Uprostřed proudu života...

Uprostřed proudu života je jakékoliv setkání
zázrakem a rozloučení je věčností.
Náš život nebude vždy takový, jaký bychom
si přáli.
Jsou věci, kterých se musíme držet, ale jsou věci, které musíme být ochotni nechat tak.
Pamatujme si, co si máme pamatovat,
zapomeňme, na co máme zapomenout,
žijme život otevřeně a naše mysl bude pokojná.
Když nám někdo řekne: nemám moc co nabídnout, ale nabídne chvíle štěstí, svůj čas, rozesměje nás, přinese pokoj, pomůže překonat strach, naplní nás láskou, pohlazením...
To všechno je krásné, protože nám dává to nejlepší,
co může dát.
Nejsou to materiální věci, to není všechno, ty jsou dočasné, pomíjivé a momentální.
Láska je čin.
Je to emocionální zážitek, který může trvat
celý život.
Nekonečné loučení, ticho hlubší jako obloha.
Dokonce i při odloučení, dokonce i ve smrti,
se proměňuje.
Žije ve vzpomínkách, v doteku, prchavé vůni, náznaku vzdechu.
Zanechává stopu jako zkamenělý otisk v písku,
list vpálený do asfaltu.
Zlatavé paprsky slunce odrážející se ve vlasech,
které tě hřejí na tváři.
Nadechni se.
Ten pocit tě nikdy neopustí.
Když uchopíš sluneční svit do dlaní,
promění se ve stín.
Když uvězníš světlušku ve sklenici, zahyne.
Ale jestliže dáš lásce křídla, nadosmrti budeš
cítit bezbřehou radost a vzrušení z pocitu,
že se vznášíš vysoko nad zemí.
Když se usmíváš při vzpomínce nebo zapomeneš.