je mi osmdesát osm let a neprožil jsem nikdy situaci, že bych se bál. Věděl jsem, co může následovat, a kdybych Rošického nezneškodnil, nemluvili bychom spolu,“ řekl dokumentaristovi Paměti národa v prosinci 2020.

Josef Mašín obhajoval zabití Josefa Rošického jeho členstvím v KSČ, straně, jež páchala na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let dvacátého století justiční vraždy svých odpůrců. Wikipedie ovšem cituje syna Josefa Rošického Stanislava, že jeho otec nikdy v KSČ nebyl. Totéž uvedli sousedé a spolupracovníci usmrceného pokladníka. Mašína v roce 2008 označil Stanislav Rošický za loupežného vraha. Své svědectví v minulosti poskytl i Paměti národa.

Stanislav Rošický
Kritici přepadení auta s výplatami poukazují na to, jak skupina naložila s ukořistěnými penězi. Koupili si motocykly Jawa, což Josef Mašín odůvodnil tím, že se při záškodnických akcích proti režimu mohli rychleji přesouvat. Část peněz nicméně skupina věnovala Václavu Švédovi na vylepšení jeho bydlení.

„Věděli jsme, že mohou přijít výčitky, že peníze používáme k našemu prospěchu. Švédovi ale museli z něčeho žít, vystěhovali je ze statku v Lošanech, nesměli si vzít jako kulaci ani nábytek, jen osobní věci, jinak neměli nic,“ prohlašuje pamětník. „Odstěhovali se do Pivína a museli spát na podlaze, Vašek pracoval jako krmič prasat a živil dvě malé děti. Neměli ani co jíst.“

KDO CHTĚL PŘEŽÍT, STÁHL OCAS MEZI NOHY
Josef Mašín s Václavem Švédou soucítil, protože z vlastní zkušenosti věděl, jak komunistický režim deptá sedláky. „Když mě ještě jednou zavřeli v Nymburce, byl se mnou v cele zemědělec. Uvěznili ho, protože odmítl dát traktor do družstva,“ dodává. „Dneska v roce 2020 si nikdo neumí představit, jaké napětí bylo ve společnosti. Kdo chtěl přežít, stáhl ocas mezi nohy, to bylo naneštěstí typicky české. Člověk očekával válku každý týden. Tlampače v Poděbradech vyzývaly na brigády a všichni studenti museli jít honit mandelinku bramborovou nebo vytrhávat brambory. A podle toho, jak chodili na brigády, se dostali do školy, nebo ne.“

Václav Švéda se za druhé světové války pokusil proniknout k západním spojencům, aby mohl bojovat proti nacistům. V roce 1940 ho gestapáci chytili při přechodu hranice Protektorátu Čechy a Morava. Podařilo se mu utéct a pod falešným jménem se ukrýval v Německu. V roce 1942 se snažil utéct k západním spojencům přes neutrální Švýcarsko. Němci ho ale dopadli a odsoudili k 15 letům vězení. Ve vězení v Berlíně zůstal až do konce války.

„Vašek tušil, že jsme dělali něco proti komunistům, a chtěl proti nim taky něco dělat. Maminka za námi přišla a řekla, že Vašek je dobrý kluk,“ poznamenává pamětník. „Věděli jsme, jak ho vyhodili ze statku, znali jsme osud jeho rodiny a vypadalo to, že by se z něj mohl stát prospěšný člen naší skupiny. Byl to můj velice dobrý kamarád, takový srandista, vtipkoval, hodně se smál a usmíval. Říkal, že by chtěl být takový jako náš otec.“

VĚZENÍ RADKU NENAPRAVILO
Než skupina stačila uskutečnit nápad s osvobozením Ctirada Mašína z věznice v Jáchymově, poslala ho na svobodu amnestie prezidenta Antonína Zápotockého vyhlášená koncem května 1953. „Přišel z basy velice hubený, moc dobře je tam nekrmili a měli těžkou práci,“ upozorňuje Josef Mašín. „Jednali jsme ale s Radkou o tom, co budeme dělat, a ne o tom, co bylo.“

Žalářování Ctirada Mašína ‚nenapravilo‘ a jen několik měsíců po propuštění provedl s Václavem Švédou záškodnickou akci. Namířili ji proti násilné kolektivizaci venkova, která se projevovala likvidací hospodářství sedláků a jejich naháněním do jednotných zemědělských družstev. V okolí Pivína na Prostějovsku zapálili Ctirad Mašín a Václav Švéda několik stohů.

„Švéda a Radka chtěli před zimou poškodit zásobování krav a koz v JZD a státních statcích. Když stohy shořely, mělo to velký ohlas v celé oblasti,“ tvrdí Josef Mašín. „Vašek bydlel u rodičů v Pivíně, znal terén a Radka s Vláďou Hradcem připravili na akci časovaná zapalovadla. Používali k jejich výrobě nějaký starý film.“

Ani žhářské útoky se neobešly bez krveprolití. Ctirad Mašín při potyčce s místními dobrovolnými hasiči velmi vážně zranil Jána Leciána. Střelil ho do hrudníku a do oka.

PLÁNOVALI ATENTÁT NA GOTTWALDA, UKRADLI METRÁK VÝBUŠNINY
V letech 1952 a 1953 členové skupiny prožívali zklamání z protikomunistického odboje. Podle Josefa Mašína se toho totiž moc nedělo, ačkoliv každý, s kým probíhal politický proces, vedl podle komunistů nějakou skupinu, která bojovala proti lidu.

„My jsme plánovali narušování sjezdů Lidových milicí, atentát na ministra národní obrany Čepičku nebo na prezidenta Gottwalda. Vašek Švéda pracoval jednu dobu v Kutné Hoře jako horník, byla tam úschovna výbušnin. Mohli jsme se tam dostat k donaritu, napodruhé jsme se zmocnili sta kilogramů. Naším záměrem bylo použít ho před centrálou Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, vyhodit do vzduchu nějakého komunistického potentáta nebo vyhodit do vzduchu vlak s uranem pro Sovětský svaz. Ale příprava takové akce trvá hrozně dlouho a všichni jsme měli nějakou práci. Člověk z ní nemohl jen tak vypadnout, a být nápadný, aby ho neudal soused, že se neobyčejně chová,“ popisuje začátek padesátých let 20. století Josef Mašín. „Nejblíže jsme byli k přepadení autobusu StB z Kolína do Milovic, kde měli estébáci výcvik na střelnici. Přes Vaška Švédu jsme věděli, kudy jezdí, a vybrali jsme místo pro útok na autobus. Ale povolali mě na vojnu, tak k akci nedošlo. Raději jsme se rozhodli odejít na Západ.“

Brigádní generál Vaněk, přítel Mašínovy rodiny, kontaktoval oba bratry před pokusem proniknout do Západního Berlína. Požádal je, aby Američanům řekli, že by se jim ve válce část československého vojska nepostavila. Šlo prý o jednotky v oblasti Českých Budějovic.

CESTA ZA SVOBODOU VEDLA PŘES VÝCHODNÍ NĚMECKO
Jedna cesta z totalitního Československa do svobodného demokratického světa vedla přes Německou demokratickou republiku (NDR). Ovládali ji komunisté a nacházely se v ní početné jednotky Sovětské armády, ale dalo se tudy projít do Západního Berlína složeného z americké, anglické a francouzské okupační zóny. Východní Berlín naopak ovládala po druhé světové válce Sovětská armáda.

V roce 1953 sice Československo hlídalo i hranici s NDR, ale byla mnohem prostupnější než hranice s nepřátelskými, takzvanými kapitalistickými státy – Německou spolkovou republikou (NSR) a Rakouskem. Na západní hranici Československo vybudovalo ‚železnou oponu‘, důmyslný a velmi obtížně překonatelný systém drátěných zátarasů.

Skupina bratrů Mašínů zvolila k úniku trasu z Krušných hor přes Sasko do Západního Berlína. Jak prozrazuje pamětník, v případě rozpoutání třetí světové války si přáli bojovat na správné straně, tedy po boku západních spojenců proti východnímu komunistickému bloku na čele se Sovětským svazem. „Náš přítel Egon Plech mluvil perfektně německy, ohledávali jsme s ním místa pro přechod hranice s NDR. Šli jsme tam jednou dvakrát, ale Egon byl problematický. Chodily tam pohraniční hlídky a on se bál přejít hranici,“ prohlašuje Josef Mašín. „V noci jsme se k ní přibližovali, psi štěkali a vypadalo to, že sektor hlídají víc, než jsme očekávali.“

Ještě před odchodem z republiky skončil Josef Mašín ještě jednou ve vězení. Tentokrát ovšem pouze nakrátko. „Manžel mojí přítelkyně mě udal, že chci utéct do zahraničí, a přemlouval jsem ho, ať jde se mnou. Neměl mě rád,“ vysvětluje. „K ničemu jsem se nepřiznal. Soudce Kubiš, otec zpěvačky Marty Kubišové, který udání projednával, byl přítelem naší rodiny a všechno dobře dopadlo.“

MAMINKA VĚDĚLA, ŽE CHTĚJÍ UTÉCT DO BERLÍNA
Skupina si usmyslela, že přejdou hranici s NDR u krušnohorského městečka Hora Svaté Kateřiny. Egon Plech nakonec s bratry Mašínovými nešel, doprovázeli je Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Doma zůstali strýc Borek, Vladimír Hradec i Zbyněk Roušar, kteří se skupinou úzce spolupracovali. Strýce Borka v roce 1955 soud potrestal trestem smrti, Zbyněk Roušar dostal doživotí a Hradec 22 let vězení.

Maminka bratrů Mašínů Zdena věděla, že chtějí utéct do Západního Berlína. „Mysleli jsme si, že ji vezmeme s sebou a také Švédovy s dětmi, až se vrátíme jako agenti zpátky,“ podotýká Josef Mašín. „Měli jsme dvě tři schůzky se strýcem Borkem a Zbyňkem Roušarem, na nichž jsme se radili, jak odejít. Milan Paumer byl v Martině na vojně, nechtěli jsme ho tam nechat.“

Milan Paumer si zfalšoval povolení k opuštění vojenské posádky a přijel za Mašínovými. Členové skupiny odhadovali, že se ve východním Německu dostanou pěšky do Berlína za čtyři dny. Maminka Mašínová pro ně sehnala americké dolary. K výměně posloužily peníze uloupené při přepadení auta Kovolisu. Nikoliv ale všechny,