Příprava na jiný život

„Jen paďouři zapalují neforemnou hromádku klestí a pomáhají si při tom benzínem a jinými nechutnými hořlavinami,“ napsal Vladimír Rogl v Tábornické encyklopedii, která pro mne v mých asi dvanácti letech byla knihou nadevše posvátnou. S kamarádem Rosťou jsme ji uměli zpaměti a pravidelně jsme se ze znalosti citátů přezkušovali. Představa, že v přírodě nezapálím oheň jinak než první zápalkou za pomocí březové kůry (a to i v dešti), byla noční můrou mé tábornické hrdosti, stejně tak jako že se někomu podaří překonat můj rekord ve vázání dračí smyčky. Všechno to, i mnoho dalších tábornických dovedností, jsem považoval za znalosti hodné muže, které mu zaručí přežití v divočině téměř za každých okolností.
Vzpomenu si na to pokaždé, když na zahradě zapaluji oheň k pálení starých dřev pomocí pevného podpalovače. Ne, že bych neměl v dosahu březovou kůru, ale pevný podpalovač je rychlejší a není třeba si tolik vyhrát s chystáním dřeva. Vlastně jsem za skoro padesát let života ještě nikdy oheň březovou kůrou bez použití novin nepotřeboval zapálit jinde než na nějaké táborové soutěži. A také si na to vzpomenu i tehdy, když opatrně přetahuji přes hlavu kravatu, aby se neponičil uzel, který se mi nikdy v životě nepodařilo pořádně uvázat ani po hodinovém úsilí. Šest základních tábornických uzlů umím, ale proč Rogl nezařadil nic o uzlu kravatovém? V Praze se hodí víc než zkracovačka nebo rybářský uzel.
A mohl bych pokračovat. Škoda, že lesní moudrost, tábornická čest a trampské dovednosti byly přípravou na jiný život, než se dnes žije.

(bjt)