Problematika současných mezinárodních vztahů. Význam mezinárodních organizací. Úloha velmocí. Způsoby řešení mezinárodních sporů. Mezinárodní právo.

Problematika současných mezinárodních vztahů. Význam mezinárodních organizací. Úloha velmocí. Způsoby řešení mezinárodních sporů. Mezinárodní právo.

Obsah

Mezinárodní vztahy jako věda (učebnice str. 85) 2
Formy mezinárodních vztahů (učebnice str. 85) 2
Organizace spojených národů (učebnice str. 86) 5
Orgány OSN (učebnice str. 87) 5
Mezinárodní trestní tribunály a Mezinárodní trestní soud (učebnice str. 88) 6
Mírové síly OSN (učebnice str. 88) 7
Mezinárodní organizace začleněné do systému OSN (učebnice str. 89) 7
Opatření při ohrožení míru (učebnice str. 89) 8
Lidskoprávní a humanitární organizace (učebnice str. 94) 10
Vojensko – bezpečnostní organizace (učebnice str. 91) 10
Ekonomické mezinárodní organizace (učebnice str. 93) 13
Ostatní mezinárodní organizace (učebnice str. 94) 14


































Mezinárodní vztahy jsou širokým souborem aktivit a projektů, které přesahují hranice jednotlivých států. Vztahy mohou být povahy politické, kulturní, ekonomické, diplomatické, právní i vojenské.

Věda o mezinárodních vztazích se zabývá zkoumáním bezpečnějších a efektivnějších prostředků pro organizaci vztahů mezi lidmi, společnostmi, vládami a ekonomikami. Soustřeďuje se na vývoj a strukturu mezinárodních společenství.

Jako samostatná disciplína se studium mezinárodních vztahů začalo ustavovat na počátku 20. století. Vědní disciplína o mezinárodních vztazích se skládá z řady podoborů reprezentujících rozdílné tematické oblasti výzkumu. K těm nejvýznamnějším patří např. studium mezinárodních organizací, bezpečnostní studia, teorie mezinárodních vztahů, mezinárodní politická ekonomie, (globální) rozvojová studia, analýza zahraniční politiky nebo výzkum míru a řešení konfliktů na mezinárodní úrovni.

Věda o mezinárodních vztazích má úzkou spojitost s řadou jiných vědních disciplín (ekonomie, právo, historie, psychologie apod.). Bezprostředně souvisí zejména s politologií, s níž je v mnoha oblastech propojena.

Mezinárodní systém představuje základní prostředí mezinárodních vztahů. Lze jej charakterizovat jako dynamický komplex prvků, vztahů a interakcí, které mohou mít podobu spolupráce, konfliktu či ignorace.

I Moderní mezinárodní systém se začal utvářet v 16. a 17. století společně s procesem centralizace států a upevňováním jejich svrchovanosti. Dochází k oslabení papežské a císařské moci, k postupnému akceptování zásady nezasahování do vnitřních záležitostí. Státy získávají monopol na legitimní použití násilí na svém území. Moderní stát stojí na třech hlavních pilířích: armádě, výběru daní a fungujícím byrokratickém aparátu. V 17. století se prototypem takového státu stává Francie, v 18. století Prusko. I

Za hlavního aktéra moderního mezinárodního systému jsou považovány suverénní státy, tedy ty, které mají svrchovanou moc nad obyvatelstvem, které žije na jejich území. Mezi další významné aktéry patří zejména mezinárodní organizace, nadnárodní korporace, nevládní organizace, teroristické organizace a sítě organizovaného zločinu.

Historicky byly vztahy mezi státy charakterizovány spíše ignorací a konfliktem. Postupně však docházelo i k rozvoji stále intenzivnějších vztahů spolupráce mezi státy. Díky tomu se jedním z významných témat mezinárodních vztahů staly procesy nadnárodní (tj. nadstátní) integrace.

I Souběžně s integračními procesy ve světě dochází k procesům dezintegračním. Některé z nich zásadním způsobem ovlivnily i vývoj České republiky v uplynulých desetiletích – např. rozpad komunistického bloku, rozpad samostatného Sovětského svazu, zánik Československa. I

Integrace je proces prohlubování spolupráce mezi jednotlivými státy, který může zahrnovat hospodářskou, politickou, právní i bezpečnostní stránku (cílem bývá vyšší stabilita a prosperita integrujících se zemí). Buď si svou suverenitu zachovávají (OSN), nebo se její části vzdávají (např. EU).

Existují dvě formy mezinárodních vztahů:
vztahy budované mezi státy na základě mezinárodních dohod a smluv;
vztahy, jež mají státy určeny v rámci mezinárodních organizací.
V minulosti se vztahy mezi státy rozvíjely jen na základě mezinárodních dohod a smluv. Teprve na počátku 19. století byly zaznamenány první pokusy o vytvoření mezinárodních organizací, zpočátku jen velmi volných. Skutečný rozvoj mezinárodních organizací nastal až ke konci 19. století. Jejich vznik a činnost usnadnil rozvoj moderních komunikačních technologií, zejména telefonu a telegrafu.

I Vznik prvních skutečných mezinárodních organizací je spojen s obdobím po skončení Vídeňského kongresu – ten byl svolán v roce 1814 za účelem vyřešení poměrů v Evropě po napoleonských válkách. Kongres přinesl dohodu velmocí o potřebě udržet status quo, minimalizovat ozbrojené konflikty v Evropě a vyhnout se velkým celoevropským válkám (idea tzv. koncertu velmocí). Tyto problémy byly řešeny při pravidelných mezinárodních setkáních reprezentantů velmocí, čímž došlo k posunu od tradiční bilaterální diplomacie. I

Mezinárodní dohody a smlouvy upravují vztahy mezi státy a vytvářejí základ pro mezinárodní spolupráci. Mohou být bilaterální (uzavřené mezi dvěma státy) nebo multilaterální (uzavřené mezi více státy). Příklad mezinárodních smluv uzavřených ČR: Smlouva o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání mezi Českou republikou a Slovenskou republikou; Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství ad.

Každý stát je schopen zajišťovat své zájmy na národní úrovni jen do určité míry. Existuje přitom široké spektrum politických, bezpečnostních i hospodářských zájmů, které stát lépe prosadí jen v těsné a trvalé spolupráci s ostatními státy. Proto existují a vznikají stále nové mezinárodní organizace.

Mezinárodní organizace jsou vyšší formou spolupráce mezi státy, díky vzniku těchto organizací nabývá spolupráce institucionální podoby. Státy na základě právního aktu (obvykle mezinárodní smlouvy) postupují část svých pravomocí společným orgánům či se v nich snaží prosadit svůj vliv. Spolupráce států v rámci mezinárodních organizací je trvalá a neustále se rozvíjí (na rozdíl od smluv a dohod).

I Zakládající smlouva mezinárodní organizace obsahuje výčet členů, stanovuje jejich práva a povinnosti, zřizuje orgány a uvádí cíle činnosti organizace. I

Stále více oblastí zájmů přesahuje hranice a možnosti jednotlivých států, které proto spolupracují a koordinují v rámci mezinárodních organizací svou činnost. Děje se tak především v důsledku rostoucí provázanosti světového obchodu a také v souvislosti s globálními riziky, která doprovázejí technický pokrok a ekonomickou globalizaci. Státy se v neposlední řadě spojují na základě stejných politických zájmů, např. za vynucení a dodržování lidských práv v konkrétních zemích.

I Do řad mezinárodních organizací bývají někdy počítány také mezinárodní nevládní organizace. Jde o autonomní neziskové organizace založené na dobrovolné participaci občanů, kteří usilují o vytváření určitých pravidel a standard a propagaci principů a hodnot s cílem ovlivnit chování států a jiných aktérů na mezinárodní úrovni. Odhaduje se, že od roku 1850 vzniklo ve světě přes 35 tisíc mezinárodních nevládních organizací. Mezi nejznámější patří např. Amnesty International, Greenpeace, Lékaři bez hranic či Mezinárodní výbor Červeného kříže. I

V rámci mezinárodních vztahů lze rozlišovat několik druhů mezinárodních organizací. Dle velikosti se dělí na regionální (zahrnují jen aktéry z určité geografické oblasti) a globální (organizace bez geografického omezení členství, členy jsou různé státy světa). Další dělení je podle oblasti zájmů a cílů organizace (např. organizace politické, hospodářské, sociální, kulturní). Některé mezinárodní organizace jsou vícefunkční, tj. působí hned v několika různých oblastech současně. Rozdíly existují i v tom, do jaké míry členové mezinárodních organizací přenášejí pravomoci na danou mezinárodní organizaci a její orgány. Zatímco v tzv. mezivládních organizacích si státy ponechávají všechny podstatné pravomoci ve svých rukou, v případě tzv. nadnárodních organizací dochází k přesunu podstatných pravomocí na dané organizace a jejich orgány.

Mezinárodní dohoda, smlouva či členství v mezinárodní organizaci musejí být schváleny příslušnými orgány státu v souladu s jeho právní úpravou. V některých zemích je třeba schválení vládou a následná ratifikace zákonodárným sborem a hlavou státu. Až pak jsou dohoda, smlouva či členství v organizaci závazné.

I Ratifikace (potvrzení, schválení, podepsání) je konečný souhlas s mezinárodní dohodou. V určitých případech (v závislosti na znění ústavních předpisů dané země). Je nutný i souhlas občanů v referendu. V Dánsku je povinné referendum v případě delegování pravomocí národních orgánů na nadnárodní instituce. Hned několik referend se konalo v souvislosti s procesem evropské integrace. V roce 2000 se Dánové např. vyjadřovali k přistoupení k společné evropské měně. I

Mezinárodní kooperace (spolupráce) pomocí mezinárodních organizací doplňuje roli státu, kde je to nezbytné, ale i výhodné. Státy, jež se nechtějí na činnosti mezinárodních organizací podílet, se mohou dostat do mezinárodní izolace.

Po konci studené války zůstaly Spojené státy americké v pozici jediné supervelmoci (tzn. nejsilnějšího státu světa a současně a současně jediného státu, který je schopen prosazovat své zájmy celoplanetárně). Svého postavení se snaží využívat jak k prosazení svých zájmů, tak i řešení současných globálních problémů.

Další západní velmoci (např. Francie, Velká Británie, Německo) zaznamenaly jednotlivě spíše relativní mocenský pokles (ambice jsou tento vývoj překonat prostřednictvím evropské integrace. Konec studené války přinesl zásadní oslabení postavení Ruska, jeho postavení stojí zejména ekonomicky na poměrně křehkých základech. Významným způsobem naopak posílilo postavení hned několika států, které byly v minulosti řazeny do řad rozvojových zemí (např. Brazílie, Indii, Čínu).

Čína kombinuje postavení druhé největší ekonomiky světa s mocným vojenským arzenálem (včetně jaderných zbraní) a s rostoucím diplomatickým renomé. Jednoznačně představuje významnou regionální velmoc s globálními zájmy (projevující se např. v Africe). Další růst komplikuje skutečnost, že je obklopena silnými velmocemi (Ruskem, Indií, Japonskem), podobnému problému čelí Indie. Velmocí, která má i do budoucna velmi zajímavý potenciál ke zvyšování svého mocenského postavení má Brazílie.

Nad velmocemi v mezinárodním systému početně převažují malé a středně silné státy, jejichž schopnost prosadit samostatně své zájmy je poměrně omezená. Řešení hledají zejména v zapojení se do činnosti mezinárodních organizací a v rozvíjení dalších forem multilaterální spolupráce. Všechny působí v mezinárodním prostředí, které se vyznačuje globální provázaností ekonomických procesů, revolučními technologickými změnami a prohloubením všech interakcí probíhajících skrze státní hranice.

Mezinárodní vztahy v současnosti jsou napjaté mezi Čínou a USA (jak obchodem mezi oběma státy, tak lidskými právy); Ruskem a Ukrajinou (situace u Donbasu, zabrání Krymu Ruskem); mezi Severní Koreou a v podstatě celým světem; mezi Čínou a Tchaj-wanem; již deset let trvající konflikt v Sýrii „přinesl“ mimořádnou vlnu migrantů a ovlivňuje mezinárodní vztahy napříč Evropou, Tureckem a Běloruskem a dalšími okolními státy. Nejasná je i dohoda mezi Iránem a USA o jaderném programu (JCPOA-účastníky přímých jednání jsou zástupci zbylých signatářských zemí JCPOA, tedy Íránu, Ruska, Číny, Francie, Británie a Německa; USA jednají s Iránem nepřímo). Napjaté vztahy panují, dlouhodobě, mezi Izraelem a Palestinou. Nestabilní situace panuje i na severu Afriky či například ve Venezuely, Chile v Jižní Americe, v Pákistánu (Kašmír) a samozřejmě v Afganistánu. Všechny tyto konflikty ovlivňují i mezinárodní vztahy, a to nejen v ekonomické oblasti.

Organizace spojených národů (OSN) je nejznámější a celosvětově nejuznávanější mezi mezinárodní organizací. Jejím posláním je udržování světového míru, bezpečnosti a spravedlivých vztahů mezi nimi.

Organizace spojených národů (OSN, angl. UN) je nejznámější a celosvětově nejuznávanější mezinárodní organizací. Posláním OSN je udržování světového míru, bezpečnosti a spravedlivých vztahů mezi státy. Snaží se zajistit členským státům jejich suverenitu. Poskytuje jim však také rozsáhlou a trvalou humanitární a rozvojovou pomoc.

Organizace spojených národů oficiálně vnikla 26. června 1945 na základě podpisu Charty OSN na konferenci v San Francisku. Charta byla podepsána 50 státy včetně Československa. Nově vzniklá organizace chtěla důsledněji navázat na činnost meziválečné Společnosti národů, založené v roce 1919, která skončila svou činnost na začátku druhé světové války a formálně byla zrušena v roce 1946, protože neobstála jako garant kolektivní bezpečnosti a světového míru. Podnětem k založení OSN byla také snaha navázat na principy tehdejšího spojenectví Spojených států amerických, Sovětského svazu a Velké Británie, které se utvořilo v boji proti nacistickému Německu a jeho spojencům.

Hlavní sídlo OSN je v New Yorku. V roce 2015 měla OSN celkem 193 členských států. OSN zastřešuje několik desítek institucí a orgánů, které vyvíjejí vlastní činnost po celém světě (např. Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Světová zdravotnická organizace).

Orgány OSN:

Rada bezpečnosti – je nejvyšší výkonný orgán OSN se základní odpovědností za udržení míru. Její rezoluce jsou právně závazné – vyzývá jimi členské země ke změně jejich politiky. V pravomoci Rady bezpečnosti je mimo jiné uvalení mezinárodních sankcí na státy a schválení mezinárodních mírových operací, příp. přímých vojenských akcí. Rada bezpečnosti má 15 členů, deset z nich je volených Valným shromážděním na dva roky, pět členů je stálých. Rozhodující vliv mají její stálí členové: Spojené státy americké, Velká Británie, Francie, Ruská federace a Čína. Tyto státy mají právo veta, kterým mohou zamítnout jakýkoliv návrh Rady bezpečnosti.

I OSN v rámci garance kolektivní bezpečnosti pečuje o zajištění státní suverenity členských států jako základního principu mezinárodního práva, ovšem s výjimkou případů, kdy se daný stát dopouští zločinů buď vůči ostatním státům, nebo vůči svému obyvatelstvu. Vyloučeno není ani použití vojenských sil členských států, jak tomu bylo v případě okupace Kuvajtu Irákem v letech 1990-1991. I

I Stálí členové Rady bezpečnosti se také mohou zdržet hlasování, což umožňuje dosáhnout rozhodnutí tehdy, když se jejich názory rozcházejí. Tak tomu bylo v případě rezoluce č. 1 973 z roku 2011, jejímž cílem bylo vytvoření bezletové zóny a zajištění ochrany civilního obyvatelstva v Lybyi. Rusko a Čína se zdržely hlasování. Na základě přijaté rezoluce došlo k vojenskému zásahu států NATO. Obě země však následně svržení Kaddáfího režimu považovaly za překročení uděleného mandátu OSN a s odvoláním se na případ Libye následně několikrát využily svého veta k zablokování navrhovaných rezolucí západních států ke konfliktu v Sýrii (např. rezoluce z roku 2012 vyzývající k ukončení násilí v Sýrii a k přechodu k demokracii. I

Valné shromáždění – je spolu s Radou bezpečnosti vrcholný politický orgán OSN (hlavní jednací orgán), jsou v něm zastoupeny všechny členské země. Při hlasování se řídí principem jedna země – jeden hlas. Rezoluce a doporučení, která přijímá nejsou právně závazné (kromě usnesení týkající se vnitřního chodu OSN) Shromáždění volí generálního tajemníka OSN a nestálé členy Rady bezpečnosti, nedisponuje žádnými donucovacími prostředky.
Mezinárodní soudní dvůr – je soudní orgán OSN, řešící mezinárodní spory mezi státy Jeho rozhodnutí jsou sice právně závazná, ale exekutivně nevynutitelná. Soud navíc může rozhodovat jen tehdy, pokud mu sporné strany své problémy předloží k posouzení. Mezinárodní soudní dvůr byl založen v roce 1945, sídlí v Haagu a je tvořen sborem 15 soudců volených na 9 let Valným shromážděním a Radou bezpečnosti.
Ekonomická a sociální rada (angl. ECOSOC) – je orgán monitorující celkovou hospodářskou situaci v regionech. Vytváří prognózy dalšího vývoje a navrhuje příslušným vládám opatření. Není zaměřen pouze na finance a měnu jako např. Světová banka a Mezinárodní měnový fond, sleduje i vedlejší aspekty hospodářského rozvoje (např. podporuje dodržování lidských práv a základních svobod).

Poručenská rada – je orgán, který vznikl pro správu 11 oblastí, jež po druhé světové válce nezískaly status samostatných států. Jednotlivá území postupně získala samostatnost nebo se stala součástí jiného územního celku. Poručenská rada formálně ukončila činnost v roce 1994, kdy se nezávislým státem stalo tichomořské souostroví Palau, poslední území pod dohledem OSN. Rada se může znovu sejít, pokud to situace bude vyžadovat.

Sekretariát OSN – je výkonný orgán OSN, tvořený generálním tajemníkem a jemu podřízeným správním sekretariátem. Generální tajemník je do funkce jmenován na pětileté funkční období a zastupuje OSN navenek. Má některé mimořádné pravomoci – např. předkládat Radě bezpečnosti návrhy, které udrží světový mír a mezinárodní bezpečnost. (nyní stojí v čele Portugalec António Guterres).

Mezinárodní trestní tribunály a Mezinárodní trestní soud.
V 90. letech minulého století vznikly na půdě OSN dva mezinárodní trestní tribunály (Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu), které po vzoru norimberského Mezinárodního vojenského tribunálu z roku 1945 stíhají pachatele novodobých zločinů proti míru a lidskosti.

I Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu obvinil od zahájení své práce v roce 1995 z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti na území Rwandy celkem 93 osob, z nichž bylo do roku 2012 odsouzeno celkem 61 jednotlivců. Mezi nimi obdržel trest doživotí i bývalý rwandský premiér Jean Kambanda, jenž se stal vůbec prvním předsedou vlády odsouzeným za zločiny proti lidskosti. I


Ve statusu Mezinárodního vojenského tribunálu pro soud nad hlavními válečnými zločinci v Norimberku v roce 1945 byly určeny tři hlavní zločiny:

zločiny proti míru – týkají se vedení, přípravy a rozpoutání agresivní války nebo války porušující mezinárodní smlouvy, záruky či dohody;
válečné zločiny – jsou porušením válečných zákonů a zvyků, zahrnují vraždu, deportaci civilního obyvatelstva z okupovaných území na nucené práce nebo za jakýmkoliv jiným účelem, špatné zacházení s civilními obyvateli, popravu rukojmí, rabování majetku apod;
zločiny proti lidskosti – zahrnují vraždu, vyhlazování, zotročování, deportace a další nelidské činy spáchané proti civilnímu obyvatelstvu, pronásledování z politických, rasových a náboženských důvodů.

Mezinárodní trestní tribunály posuzují vinu i nejvyšších politických představitelů zemí zúčastněných na konfliktu a jsou oprávněny vynášet tresty. Jako nejvyšší možný – doživotní vezení, bez možnosti amnestie. Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné.

Na dosavadní zkušenosti mezinárodních trestních tribunálů navázal v roce 2002 Mezinárodní trestní soud, ustanovený na základě Římského statutu z roku 1998.
Soud sice legálně nespadá do soustavy institucí a orgánů OSN, avšak i s ohledem na některá ustanovení Římského statutu, poskytující zvláštní pravomoci Radě bezpečnosti, je jeho vztah s OSN velmi úzký.
Soud je oprávněn vyšetřovat a trestat osoby zodpovědné za genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Sídlí v nizozemském Haagu.
Některé nejvýznamnější státy světa (např. Spojené státy americké, Čína nebo Rusko) se na jeho fungování zatím nepodílí.

I Svůj vůbec první rozsudek vydal Mezinárodní trestní soud v roce 2012 v souvislosti s vyšetřováním zločinů spáchaných během občanské války v Kongu. Vůdce jedné z hlavních konžských ozbrojených skupin Thomas Lubanga Dyilo byl odsouzen ke 14 letům vězení v případu nelegálního využívání tzv. dětských vojáků (únosů a nelegálního verbování dětí mladších 15 let do ozbrojených sil). I

Mírové síly OSN (tzv. modré barety) jsou vojenské jednotky, které členské státy na základě příslušné rezoluce poskytnou OSN k udržení míru v nestabilních částech světa. Každý stát se rozhoduje sám, kam a kolik vojáků pošle. Jednotky spadají pod pravomoc OSN a jednotlivé vlády už na ně nemají přímý vliv. Nyní působí na 14 operacích ve světě.

Mezinárodní organizace začleněné do systému OSN.

Mezinárodní měnový fond (angl. IMF) – společně se Světovou bankou byl založen na konferenci v Bretton Woods v roce 1944, sídlí ve Washingtonu. Jeho primárním úkolem je udržení stability měnových systémů ve světě (poskytuje členským státům úvěry). Dále podporuje rozvoj a vyrovnaný růst světového obchodu.

I Během asijské finanční krize (1997-1998) byla jednou z nejvíce postižených zemí Jižní Korea. Mezinárodní měnový fond jí poskytl půjčku ve výši 19,5 miliardy dolarů. I díky této pomoci se země dokázala z krize rychle vzpamatovat a půjčku splatila s předstihem. I

Světová banka (angl. WB) – sídlí ve Washingtonu. Je tvořena Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj a Mezinárodní asociací pro rozvoj. Společně s dalšími třemi specializovanými institucemi tvoří Skupinu Světové banky. Úzce spolupracuje s Mezinárodním měnovým fondem). Hlavním cílem organizace je boj s chudobou.
Za tím účelem poskytuje členským zemím dlouhodobé úvěry určené ke změnám struktury jejich ekonomiky a ke zvýšení jejich hospodářského potencionálu. Stejně jako v případě Mezinárodního měnového fondu mají při hlasování největší váhu ekonomicky nejsilnější státy, což bývá často předmětem kritiky. Současnou snahou je proto přerozdělení hlasovacích práv ve prospěch rozvojových zemí.

Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (angl. UNESCO) – byla založena v roce 1946, sídlí v Paříži. Podporuje členské státy finančními příspěvky i odbornou pomocí při rozvoji vzdělanosti a péči o děti, zejména v chudších státech). Rovněž pečuje o kulturní hodnoty v členských zemích.

I UNESCO vytvořilo na základě Úmluvy o ochraně světového dědictví Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dle Úmluvy jsou smluvní státy zavázány pečovat o památky zapsané v seznamu, aby se dochovaly budoucím generacím. V České republice je do tohoto seznamu zařazeno 12 památek na těchto místech: Praha, Holašovice, Český Krumlov, Kutná Hora, Telč, Žďár nad Sázavou, Litomyšl, Olomouc, Kroměříž, Lednicko-valtický areál, Brno a Třebíč. I

Světová zdravotnická organizace (angl. WHO) – byla založena v roce 1948, sídlí v Ženevě. Sleduje stav lékařské péče a zdravotní vývoj populace ve všech státech světa, navrhuje opatření a poskytuje širokou pomoc chudším státům.

I V roce 2014 vypukla v západní Africe epidemie eboly (tzv. krvácivé horečky). Nejvíce postihla Libérii, Sierra Leone a Guineu. Dle údajů WHO ze začátku března roku 2015 podlehlo ebole téměř 10 000 lidí. V souvislosti s epidemií vydala Světová zdravotnická organizace řadu doporučení, např. aby země, v nichž se virus eboly přenáší, prováděly u lidí, kteří chtějí vycestovat, výstupní zdravotní prohlídky. I

Do systému OSN patří řada dalších přidružených organizací, např. Dětský fond OSN (angl. UNICEF), Mezinárodní agentura pro atomovou energii (angl. IAEA), Organizace OSN pro výživu a zemědělství (angl. FAO), Program OSN na ochranu životního prostředí (angl. UNEP) nebo Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (angl. UNHCR).

Opatření při ohrožení míru.
Organizace spojených národů disponuje řadou prostředků pro udržení míru. Nejvýznamnější z nich je přijetí rezoluce. Dalšími důležitými nástroji, kterými Rada bezpečnosti může zakročit při porušování míru jsou embargo, sankce nebo bojkot. Všechny musí být schváleny novými rezolucemi.

Rezoluce (rozhodnutí) – může přijímat jen Valné shromáždění nebo Rada bezpečnosti. Ovšem pouze rezoluce na půdě Rady bezpečnosti a schválené všemi stálými členy jsou závazné, obsahují požadavky Rady bezpečnosti a jsou adresovány členským státům OSN, které hrubě porušují její nejzákladnější principy (např. ochranu lidských práv a základních svobod). Rezoluce většinou požadují ukončení vojenských agresí a mezinárodního násilí. Na půdě OSN v posledních letech roste vůle přijímat i rezoluce a sankce vůči státům, které porušují mír, ale také vůči státům s nedemokratickými režimy, pokud omezují svobodu vlastních obyvatel zvláště hrubým způsobem.

Embargo (zábrana) – je nejmírnější donucovací prostředek OSN vůči státům, které porušují mír. Členské státy nesmějí vyvážet zbraně ani vojenský materiál do států, vůči nimž je embargo vyhlášeno. Někdy se embargo týká také strategických surovin, zejména dovozu ropy a zemního plynu. Smyslem těchto opatření je oslabení vojenské síly embargovaných států. Embargo na vývoz zbraní je velmi často porušováno, a to nejen vládami, ale rovněž obchodními firmami a výrobci zbraní). OSN proto většinou musí zajistit vojenskou kontrolu přístupu států, vůči kterým je embargo vyhlášeno.

Sankce (usnesení, příkaz) – je další donucovací prostředek. Sankce bývají většinou hospodářské a plošné. Státy, které se neřídí přijatými rezolucemi a ignorují mírové úsilí mezinárodního společenství, jsou sankcemi hospodářsky izolovány od zbytku světa. Členské státy OSN nesmějí po přijetí sankcí vůči některému státu s tímto státem obchodovat.

I V poslední době se rostoucí podpoře těší tzv. inteligentní sankce, jejichž cílem je vytvoření co největšího tlaku na vládnoucí elity při co nejmenších negativních dopadech na běžnou populaci. V roce 2006 uvalila OSN po jaderném testu Korejské lidově demokratické republiky embargo vůči této zemi na dovoz zbraní a technologií spojených s jaderným programem a na luxusní zboží. Rovněž také vyzývala ke zmrazení účtů osob, které byly spojeny se severokorejským jaderným programem. I

Bojkot – je politickým nástrojem, kdy je postiženému státu dočasně pozastaveno jeho členství v mezinárodních organizacích (včetně sportovních – nesmí se např. zúčastnit olympijských her) a je politicky izolován od zbytku světa.
Stát postižený bojkotem zpravidla nesmí navštěvovat ani cizí státníci s výjimkou zvláštních vyslanců OSN. Formou bojkotu je rovněž omezení nebo úplné přerušení diplomatických styků.
K tomu se občas uchylují také státy, které vedou spory s jinými zeměmi, či státy, které se vzájemně neuznávají.
Při přerušení diplomatických styků jsou uzavřena diplomatická zastoupení a pozastaveny i mezinárodní a mezistátní smlouvy.
Přerušení diplomatických vztahů potom značně komplikuje nejen obchodní výměnu a vědeckou spolupráci, ale také cestování a výměnu informací mezi státy, které diplomatické styky přeruší.
Na světě existují státní útvary, které udržují diplomatické styky pouze s jedním státem nebo jen s několika státy, ale mezinárodní společenství jako celek jim nepřiznalo mezinárodněprávní subjektivitu. (jedná se o nelegitimní samozvané státy).
Nejčastěji je vyhlašují separatisté, kteří usilují na území existujícího, mezinárodně uznaného státu o vyhlášení vlastního nového státu, obvykle na národnostním nebo náboženském principu.
Separatisté se nezřídka uchylují k ozbrojenému boji nebo různým formám terorismu.

I Mezinárodněprávní subjektivita znamená, že stát je uznán většinou ostatních států a stává se rovnoprávným členem mezinárodního společenství (v roce 2015 patřily mezi nelegitimní státy v Evropě např. Severní Kypr či Podněsterská moldavská republika). Pouze mezinárodně uznané státy se mohou stát členy OSN. I

V krajních případech ohrožení míru nebo při vážném porušení mezinárodního práva přistupuje OSN k přijetí rezoluce umožňující vojenský zásah – ofenzivní vojenskou akci vedenou buď přímo vojáky OSN, či některým z pověřených vlivných států (často Spojenými státy americkými) pod patronací OSN. Na rezoluci umožňující vojenský zásah se musí shodnout všech pět stálých členů Rady bezpečnosti a nadpoloviční většina nestálých členů. Vojenský zásah schválený rezolucí je pouze jedním z vojenských prostředků v rukou OSN.

I Nejrozsáhlejšími vojenskými zásahy OSN byly Korejská válka v letech 1950-1953(ozbrojený konflikt, jejž rozpoutala KLDR, když podnikla invazi do Jižní Koreje) a vojenská akce proti Iráku v roce 1991 (příčinou byl vpád Iráku do Kuvajtu a jeho obsazení). I

Dalšími prostředky jsou:
mírová mise OSN – připadá v úvahu pouze tehdy, je-li válečný konflikt na postiženém území již ukončen nebo se alespoň chýlí ke konci. Vojska OSN nestojí na žádné straně konfliktu a pouze udržují mír v oblasti. Předpokladem pro mírovou operaci je souhlas všech bojujících stran;
pozorovatelská mise OSN – je vysílána do oblasti napětí nebo přímo do válečného konfliktu, její členové nesmějí do konfliktu nijak zasahovat.

V minulosti vůči sobě uplatňovaly některé státy povolený prostředek povolený mezinárodním právem – vyhlášení války. Přestože tento prostředek nebyl z mezinárodního práva nikdy vypuštěn, dnes se prakticky nepoužívá. Vyhlášení války legitimuje použití vojenské síly vůči jinému státu). V období válečného stavu má válčící stát právo dočasně zabavit majetek nepřátelského státu na svém území, zadržet nebo vypovědět ze země jeho občany, zavést trest smrti a vojenskou povinnost pro vlastní občany, omezit svobodu projevu i pohybu a vůči území nepřátelského státu použít vojenskou sílu a v mezinárodních vodách použít vojenské prostředky proti jeho vojenským lodím. Ozbrojené konflikty, které začaly vyhlášením války, musejí být ukončeny mírovou smlouvou. Mírová smlouva určuje viníka války, stanoví rozsah válečných škod a přiměřenou výši náhrad, a především upravuje poválečné vztahy mezi znepřátelenými státy. Právě kvůli obtížnosti uzavírat mírové smlouvy se dnes státy aktu vyhlášení války vyhýbají. Od roku 1945 se všechny válečné konflikty obešly bez oficiálního vyhlášení války. Vyhlášení války ze strany OSN, se dnes nahrazuje přijetím rezoluce povolující použití vojenské síly).

Některé mezinárodní organizace.
Lidskoprávní a humanitární organizace:

Rada Evropy – založena v roce 1949 v Londýně, sídlí ve Štrasburku. Je politickou organizací monitorující stav lidských práv v evropských zemích (členských i nečlenských). Podporuje rozvoj demokracie.

Evropský soud pro lidská práva – ustanoven v roce 1955, sídlí ve Štrasburku, spadá pod Radu Evropy. Mohou se na něj obracet jen občané členských států se stížnostmi na porušování lidských práv ve své zemi. Jeho rozhodnutí jsou závazná.

Mezinárodní červený kříž – založen v roce 1863 Jeanem Henrim Dunantem v Ženevě, kde hnutí sídlí. Je nejstarší nepřetržitě fungující mezinárodní organizací zaměřenou pouze na poskytování humanitární pomoci státům postiženým válkami či přírodními katastrofami. Funguje v těsné součinnosti s OSN, ale mimo její strukturu. Mezinárodní Červený kříž několikrát obdržel Nobelovu cenu za mír. V Československu byl založen v roce 1919. První předsedkyní byla Alice Masaryková (dcera Tomáše Garriqua Masaryka).

I Muslimské země si místo červeného kříže zvolily v roce 1876 symbol červeného půlměsíce. Od roku 2007 se lze setkat i se symbolem červeného čtverce. I

Vojensko – bezpečnostní mezinárodní organizace.

SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE (NATO).

SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE (NATO) je nejvýznamnější vojensko-politickou organizací na světě. Její členové plánují společnou obrannou politiku a armády členských států podléhají společnému velení.

Severoatlantická aliance byla založena 4. dubna 1949 ve Washingtonu. Vznik organizace byl důsledkem napjatých mezinárodních vztahů v závěru 40. let, kdy se naplno projevil počátek tzv. studené války mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Sovětská blokáda západních částí Berlína přivedla koncem roku 1948 svět na pokraj nového konfliktu. Spojené státy americké a jejich západní spojenci v čele s Velkou Británií a Francií se rozhodli pro vytvoření vojenské obranné aliance, která by byla zaměřena především proti možné sovětské vojenské expanzi. Vedle toho měla aliance zabránit vypuknutí nové války mezi západoevropskými státy a podpořit procesy politické integrace v Evropě. Po celou dobu studené války hrála Severoatlantická aliance (dále jen NATO) významnou roli pro evropskou kolektivní bezpečnost.

Sídlo NATO je v Bruselu. Z původních 12 zakládajících států vzrostl počet členů NATO na 28 zemí (platné pro rok 2015). Jsou jimi: Spojené státy americké, Kanada, Velká Británie, Německo, Francie, Španělsko, Itálie, Norsko, Dánsko, Island, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Portugalsko, Řecko, Turecko, Polsko, Maďarsko, Česká republika, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko, Slovinsko, Rumunsko, Bulharsko, Albánie a Chorvatsko.

Členské státy si vzájemně garantují územní celistvost a státní suverenitu. Vstupem do NATO každý stát přijímá závazek podílet se na společné obraně a v případě potřeby pomoct jinému členskému státu, pokud bude napaden třetí stranou.

I Významným příspěvkem NATO k zajištění bezpečnosti členských států je ostraha jejich vzdušného prostoru. V rámci tohoto úkolu je ochrana sedmi států (Albánie, Islandu, Litvy, Lotyšska, Estonska, Slovinska a Lucemburska) nedisponujících nadzvukovým letectvem solidárně zajišťována jinými členskými zeměmi. V říjnu 2014 se do plnění tohoto úkolu opětovně zapojilo i české letectvo. Pětice letounů JAS-39C Gripen Armády České republiky se na dobu devíti týdnů přesunula na leteckou základnu v islandském Keflavíku, kde střežila vzdušný prostor nad územím Islandu a jeho teritoriálními vodami. I

Po konci studené války se NATO dokázalo adaptovat na nové mezinárodní bezpečnostní prostředí, a zůstalo tak akceschopnou organizací, která je garantem bezpečnosti členských států a současně významným nástrojem řešení krizových situací mimo jejich území.
V průběhu 90. let 20. století tak NATO uskutečnilo hned několik významných mírových operací v oblasti Balkánu (např. mise IFOR a SFOR na území Bosny a Hercegoviny či stále aktivní KFOR v Kosovu), ve 21. století se běžnými staly operace mimo Evropu (např. v Afganistánu, Libyi nebo Adenském zálivu). Vedle mírových operací realizuje NATO také výcvikové mise (např. v Iráku) nebo humanitární operace v souvislosti s velkými přírodními katastrofami (např. po zemětřesení v Pákistánu v roce 2005).

I V reakci na vzestup pirátství v nestabilní oblasti Afrického rohu zahájilo NATO v roce 2008 námořní operace v Adenském zálivu a v Indickém oceánu. Plavidla NATO poskytují ochranu lodím dovážejícím potraviny do Somálska a současně chrání komerční námořní dopravu na strategické námořní trase. Mandát operace byl prodloužen až do roku 2016. I

Orgány NATO
.
Struktura NATO je tvořena dvěma částmi – politickou (Severoatlantická rada, Skupina pro jaderné plánování, generální tajemník) a vojenskou (Vojenský výbor a alianční strategická velitelství).

Severoatlantická rada – je nejvyšší politický orgán NATO, jsou v ní zastoupeny všechny členské země (zastupují je ministři, předsedové vlád, hlavy států, příp. velvyslanci).
Severoatlantická rada přijímá rozhodnutí o společné zahraniční politice a společném postupu členských zemí. Má zvláštní pravomoci zejména v době ohrožení světového míru nebo svrchovanosti některé členské země. Severoatlantická rada rozhoduje také o přijetí nových členů nebo o společných vojenských akcích.

Skupina pro jaderné plánování – je orgán rozhodující o jaderných zbraních a s tím související politice NATO (rozmístění jaderných zbraní, jejich významu v celkové strategii ad.).

Generální tajemník – je nejvýše postaveným civilním (politickým) představitelem NATO, předsedá Severoatlantické radě a reprezentuje NATO navenek. Nemá rozhodovací pravomoci, během jednání však častokrát sehrává klíčovou roli jako prostředník.
I Zejména díky osobní iniciativě bývalého generálního tajemníka George Robertsona došlo po teroristických útocích z 11. září 2001 k dosud k jediné aktivaci čl. 5 Washingtonské smlouvy o kolektivní obraně. Ze strany členských států tento krok vyjadřoval zejména solidaritu se Spojenými státy americkými, současně byly útoky od tohoto okamžiku považovány za útok na všechny členské státy. Nicméně praktické dopady byly zpočátku jen omezené. Spojené státy americké se při následných vojenských operací v Afganistánu spoléhaly spíše na pomoc místních bojovníků a několika vybraných spojenců (např. Velká Británie) a vyslaná mise NATO se v první fázi omezovala pouze na ochranu Kábulu a přilehlého okolí. I

Vojenský výbor – představuje nejvyšší vojenský orgán NATO. Poskytuje rady a doporučení hlavním civilním orgánům NATO a spadají pod něj obě alianční strategická velitelství (Velitelství spojeneckých sil pro operace a Velitelství spojeneckých sil pro transformaci). Výbor nemá sám o sobě přímé rozhodovací pravomoci, vykonává vůli Severoatlantické rady a Skupiny pro jaderné plánování a připravuje realizace jejich rozhodnutí. Členské země jsou v něm zastoupeny stálými vojenskými představiteli.


I V září 2014 byl do čela Vojenského výboru zvolen český generál Petr Pavel. Tuto funkci zastával tři roky (od června 2015). Generál Petr Pavel je v pořadí 32. předsedou Vojenského výboru, ovšem prvním předsedou pocházejícím ze zemí tzv. východního bloku. I

Partnerství pro mír.
Partnerství pro mír bylo založeno v lednu 1994 jako instituce pro vojenskou spolupráci mezi členskými státy NATO a ostatními státy v celém euroasijském prostoru. Cílem je posílit bezpečnost a stabilitu v Evropě. Svými aktivitami sbližuje bývalé nepřátele a napomáhá monitoringu vojenských aktivit, ke kontrole zbrojení, zprůhledňování hospodaření jednotlivých armád apod.

ZÁPADOEVROPSKÁ UNIE (ZEU) – v roce 2011 přestala formálně existovat (zbývající pravomoci byly převedeny na orgány Evropské unie).

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) – je regionální politicko-bezpečnostní organizace se sídlem ve Vídni, jež vznikla v roce 1995. Prosazuje principy kolektivní bezpečnosti přijaté na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách v roce 1975. Vysílá pozorovatelské mise do míst konfliktů.

Varšavská smlouva – sloužila k posílení sovětské kontroly nad satelitními komunistickými státy střední Evropy. Varšavská smlouva a NATO byly během tzv. studené války nepřátelskými vojenskými bloky. Tento vojenský blok zanikl po pádu socialistických režimů v roce 1991.



I Jedinou vojenskou akcí Varšavské smlouvy byl vstup spojeneckých vojsk na území Československa 21. srpna 1968. Vpád pěti zemí – Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky a Německé demokratické republiky – do Československa měl zabránit pokračování tzv. pražského jara (proces politického uvolnění, které probíhalo v letech 1967 a 1968) a případnému rozšíření do ostatních socialistických zemí. I

Šanghajská organizace spolupráce (ŠOS, angl. SCO) – vznikla v roce 2001, když navázala na několikaletou spolupráci Ruska, Číny, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu (tzv. Šanghajské pětky). Vedle zmíněné pětice zemí se v roce 2001 stal členem organizace také Uzbekistán. Sídlo organizace je v Pekingu. Zakládající deklarace označila za hlavní poslání organizace boj proti terorismu, separatismu a extremismu. Organizace nicméně nepůsobí jen ve vojensko-bezpečnostní oblasti, ale klade důraz na rozvoj ekonomické spolupráce mezi členskými státy (např. v oblasti energetiky).

I Separatismus je snaha o vyčlenění určitého území či části obyvatelstva ze společného státu, resp. Národa. Cílem je obvykle úplné osamostatnění, někdy ale tato snaha směřuje jen k větší autonomii. Extremismus představuje vyhraněné postoje mimo hlavní proud společnosti. Extremismu je připisováno porušování/neuznávání základních etických, právních či jiných důležitých společenských standardů. I

Jak ukazuje situace Západoevropské unie či Varšavské smlouvy, mezinárodní organizace nejsou neměnným prvkem mezinárodních vztahů. Některé další organizace zanikly ještě rychleji, neboť již od počátku nedokázaly plnit cíle, k jejichž uskutečňování byly vytvořeny. Příkladem může být Organizace smlouvy pro jihovýchodní Asii (SEATO) – vojensko-politické uskupení Spojených států amerických, Francie, Velké Británie, Austrálie, Nového Zélandu, Pákistánu, Filipín a Thajska, které existovalo v letech 1954-1977. Uskupení mělo sloužit k zadržování komunismu v jihovýchodní Asii, avšak rozpory mezi členskými státy zmařily možnost společného postupu vůči komunistické agresi v Indočíně a vedly postupně až k úplné paralyzaci a následnému zániku organizace. Stejný osud potkal i CENTO (původně Bagdádský pakt) – vojensko-politický blok založený v roce 1955. Členy organizace bylo Turecko, Irák, Velká Británie, Pákistán a Irán. Uskupení nezabránilo šíření sovětského vlivu na Blízkém východě a vzhledem k rozporům mezi členy ani nedokázalo hrát roli při řešení významných konfliktů v tomto regionu. K ukončení jeho existence došlo v roce 1979.

Ekonomické mezinárodní organizace.

Světová obchodní organizace (angl. WTO, dříve GATT) – založena v roce 1995, sídlí v Ženevě. Prosazuje zjednodušení výměny zboží i služeb mezi státy a odstraňování obchodních bariér ve světovém obchodu. Na její půdě jsou řešeny obchodní spory mezi členskými státy, jejichž výsledkem mohou být citelné sankce uvalené na státy nedodržující přijaté dohody. Předchůdcem organizace byla Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), jež fungovala od roku 1947 do roku 1994.

I Jedním z nejznámějších sporů Evropské unie na půdě WTO byla tzv. válka o banány. Počátkem 90. let Evropská unie umožnila svým bývalým koloniím z Afriky, Karibiku a Tichomoří prodávat banány na unijním trhu bez kvót. Tím však byli znevýhodněni producenti z Latinské Ameriky a zejména americké firmy, které banány z této oblasti dovážely na evropský trh. Americká vláda proto v této věci zažalovala Evropskou unii a spor v roce 1997 vyhrála, což umožnilo Spojeným státům americkým uvalit odvetná cla na vybrané zboží dovážené z Evropy. I

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (angl. OECD) – založena v roce 1961, sídlí v Paříži. Sdružuje hospodářsky vyspělé státy a prosazuje liberalizaci obchodu. Každoročně vydává ekonomickou analýzu a hodnocení hospodářských výsledků jednotlivých států.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) – vzniklo v roce 1960, je obdobou Evropské unie, sdružuje vyspělé evropské země, které nejsou členy Evropské unie. Sdružení je pouze hospodářskou mezinárodní organizací, která neusiluje o politickou integraci ani o úplné sjednocení trhu. Zakládací smlouvu podepsala Velká Británie, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. V roce 2014 patřilo mezi členy už jen Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Norsko a Island. V současné době dochází ke sbližování organizace s Evropskou unií.

Organizace zemí vyvážejících ropu (angl. OPEC) – založena v roce 1961 v Bagdádu, sídlo má ve Vídni. Hospodářsko-politická organizace sdružující největší světové producenty ropy, reguluje ceny ropy a její těžbu v členských státech.

I Hlavním nástrojem OPEC k regulaci cen ropy je dohoda mezi členskými státy o kvótách na její těžbu. Obvykle je cílem této dohody zajistit poměrně vysoké, ale současně stabilní ceny ropy. Organizaci se však dlouhodobě nedaří tyto dohody dodržovat, neboť některé členské země při vysokých cenách ropy situaci využívají k těžbě a vývozu nad rámec kvót. V polovině 80. let takové chování dohnalo Saudskou Arábii k tmu, že sama přestala kvóty dodržovat a prudce navýšila těžbu i vývoz. Během roku 1985 díky tomu klesla cena ropy na světovém trhu na polovinu. Na nízké úrovni zůstala cena ropy až do roku 2000. I

G8 – volné politické sdružení osmi hospodářsky nejvyspělejších průmyslových států světa: Spojených států amerických, Kanady, Ruska, Japonska, Německa, Velké Británie, Francie a Itálie. Na výročních setkáních se snaží sladit hospodářskou politiku členských zemí, spolupracuje přitom s OECD. Spolupráce v rámci G8 nemá institucionální podobu.

I V březnu 2014 bylo Rusko za odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho připojení ke svému území vyloučeno ostatními členy z uskupení G8. I

Ostatní mezinárodní organizace

Britské společenství národů (angl. Commonwealth of Nations) – vzniklo v roce 1931 jako svazek tvořený Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska a jejich stávajícími i bývalými koloniemi a dominii. Společenství sdružuje přibližně 50 zemí ze všech pěti kontinentů. Tyto země udržují těsné hospodářské vztahy.

I Kolonie je nesamostatné území spravované suverénním státem, není subjektem mezinárodního práva. Dominium je samostatný stát, člen Britského společenství národů. I

Společenství nezávislých států (SNS) – vzniklo v roce 1991 jako volná politicko-hospodářská organizace sdružující republiky bývalého Sovětského svazu (kromě Pobaltí), usilující také o vojenskou spolupráci.

Mezinárodní organizace Frankofonie – byla založena po vzoru Britského společenství národů v roce 1970 (pod názvem Agentura pro kulturní a technickou spolupráci) se sídlem v Paříži. V roce 2014 měla 57 členů. Hlavním cílem organizace je zajištění spolupráce francouzsky mluvících zemí na poli vzdělávání, kultury, vědy a výzkumu. Součástí činnosti je také politická agenda, v níž se odráží zejména priority francouzské zahraniční politiky.

Mezinárodní kriminální policie (INTERPOL) – založena v roce 1923 ve Vídni, sídlí v Lyonu. Je organizací ke společnému potírání mezinárodního zločinu a výměně informací mezi kriminálními policiemi členských zemí, v posledních letech se zaměřuje mimo jiné na boj proti mezinárodnímu terorismu.

Mezinárodní olympijský výbor - založen v roce 1894 v Paříži, sídlí v Lausanne. Jeho posláním je podporovat rozvoj sportu a přispívat k míru a přátelství mezi národy. Připravuje konání zimních a letních olympijských her. Členy výboru mohou být jen státy, na které není uvalen bojkot OSN.

I Pořádání olympijských her bylo obnoveno v roce 1896. Od té doby byly několikrát politicky zneužity. Např. olympijské hry v Berlíně v roce 1936 využil Adolf Hitler k propagaci nacistického Německa před světem. I


Mezinárodní organizace Frankofonie; Mezinárodní kriminální policie (Interpol) a Mezinárodní olympijský výbor.

Česká republika je v současnosti členem více než 450 mezinárodních organizací, ústavů, komisí či agentur. Podílí se na činnosti všech typů (tj. globálních, regionálních, bezpečnostních, ekonomických, kulturních aj.) mezinárodních organizací. ČR je od svého vzniku v roce 1993 členem mezinárodních organizací začleněných do systému OSN, může na půdě OSN prosazovat své zájmy pouze v rámci jednání Valného shromáždění či na zvláštních zasedáních (větší vliv získává tehdy, stane-li se dočasně nestálým členem Rady bezpečnosti (o to trvale usiluje). Aktivně se podílí na práci většiny přidružených organizací (UNESCO, FAO, ECOSOC, WTO ad.). Rovněž se podílí na rozvojových programech v chudších státech Afriky a Asie a účastní se mezinárodních misí OSN. Od 12. března 1999 je náš stát členem nejvýznamnější mezinárodní vojenské organizace – NATO. Svým vstupem převzala závazek aktivně se podílet na společné obraně všech členských zemí. Podílí se na společném rozhodování Severoatlantické rady, na plánování obrany a zbrojních programů, vyčlenila pro NATO své nejlépe připravené jednotky a začlenila se do struktury společného velení a výměny informací. V rámci sil NATO se Armáda ČR zúčastnila několika zahraničních mírových misí v jihovýchodní Evropě (např. v Bosně a Kosovu) a tažení proti terorismu na Středním východě (Afghánistánu a Iráku).
ČR dále působí v mezinárodních organizacích jako je Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světová obchodní organizace ad. ČR je členem několika regionálních, středoevropských organizací: Visegrádská skupina – politické sdružení čtyř zemí (Polska, Maďarska, Slovenska a ČR); Středoevropská iniciativa – od roku 1989 sdružuje státy střední jihovýchodní Evropy, EU, snaží se zejména o řešení problémů rozvoje regionů; Středoevropská zóna volného obchodu (CEFTA) – napomohla k odbourání obchodních překážek a bariér v platebním styku a rozvoji vzájemné ekonomické spolupráce mezi středoevropskými členskými státy.

Zdroje:
Odmaturuj! Ze společenských věd, Didaktis, aktualizace k 1.1. 2015.
Základy společenských věd, Fortuna, 1995.
Internet.