PROČ BOJUJEME PROTI TOMU, CO JSME NIKDY NEPOZNALI

Někdy člověk nejhlasitěji odmítá právě to, co sám nikdy neprožil. Zpochybňuje zkušenosti druhých, zesměšňuje jejich vnímání a bojuje proti něčemu, co vlastně vůbec nezná.
Ale proč?
Možná proto, že připustit existenci něčeho, co sami nedokážeme prožít, znamená připustit i vlastní omezení.
A pak je tu ještě něco hlubšího. Závist, kterou si nedovolíme přiznat ani sami před sebou.
Vidíme člověka, který dokáže svobodně milovat, otevřít své srdce, opustit potřebu kontroly nebo prožívat něco, k čemu jsme sami nenašli odvahu. A místo zvědavosti přichází odpor. Protože on si dovolil něco, co my sami sobě zakazujeme. Je na místech, kam nás naše vlastní strachy nepustí.
A tak nastupuje ego. Začne usilovně hledat důvody, proč je zkušenost druhého nesmyslná, nebezpečná nebo falešná. Ne proto, že bychom ji skutečně poznali, ale proto, že její přijetí by otřáslo obrazem, který jsme si o sobě pečlivě vybudovali.
A když vlastní argumenty nestačí, začneme hledat potvrzení u druhých. U lidí, kteří dokážou přesvědčivě mluvit, působí sebejistě a nabízejí hotové odpovědi. Jejich slova pak přijímáme jako pravdu, aniž bychom ji sami skutečně poznali. Nehledáme totiž porozumění, ale ujištění, že náš dosavadní pohled je správný.
A tak se může stát, že místo vlastní zkušenosti začneme důvěřovat cizímu přesvědčení. Ne proto, že jsme našli pravdu, ale protože jsme našli někoho, kdo nás zbavil nutnosti pochybovat o sobě.
Někdy totiž nezávidíme druhému to, co má. Závidíme mu to, co si dovolí být.
Možná největší odvaha nespočívá v tom, že dokážeme druhého pochopit. Ale v tom, že se dokážeme podívat do zrcadla a přiznat si:
„Nevím, jaké to je. Nikdy jsem to nezažil. A možná mě to tolik dráždí právě proto, že bych si tajně přál dokázat totéž.“
Skutečná vnitřní svoboda nezačíná tím, že přestaneme posuzovat druhé. Začíná ve chvíli, kdy přestaneme bojovat proti tomu, co si sami nedovolíme žít.
Možná ale vůbec nemusíme prožít všechno, co prožívají druzí. Nemusíme všemu rozumět, se vším souhlasit ani kráčet stejnou cestou.
Stačí připustit, že každý z nás poznává život jinak. Že zkušenost druhého nemusí ohrožovat naši vlastní pravdu. A že to, co dnes nedokážeme pochopit, můžeme jednou sami objevit.
Protože láska nepotřebuje, abychom byli stejní. Potřebuje jen tolik otevřenosti, abychom si dovolili být rozdílní, aniž bychom se přestali navzájem přijímat. Zdroj Facebook - Michal Štursa