Proces odpuštění II.

Jak trpíme neodpuštěním
Výše uvedené emoce – především pokud je zažíváme dlouhodobě, opakovaně nebo intenzivně – jsou pro nás mimořádně škodlivé. Poškozují zdraví našich vztahů a naše mentální zdraví. Škodí však i našemu zdraví fyzickému: jsou jedním z faktorů vzniku mnoha nemocí, včetně těch nejtěžších: rakoviny, srdečně cévních onemocnění a mozkových příhod. Opakovaně se varuje před nebezpečím nahromaděného stresu pro lidské zdraví. Zapomíná se ale na to, že jednou z největších příčin stresu jsou právě negativní emoce vyplývající z našich vztahů, z našeho ublížení, z našeho neodpuštění.
Je velmi těžké přiznat si, že neumím (nebo že musím) odpustit. Vyžaduje si to totiž změnu pohledu: Nejsem v něm střed světa, malé dítě, které do světa křičí, že se mu stala křivda. Jakkoli velká a skutečná tato křivda byla. V odpuštění (nebo jen v uvědomění, že odpuštění je možnost mého rozhodnutí) říkám: Svět je nedokonalé místo, plné nespravedlnosti. Svět je místo, kde mnozí uniknou oprávněnému trestu, kde se mnozí mohou chovat nezodpovědně a zle. Ale přesto (právě proto) musím odpouštět. Protože se na tomto zlu nechci podílet. Protože jedině v odpuštění, zbavením se emoční zátěže a kruhu pomsty, mohu jít dále, a mohu vykonat něco proto, abych se svým přispěním snažil o to, aby byl svět přece jen o něco lepší místo. Na tuto cestu ale nikdy nedokážu vykročit, pokud si s sebou nesu těžký emoční batoh křivd a zranění, které na mě byly spáchány.
Zůstat obětí nespravedlnosti má také své výhody. Je to role pasivní, bezpečná, pohodlná. Mohu být litován. Vyžadovat litování a péči od ostatních. Nemusím se o nic snažit a mám stále důvod, proč to nejde. A hlavně – nemusím se pokoušet odpustit a vyrovnat se se svou křivdou, což je obtížný a bolestivý proces.

Vyvíjím se skrze odpuštění
Schopnost odpuštění souvisí se stupněm osobnostního i morálního vývoje člověka. Pokud se snažím odpustit jenom proto, abych pomohl sám sobě, abych netrpěl, abych neměl negativní emoce, abych se oprostil od vzteku a křivdy, bude to vždy daleko těžší a možná i nemožné.
Teprve pokud se dostanu na vyzrálejší stupeň chápání sebe a světa, kdy neodpouštím jenom kvůli sobě, ale kvůli principům, které si postupně uvědomuji jako základní, teprve pak dokážu skutečně odpouštět – pro sebe i pro druhé. A možná, že je to právě odpuštění (a také tolerance a trpělivost, které s odpuštěním souvisejí), které mi tyto základní principy odhalí a které mě posune na vyšší úroveň vývoje mé osobnosti, prožívání a chápání světa.
Odpuštění je tedy jak výsledkem formování mé osobnosti, tak důležitým prostředkem mého dalšího posunu. Schopnost vyrovnat se s utrpením, zlem a ublížením je pro můj vývoj stejně důležitá jako schopnost prožít všechny pozitivní stránky života. Lidstvo nezná lepší způsob, jak se vyrovnat s negativními zkušenostmi (a dospět k těm pozitivním) než skrze odpuštění.
V místě, kde musíme opustit svoje já, rozumnou logiku i kupecké počty; v neuchopitelném bodě, kdy zjišťujeme, že se nejedná jen o nás; v nevratném okamžiku, kdy činíme krok do neznáma, bez garancí, že se nám vyplatí. Teprve tady jsme člověkem.

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz