Proč odpouštět II.

Pěkně se píše… hůře se koná
To všechno jsou jistě pěkná slova a hodnotné myšlenky. Odpuštění se zdá zásadní a nutné přesně do chvíle, než sám stojím v situaci, kdy více než co jiného potřebuji: odpustit. Jak se to zdá najednou těžké, nelogické, nesmyslné. Vy ostatní – no, samozřejmě, ale proč právě já? Proč bych měl?
To je otázka, kterou si musíme postupem času a našeho poznání – společně s tím, jak procházíme svým traumatem, svým ublížením – zodpovědět jedině sami. Nejdůležitější zkušenosti nelze shrnout do žádného článku, byť bychom se o to pokoušeli sebeprecizněji. Jsou to ZKUŠENOSTI, musíme je proto nejprve zakusit.
Přesto se budu snažit být nápomocný a poskytnout jakýsi manuál na této nesnadné cestě ublížení bolesti, křivdy a odpuštění. V pokračování tohoto článku se budeme podrobně věnovat tomu, co odpuštění na psychologické rovině znamená, jak projít souvisejícími negativními emocemi. Dnes si ještě řekneme, co pro odpuštění potřebujeme, jak vůbec souvisí s naší osobností a s naším vývojem.
Oba články se zaměřují na odpuštění druhému člověku. To je samozřejmě základní. Stejně tak je ale důležité učit se zaujímat stejný postoj také k sobě samému: umět si odpustit za své viny vůči sobě, tolerovat se a akceptovat ve své nedokonalosti, nezůstávat v chronickém a bolestivém stavu neodpuštění vůči sobě samému. To jistě souvisí nejen s vnitřní akceptací, ale také s vnější schopností – omluvit se, přiznat své chyby, litovat jich a dokázat požádat o odpuštění toho, komu jsme ublížili: druhého člověka i sama sebe.

Malá odpuštění
Je velmi obtížné, možná nemožné rozhodnout, zda je důležitější umět odpustit v několika velkých, závažných ublíženích nebo v tisíci každodenních malých příkořích, nepodařených vtipech, chtěných i nechtěných malých křivdách, se kterými se setkáváme každou hodinu. Umět obojí, to je pro šťastný a spokojený život maximálně důležité.
Odpouštět za tak drobné věci, které si zdánlivě odpuštění ani nevyžadují. Mezilidské situace, které v nás vyvolávají nejrůznější emoce, často ne silné. Naštvání, netrpělivost, rozmrzelost, vznětlivost, závist, naštvanost. To vše jsou drobné (a větší) signály, že odpouštění je na místě. Nesmíme na ně zapomínat ani v případě krátkodobých, proměnlivých vztahů s mnoha lidmi („okolojdoucími“), ani v případě několika hlubokých vztahů, které tvoříme se svými nejbližšími.
Na tyto případy nemusíme vždy reagovat přílišnou sebeanalýzou a pečlivě prožívaným odpuštěním. Za každé drobné příkoří si nemusíme říkat „odpouštím ti“ a vnitřně se danou situací zabývat: často bychom neměli čas už na nic jiného. Je účinnější, když se nám povede postupně přenést náš obecný postoj odpuštění a tolerance do žitého vztahu k druhým lidem tak, aby byla naše drobná odpuštění automatická, bez potřeby vnitřního deklarování.

Předpoklady odpouštění
Tolerance
Odpuštění velmi úzce souvisí se zásadní ingrediencí receptu na spokojené vztahy i naplněný život – a tou je tolerance.
Nemůžeme být tolerantní bez odpuštění. Tyto dva pojmy jsou vlastně definovány jeden druhým. Nesmíme si ovšem plést toleranci s nezájmem: tolerance není „ať si dělá, co chce, mě to nezajímá“. To je nezájem, nikoli tolerance. Pokud budeme chápat toleranci jako skutečně vztahovou vlastnost, která se objevuje tam, kde se stýkáme, a tedy hádáme, usmiřujeme, nesouhlasíme, spolupracujeme – pak zcela jasně pochopíme zásadní důležitost odpuštění pro toleranci (a tolerance pro odpuštění).
Mohu odpustit jenom tehdy, když se necítím jako střed vesmíru, když se necítím jako nejdůležitější člověk, vůči kterému se vše vztahuje. Přesně naopak. Má schopnost odpuštění velmi silně souvisí s tím, nakolik dávám druhým právo na to být sám sebou, nakolik druhým dávám jejich svobodu, a nakolik druhé vidím stejně důležité, jako sebe sama.
Budeme li umět žít s tímto obecným postojem, zjistíme, že mnoho drobných každodenních ublížení ani nevznikne, protože nemají na co nasednout – tolerance je nekompatibilní se vztahovačností a odpuštění se sebestředností. Odpuštění je tedy nejen léčba: je to i prevence, a ta je v boji proti nemocem vždy nejúčinnější.

Trpělivost
Trpělivost většina lidí chápe jako naši ochotu čekat. Často zapomínáme na to, že v kořenu tohoto slova se objevuje to, s čím „schopnost vydržet“ nutně souvisí: s ochotou trpět. Pro odpuštění potřebujeme obě dimenze této vlastnosti:
• Nutnost a schopnost čekat. Schopnost být s nepříjemnými, bolestivými emocemi, které se opakují. Schopnost čekat, až budeme schopni odpustit. Schopnost vydržet do doby, kdy se naše prožívání posune. Schopnost neztrácet naději v to, že se posune.
• Schopnost utrpení: nikoli masochistického, chlubivého a okázalého snášení příkoří („podívej se, jak trpím“), ale otevřeného, obtížného, nesnadného snášení bolesti a beznaděje. Je jediný způsob, jak lze emoční bolest obrousit: jejím opakovaným prožíváním.
Trpělivost je tedy neodmítání toho, co je obtížné. Znamená nehroutit se pod bolestivými emocemi, anebo se hroutit, ale s vědomím, že jsem ochoten i toto hroucení vydržet. Znamená nevzdávat se – a pokud to přece vzdám, tak s vědomím, že se v budoucnu pokusím znovu opatrně postavit na vlastní nohy.

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz