Poznání, které by se mělo učit na školách namísto sexuální výchovy

Vzájemná přitažlivost mužů a žen je něco nesmírně silného. Je to vesmírný princip! Ale tento princip neexistuje jen tak sám od sebe. Vyzařuje ho vznešená ženská bytost Efredíté. Její nesmírně mocné vyzařování je ve své podstatě čisté a vzdálené jakékoli nízkosti. Nese v sobě jen nádheru a ušlechtilost.

Toto záření vyvolává v hmotném světě čistou zamilovanost u lidí a čistou pudovost u zvířat. Všechno živé od nejmenšího po největší druh v hrubé hmotnosti je poháněno ke splnění tohoto úkolu, protože princip záření Efredíté je vložen do tělesné podstaty každého z tvorů.

V člověku se to projevuje tak, že v něm náhle během jediného okamžiku zazní jemný tón zamilovanosti. K tomuto ději dochází proto, že se objevil pro něj vhodný protějšek, který ho rozezněl svou přitažlivostí. Probudil jemnou vnímavost i zvláštní odvahu získat si u tohoto protějšku nějakým způsobem pozornost.

Všechno, co bylo dosud v člověku v klidu, náhle vyrazí na povrch jako neudržitelná síla. Vře to v něm jako zvláštní horečka zamilovanosti do druhého. Horečka, která se střídá se zimnicí obav a rozechvění, zda bude v očích druhého dost dobrý, aby opětoval jeho náklonnost.

Vzplanutí zamilovanosti je něco nádherného a čistého. To platí pro každé vážné ucházení se o blízkost protějšku.

Ale žel, člověk tomu podléhá příliš lehkomyslně a bez čistého ideálu, který k tomu nutně náleží. Člověk vážně nehledá protějšek, aby s ním byl schopen dlouhodobého vztahu, ale vyhledává převážně vybití předrážděné pudovosti.

Vznešená Efredíté však nikdy nevysílá své záření jako podnět k tomu, co z něj učinili mnozí lidé. Navenek se to může jevit tak, že Efredíté je spojena s nízkými tělesnými přáními a že je to její vina, co se na Zemi mezi lidmi děje.

Vinná však není Efredíté! Vinní jsou samotní lidé, kteří to strhli dolů pod vlivem luciferského pokoušení, co se projevuje tak, že čisté, nezastavitelné záření Efredíté bylo změněno na touhu po slasti tělesného druhu.

U mužů to probudilo neutuchající nutkání uchvátit ženu skrze její vnější tělesnost kvůli svému potěšení a kvůli potomstvu, které z toho vzniká. U žen to probudilo poznání, že jejich nitro ve spojení s vnější tělesností představuje moc, jejímž prostřednictvím lze snadno ovládat muže v hrubé hmotnosti. A zneužitím bylo také to, že mateřství bylo povýšeno za jedinou a nejvyšší roli ženy.

Tímto způsobem bylo skrze luciferské pokušení strženo čisté záření Efredíté, co přineslo pokřivený směr chtění pozemských lidí. Směr, který nemohl vést vzhůru, ale vázal a ještě dnes váže zástupy nešťastných obětí tohoto pokušení jen ke hmotě, aby v ní ve zmatku a ve vnitřním vyhoření bloudily ponížení ve svém duchovním pádu.

Lidé ve své nezralosti a naivitě sáhli po lucifersky nesprávně nastavených cestách. Žena odvrhla svou vznešenou službu, spočívající ve zprostředkování občerstvujících světlých duchovních proudů z výšin, která má být jejím nejdůležitějším a nejvyšším posláním. Jejím posláním je svítit jako maják na cestě k čistotě a k ušlechtilosti. Měla a má tak činit ne prioritně slovy, ale svým bytím, zjevem a ušlechtilou krásou své vnitřní osobnosti. Žena však přestala zprostředkovávat muži i celému světu čisté proudy Světla shora a muž to od ní přestal vyžadovat, protože jako náhrada za to mu stačilo prožití smyslnosti v blízkosti ženy.

S bolestí se dívá Efredíté shora, jak se její princip čisté přitažlivosti mezi mužem a ženou lidmi zneužívá k prázdnému vybíjení pudů, co duchu jeho síly odčerpává místo toho, aby mu je zprostředkovávalo.

Její záření obsahuje v čisté formě jen požehnání a posilu. Efredíté ho nemůže zastavit, protože jejím posláním je zprostředkovávat princip vzájemného spojování se tvorů v rámci svého druhu. Její princip je však čistý a podněcuje ve všech sílu k pozvednutí se k nejvyšší ušlechtilosti.

U lidí se skrze působení tohoto principu probouzí nejen zamilovanost, ale především vznešená úcta vůči milovanému protějšku. U lidí to má být tak, že ve správném naladění postupně přemění prvotní povznášející zamilovanost do úctyplné vzájemnosti, ve které naplňují čisté city společného, láskyplného, duchovního usilování vzhůru. Tato cesta přemění tělesnost vztahu jen na něco doplňujícího, co je stále více a více nahrazováno duchovním souzněním dvou samostatných osobností, podporujících se vzájemně v ctnostech na cestě ke Světlému duchovnímu domovu.

Od určitého stupně duchovní zralosti člověka je tělesnost se smyslností stále více podřízena vůli vyššího duchovního chtění. Lidský duch sám o sobě to totiž vůbec nepotřebuje, ale potřebuje to jeho pozemské tělo. Duchovní podstata člověka však má moudře vládnout všem silám v pozemském těle. Člověk se může k tomu duchovně pozvednout, pokud opravdu chce, protože není nic silnějšího, než touha ducha usilujícího ke Světlu.

Ve hmotném stvoření se v podstatě nenachází nic, co by bylo samo o sobě nečisté a strhávající člověka z jeho cesty ke Světlu. Vše je nastaveno tak, aby to bylo podporující a posilující. Podmínkou k tomu je však udržování čistoty a zdravé rovnováhy. Pokud se však cokoliv vzdálí čistotě, začne to být nezdravé a zakalené. Záření Efredíté vede člověka k tomu, aby se postupně povznášel nad pudovou smyslnost a tělesnost tak, že bude hledět k duchovním obzorům.

Lidé mohou kráčet svým životem dvěma rovnocennými cestami. Mohou neustále obnovovat svůj stav zamilovanosti v soužití s milovaným protějškem. Mohou v sobě probouzet čistou zamilovanost bez lsti, která vede k rozmachu mocných sil v člověku.

Zároveň však platí, že člověk může plně působit a prožívat svůj duchovní vývoj bez potřeby záření Efredité. Ten, kdo vážně usiluje o duchovní vzestup, bude stupeň po stupni zbavován vlivu tohoto záření a nakonec bude z něho zcela uvolněn. To však vyžaduje vážné zaměření na vysoké duchovní cíle, a tohoto stavu člověk dosahuje zpravidla až ve vyšším věku.

Važme si čistého záření vznešené Efredíté a zacházejme s ním tak, jak je to správné. Neboť ve správném poznání, naplněném čistotou, vede člověka jedině k povznesení a zušlechtění mravů ve vzájemných vztazích mezi mužem a ženou.