Požehnaná kolona

Asi znáte ty pocity, když někam spěcháte autem, snažíte se jet co nejrychleji a najednou se stane něco, co vás přivádí ke stavu infarktu – kolona aut. Poslušně se, skřípajíce zuby, do kolony zařadíte a přemýšlíte, jak jenom se dostat na přednější místo. Častokrát pak naštvou bezohlední hazardéři, kteří předjíždějí i tam, kde by neměli, jenom proto, aby se dostali pár metrů před vás.

Nedávno jsem měl podobný zážitek. Snažím se neriskovat, tak jsem jenom skřípal zuby a přetáčel nižší rychlostní stupně, abych aspoň akceleroval, když už jedu tak pomalu. Po pár minutách v koloně při projíždění jednou vesnicí jsem si najednou všiml, jak míjíme policejní auto s radarem na měření rychlosti. Kdybych nejel v koloně, určitě bych byl o pár stovek korun lehčí.

To že žijeme ve společnosti druhých – ve svých rodinách, v manželstvích, v pracovních kolektivech nebo v partách s kamarády – nás častokrát brzdí, možná i zdržuje „v jízdě života“. A dnešní doba často ponouká k tomu, abych byl bezohledným sobeckým sólistou, který se dívá jen na sebe. Pak ale ztrácí to nejvzácnější – drahocenné vztahy. Zlaté kliky a zažloutlé věnce slávy po letech, když zůstaneme sami bez přátel, nejvíce studí…

Václav Vondrášek