Propadám se do temnoty, která nemá dno. Ester o životě s hraniční poruchou osobnosti

Spouštěčem hraniční poruchy bývá často trauma z dětství. Podobné to bylo u Ester. I ve světě plném vnitřních zranění ale lze najít naději na uzdravení...

Život s hraniční poruchou osobnosti není jednoduchý. Je to život na hraně emocí, život mezi láskou a strachem, mezi euforií a zoufalstvím. V tomto rozhovoru Ester odhaluje, jaké to je žít se silnými emocemi, které mohou náhle vzplanout a změnit celý svět kolem ní, a sdílí, jak se přes těžkosti učí nacházet svou vnitřní sílu a jaké malé kroky jí pomáhají na cestě k uzdravení.

Jak bys popsala hraniční poruchu osobnosti někomu, kdo o ní nikdy neslyšel a neví, o co se jedná?

Je to jako neustálá jízda na horské dráze. To je obvykle první přirovnání, které použiju, protože to nejlépe vystihuje, jak to opravdu vypadá. V jednom okamžiku se můžete cítit na vrcholu světa a během vteřiny už jste na úplném dně. Když o tom mluvím s lidmi, kteří mě znají blíž, pak už používám konkrétnější termíny, ale pro někoho, kdo to nezažil, je to právě ta horská dráha, která to nejlépe popisuje.

Máš dojem, že kvůli psychickým problémům máš nějakou „nálepku“?

Určitě ano. Kromě hraniční poruchy osobnosti mám i ADHD a tyhle dvě věci jdou ruku v ruce. V některých situacích, třeba ve škole, jsem to hodně pociťovala. Učitelé mě vždy hned zaškatulkovali. Říkali, že jsem pomalejší, že to flákám, že jsem nepozorná. A co se týče hraniční poruchy osobnosti, myslím si, že tam je to trochu jiné. V Česku je stále hodně lidí, kteří ji neznají. Když to řeknu někomu, kdo nemá tušení, jak to funguje, mám pocit, že mě vnímá jako nebezpečnou, že se mě bojí. Cítím, že si o mně myslí, že jsem „blázen“, že jsem nestabilní, že patřím na psychiatrii. A to je těžké, protože já sice uznávám, že mám nějaké problémy, ale to, jak mě vidí ti druzí, mě dost bolí.

Říká se, že hraniční porucha osobnosti se nevyvine jen tak z ničeho nic. Často bývá spojena s nějakým traumatem – ať už z dětství, nebo třeba z pubertálního období. Napadá tě, co v tvém případě mohlo být tím spouštěčem?

Myslím, že těch spouštěčů bylo víc. Moji rodiče se o mě vždy starali, nikdy jsem neměla hlad, žízeň, všechno bylo zařízeno. Ale moje máma... ta si v dětství prošla vlastními těžkými traumaty. Chápu to, ale všechno to, co sama prožila, přenášela na mě. Náš vztah se začal rozpadat čím dál víc, jak jsem dospívala.



Chvíli v pekle, pak hned v ráji. Jak poznáte, že jste hraniční osobnost?
Tereza Hermochová

Další věc, která na to mohla mít vliv, se stala, když mi bylo pět. Tehdy u nás občas přespávala jedna starší holka. Nevím, kolik jí tehdy mohlo být, ale pamatuju si, jak se mě nevhodně dotýkala a dělala věci, které byly pro mě jako dítě naprosto zmatečné a traumatizující. Vím, že děti, které se takto nevhodně chovají, často procházejí nějakým traumatem. Že to, co dělají, je vlastně odrazem toho, co zažívají samy. Té holce jsem už odpustila, protože byla stejné dítě jako já. Ale nesu si z toho nějaké trauma, to se nedá popřít.

Pak, když mi bylo 12, se mě jeden kluk pokusil sexuálně zneužít. Naštěstí se mu to nepodařilo a já jsem se z toho dostala. Ale i tak jsem měla dlouhou dobu problém se přiblížit k nějakému klukovi, měla jsem strach být ve společnosti mužů. Bylo to těžké období, ale nějak jsem se s tím vyrovnala.

Spouštěčem mohlo být cokoliv nebo všechno z toho, zároveň si ale myslím, že predispozice k HPO jsem měla už od narození. Jak říkám, moje máma opravdu prožila těžké dětství a mentální nestabilita je u nás v rodině. Nejspíš to bylo vždy v nás a tyhle problémy se přenášely z generace na generaci.

Mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti prožívá pocity beznaděje, které je vedou až k myšlenkám na sebevraždu. Měla jsi někdy podobné nutkání?

Jo, především po rozchodech. Je to, jak kdyby to bylo nějaké nepsané pravidlo. Já jsem se o to pokusila minulý rok – tehdy to bylo opravdu šílené. Snažila jsem se předávkovat, ale nakonec jsem šla dolů a, i když jsem to vůbec neplánovala, jsem to řekla rodičům.

Moje minulost je plná rozchodů, ale po každém jsem okamžitě hledala někoho nového, na koho bych se mohla upnout.

Ale jejich reakce nebyla úplně pozitivní. Odvezli mě do nemocnice, nechali mi vypumpovat žaludek a pak jsem čtyři dny prospala.

Sebepoškozování a pokusy o sebevraždu jsou témata, která se často prolínají. Měla jsi někdy zkušenost se sebepoškozováním?

Sebepoškozování bylo součástí mého života dlouhou dobu. Řezala jsem se a to bylo něco, co jsem používala jako způsob, jak se vypořádat s emocemi, které byly jednoduše neúnosné. Ale sebepoškozování nemusí být vždy jen o fyzickém ublížení sobě. Pro mě to byla i přehnaná promiskuita, což byl také jeden z mechanismů, který jsem dlouho používala, abych na chvíli ucítila něco jiného než tu prázdnotu.

Mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti se také potýká s problémy v oblasti vztahů. Promiskuita, kterou zmiňuješ, je často jedním z mechanismů, ale zároveň bývá těžké vytvářet a udržet stabilní vztahy. Jak to vnímáš ty? Jak se ti daří ve vztazích, ať už partnerských nebo přátelských?

Vztahy jsou pro mě skutečně náročné. Je to tak, že když se na někoho upnu, stanu se na něm úplně závislá. Ten druhý člověk je můj svět, můj život. Já jsem sice já, ale zároveň i on, v podstatě se ztrácím v tom druhém. Mám pocit, že nedokážu být sama. Moje minulost je plná rozchodů, ale po každém jsem okamžitě hledala někoho nového, na koho bych se mohla upnout. Ale pro mě to byla vždycky reálná láska, ne jen něco přechodného, jak by to třeba někdo vnímal zvenčí. Lidi kolem mě se tomu smáli a říkali, že to je jen převozník – že to není opravdová láska. Ale pro mě je to vždycky opravdová láska, vnímám to tak. Vždycky se zhroutím, když mě někdo zradí, když mě opustí, ale nikdy nezůstanu dlouho sama. Jako bych se bála toho prázdna, té samoty.

Vztahy, nejen ty partnerské, bývají pro mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti opravdu intenzivní a často provázené výzvami. Jak se vyrovnáváš se žárlivostí a emocemi, které mohou vztahy zkomplikovat?

Žárlivost je silná, často až pohlcující. Předem varuju každého, kdo se mnou chce být, že mám hraniční poruchu osobnosti a že to pro něj nebude jednoduché. Vysvětlím, že každý den je jiný – někdy je to skvělé, jindy se mi všechno zhroutí a já to v sobě nemůžu zadržet. Mnohokrát jsem slyšela: „Jsi na mě moc,“ což je věta, kterou už beru jako součást každého vztahu. Také mnoho přátel mě opustilo, protože jsem pro ně byla prostě „moc“. Na jednu stranu to chápu, na druhou to bolí.

Vzpomínáš si na chvíli, kdy jsi poprvé začala pozorovat příznaky hraniční poruchy osobnosti? Vzhledem k tomu, že u tebe figuruje i ADHD, může se některé chování překrývat. Kdy tě napadlo, že to není jen ADHD, ale že by to mohlo být něco víc?

Asi mi to začalo docházet někdy ve čtrnácti, když jsem byla ve svém prvním vážnějším vztahu. Trval docela dlouho a právě v něm jsem si začala všímat, že dělám věci, kterým sama nerozumím. Nebyla jsem dobrá přítelkyně, ač jsem se snažila. Vyvolávala jsem hádky kvůli hloupostem, vyhrožovala jsem, že si něco udělám… ne proto, že bych mu chtěla ublížit. Ale protože jsem nevěděla, jak jinak se vyrovnat s tím, co se ve mně dělo.

Často mi šlo o jediné: aby mě ten druhý neopustil. Protože když odchází někdo, koho miluju, mám pocit, že odchází celý svět.

Občas jsem byla úplně ztichla – zablokovala se ve vzteku a nedokázala promluvit. A jindy jsem křičela tak moc, až jsem se bála sama sebe. Žárlivost, výbuchy emocí, nekontrolovatelné přepínání nálad… jako by neexistoval ovladač, který by mě dokázal zastavit. Ten kluk to zvládal překvapivě dobře a za to mu budu asi navždy vděčná. I on měl pocit, že to není „jen puberta“, že za tím musí být něco víc. A měl pravdu.

V té době jsem neměla žádnou odbornou pomoc. Jediná, s kým jsem mluvila, byla školní psycholožka. Ta mi tehdy poprvé řekla, že některé věci, které popisuju, sice souvisí s ADHD, ale možná tam je i něco dalšího. Byla první, kdo mi naznačil, že by mohlo jít o nějakou poruchu.

Hraniční porucha osobnosti bývá často spojována s tím, že člověk dokáže být velmi intenzivní – až manipulativní. Třeba když vyhrožuje sebepoškozením nebo sebevraždou, aby si udržel něčí pozornost. Zaznamenala jsi u sebe někdy něco takového? Okamžik, kdy sis později uvědomila: Tady jsem tím druhým člověkem opravdu manipulovala…?

Určitě ano. Ale musím říct hned na začátku – slovo manipulace mi zní hrozně tvrdě. Nemám ráda, když se o lidech s hraniční poruchou říká, že jsou zlí, manipulativní, vypočítaví nebo že citově vydírají. Většina z nás to nedělá vědomě. V těch chvílích nejde o žádnou chladnou kalkulaci.

Ale zpětně... ano. Vidím, že jsem někdy svým chováním druhého člověka tlačila do kouta. Chtěla jsem, aby mě viděl, aby konečně pochopil, že to, co prožívám, není jen přehnaná reakce. Že to nejsou jen „pubertální výlevy“, ale skutečné zoufalství, které mě drtí. Bylo to volání o pomoc – ne tak, že bych to promýšlela, ale proto, že jsem v tu chvíli neviděla jiný způsob, jak přežít ten vnitřní tlak.

A tak jsem někdy řekla věci, které zněly jako hrozby. Jako manipulace. Jenže mně v tu chvíli šlo často o to jediné: aby mě ten druhý neopustil. Protože když odchází někdo, koho miluju, mám pocit, že odchází celý svět.

Není to: „chci tě ovládnout“, ale spíš: „bez tebe to nezvládnu“.

V tu chvíli si to člověk prostě neuvědomí. Jsou to momenty absolutní paniky. A někdy k tomu opuštění ani nemusí dojít – stačí jen náznak. Ani ne skutečná situace, jen myšlenka: „možná mě nechce“… a já zpanikařím. Úplně. A pak udělám cokoliv. Jenže to „cokoliv“ tomu vztahu často ubližuje. Typická věta třeba je: „Co budu bez tebe dělat? Já se zabiju.“ A v té chvíli to tak opravdu cítím — že bez něj nedokážu existovat, že ztrácím smysl. A i když vím, že je to věta strašně destruktivní, není to kalkul. Je to zoufalství.

Mrzí mě, že se na internetu o tomhle mluví hlavně jako o manipulaci – jako by šlo o něco chladně promyšleného. Ale už se moc neřeší, že to často pramení z naprostého emočního kolapsu. Není to: „chci tě ovládnout“, ale spíš: „bez tebe to nezvládnu“.

Hraničáři často vnímají svět černobíle – buď je všechno nádherné, nebo naprosto bezvýchodné. Jak se žije v téhle emoční horské dráze, kde „normální“ v podstatě neexistuje?

U mě to tak opravdu je. Buď mám pocit, že všechno je naprosto skvělé. Že se vznáším. Jsem plná energie, připadám si jako bůh, který zvládne úplně všechno, co si zamane. Nebo přijde pád. Tvrdý, syrový. Nedokážu se zvednout z postele, všechno mi připadá zbytečné. Mám pocit, že umírám.

A pak je tu ještě třetí varianta – kdy necítím vůbec nic. Ale to není klid. To není nuda. To je prázdnota tak hluboká, že mám pocit, jako bych už ani neexistovala. Jako bych byla odpojená od vlastního těla, od emocí, od světa.

Ať jsem nahoře, nebo dole, ani jeden z těch stavů není zdravý. I ta euforie mě může zranit – třeba když se cítím „neporazitelně“, končívá to špatnými rozhodnutími. Byla jsem promiskuitní, spala jsem s někým, protože mi to v tu chvíli připadalo jako skvělý nápad. Ale ráno přišlo vystřízlivění. A bolest. Vina. Prázdnota.

To černobílé vnímání tam prostě je. A možná ještě těžší než ta intenzita samotná, je to, že člověk jako já nemá skoro žádnou emoční paměť. Když mi je špatně, tak věřím, že mi bylo vždycky špatně a že to nikdy neskončí. Nedokážu si vzpomenout, že mi někdy bylo líp. A naopak – když se cítím dobře, tak mám pocit, že to špatné neexistovalo.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii
A to je peklo. Protože v tu chvíli člověk věří svým emocím, jako by to byla jediná pravda. A podle toho se taky chová.

Zmínila jsi ten pocit vnitřní prázdnoty – takové to „nic“. Pro lidi, kteří to nikdy nezažili, je to často neuchopitelné. Můžeš se pokusit jim to alespoň trochu přiblížit? Co člověk v té chvíli cítí?

Když cítím prázdnotu, je to, jako kdybych přestala být. Neumím to popsat jinak než skrz derealizaci – všechno kolem mě působí cize, vzdáleně. Vnímám svět, jako bych se na něj dívala z opačného konce tunelu nebo přes mléčné sklo. Jsem ve svém těle, ale nejsem jeho součástí. Jsem někde vzadu v hlavě, jen pozoruju, co moje tělo dělá. Ale neřídím ho já. Jako by za mě žil někdo jiný.

Všechno je rozmazané, zkreslené. Čas přestává dávat smysl – něco, co se stalo včera, mi připadá nekonečně vzdálené. A události z minulého týdne mám najednou úplně rozmazané nebo vymazané. Jako by mi někdo vystřihnul kusy života. Pamatuju si sobotu, ale netuším, co bylo mezi čtvrtkem a teď.

A ta prázdnota… to není klid. To je úplná absence všeho. Necítím radost, smutek ani bolest. Prostě nic. Jako bych nebyla člověk. Jen stín, co nějak přežívá den. Bez emocí, bez smyslu, bez spojení se sebou. A to je na tom možná to nejděsivější – že se necítím živá. Jen... existuju.

Kdybys měla shrnout, co ti „hranička“ vzala, ale taky co ti dala – co by to bylo?Já osobně vnímám třeba to, že jsem díky ní empatičtější.

Určitě mi dala empatii – ale ne takovou tu běžnou, „vím, jak se cítíš“. Je to hluboká, někdy až bolestivá schopnost opravdu prožít, co cítí druhý člověk. Jako bych to v tu chvíli cítila s ním. Díky tomu mám obrovskou potřebu druhým pomáhat, dávat – všechno, co mám. I když vím, že tím někdy překračuju vlastní hranice, že se tím vyčerpávám… nedokážu jinak. A když miluju, dávám všechno. Snažím se tu lásku prožít naplno, čistě, opravdově. Možná i proto, že sama po ní tak strašně toužím. A jo – život s hraničkou rozhodně není nuda. Je to jako nonstop emoční horská dráha.

Občas přijdou chvíle, kdy mám pocit, že jsem nezastavitelná, že můžu všechno, že jsem nesmrtelná.

Ale taky mi toho hodně vzala. Vzala mi stabilitu ve vztazích. Spoustu přátelství skončilo jen proto, že jsem byla „příliš“ – příliš intenzivní, příliš zraněná, příliš náročná. Vzala mi možnost žít běžný, vyrovnaný život. Jsou dny, kdy se nedokážu zvednout z postele. Kdy se propadám do temnoty, která nemá dno. Mám sklony k závislostem – a když piju, často až do bezvědomí. Jako bych neměla v sobě brzdu. Všechno je buď moc, nebo nic. Střed pro mě neexistuje. A to je možná to, co mě unavuje nejvíc – že si nikdy nemůžu být jistá, jak mi bude zítra. Že nemám žádný vnitřní kompas.

U lidí s hraniční poruchou je častý sklon k různým závislostem a nemusí to být nutně jen drogy. Jak ty sama na sobě vnímáš tuhle tendenci?

Závislosti jsou pro mě obrovské téma. Nikotin – to přiznávám naplno, na tom jsem závislá hodně. Ale přestala jsem pít a jsem za to na sebe hrozně pyšná. Vím, že mi alkohol ubližoval, že mě dostával ještě níž, než jsem byla. A vím taky, že kdybych někdy sáhla po něčem tvrdším než marihuana, tak by to byl konec. Jsem přesně ten typ člověka, co do toho spadne naplno – hned, bez možnosti návratu. Takže se od toho držím hodně, hodně daleko.

Občas samozřejmě přijdou ty chvíle… kdy mám pocit, že jsem nezastavitelná, že můžu všechno, že jsem nesmrtelná. A v těch momentech je hrozně důležité mít kolem sebe lidi, kteří mě znají, kteří mě podrží a připomenou mi, kdo opravdu jsem. Díky nim jsem zůstala na nohou.

Ale moje největší závislost… to byla promiskuita. Ta potřeba fyzického kontaktu. Možná až závislost na bolesti, na něčem, co aspoň na chvíli přebije tu vnitřní prázdnotu. A sebepoškozování… to byla taky forma útěku. Způsob, jak vůbec něco cítit. Byla to dlouhá cesta, než jsem si přiznala, že i tohle je závislost.

Máš pořád tendence k sebepoškozování? Říká se, že když to člověk jednou zkusí, už nedokáže emoce zvládat jinak než skrz fyzickou bolest. Jak se ti z toho podařilo dostat? Nebo tě to nutkání pořád někdy přepadne?

Jo, to nutkání tam pořád je. Když je mi fakt špatně, moje první myšlenka je automaticky: „Chci si ublížit.“ Je to jako reflex, co se spustí dřív, než stihnu přemýšlet. I když vím, že to nechci dělat, ten impuls přijde.

A víš, co mi s tím vlastně paradoxně pomohlo? Moje ADHD. Jednoho dne jsem ztratila ten konkrétní nůž, který jsem na to používala. Prostě zmizel. A já si řekla: fajn, nemám ho, takže nic nebude. A tím, že jsem ho nahradit nechtěla – že jsem si řekla, že nechci hledat nic jiného – se ten cyklus přerušil.

Většinu toho týdne si nepamatuju. Jen ty střípky. A výčitky. A sny, které mě dodnes pronásledují.

Nebyla to žádná terapie, žádné velké prozření. Jen ztracený nůž a moje klasická roztržitost. Ale fungovalo to. A dneska, když to na mě přijde, prostě vím, že nic nemám, že to nepůjde. A to „nejde“ mi dává prostor zastavit se a nadechnout. Je to zvláštní, ale ten malý chaos v hlavě mě zachránil.

Kdybys měla někomu představit tu nejhorší verzi sebe sama – co bys řekla?

Pro moje okolí jsou určitě nejtěžší chvíle, když jsem v depresích. Nebo když přijde úplná vnitřní prázdnota. Když jsem v euforii, tak jsem pro ostatní spíš zábavná, sranda, energie. Ale právě ta deprese, ten pocit, že nic nemá smysl – to je pro lidi kolem mě nejhorší.

Vždycky říkám, že ten, kdo je mi blízko, musí být připravený na moje výkyvy. Jsem schopná ti o půlnoci zavolat, rozloučit se a jít se zabít. A to nemyslím dramaticky – to je prostě realita mojí mysli. Lidi kolem mě musí počítat s tím, že jsem schopná si ublížit. Ale nikdy bych neublížila druhým. Nikdy.

Vím, že je to náročné. Ale nemůžu ovládat to, že přijde období, kdy budu mít chuť to vzdát. Můžete mi říkat, že jsem skvělá, krásná, že všechno bude dobré – ale já to v tu chvíli necítím. A právě tohle lidem dopředu říkám. Aby věděli, že žít vedle mě není jednoduché. Je to intenzivní. Ale i to jsem já.

Právě impulzivita bývá často spojená se sebedestruktivitou. Udělala jsi v minulosti něco, co sis dodnes neodpustila? Něco, co sice nebylo vědomé, ale pořád to v sobě neseš?

Ano, jednu konkrétní věc mám. V období, kdy jsem ještě neměla žádnou diagnózu, žádnou medikaci, kdy jsem byla úplně bez pomoci, jsem udělala něco, co si dodnes nemůžu odpustit.

Šlo o konec vztahu s jedním mým tehdejším přítelem. Byli jsme spolu na dálku. A já v té době byla úplně mimo – naprosto v euforii, nespala jsem, pila jsem každý den, nedokázala se zastavit. V tomhle rozpoložení jsem se nechala zmanipulovat jedním jiným klukem, který měl sám diagnostikovanou hraniční poruchu. Dostal se mi do hlavy a začal mi vnucovat, že bych měla mít s přítelem otevřený vztah. A já, v té své náladě, mu uvěřila.

Nejsme monstra.

Navrhla jsem to svému partnerovi – a on souhlasil. Jen aby mě neztratil. Zpětně mi dochází, že to pro něj muselo být hrozné. Během týdne, kdy tohle „otevření vztahu“ probíhalo, jsem se líbala s mnoha kluky. Tehdy jsem to neviděla jako zradu, ale dneska to tak vnímám. Bylo to podvádění. Byla jsem mimo. Kamarádi mi v té době říkali, že by mě měli zavřít na psychiatrii, že nejsem v pořádku. A oni měli pravdu.

Po nějaké době se se mnou ten přítel rozešel. A já to absolutně chápu. Dnes si uvědomuju, jak strašně moc jsem mu ublížila. Byl to anděl. Jeden z nejhodnějších, nejčistších lidí, jaké jsem kdy potkala. A já ho tehdy zničila. Nechtěně, ale naprosto.

Když jsem o tom později mluvila s psycholožkou, říkala, že to mohla být i forma psychózy nebo deliria – že jsem fakt nebyla ve svém těle. A já si většinu toho týdne skutečně nepamatuju. Jen ty střípky. A výčitky. A sny, které mě dodnes pronásledují.

Nikdy jsem se z toho úplně nedostala. Lituju toho každý den. Vím, že jsem tehdy neměla kapacitu to zastavit. Ale stejně… si to neumím odpustit.

Spojuje se s hraniční poruchou i touha po pozornosti?

Chci být herečka, to mluví asi za vše. Vždycky jsem byla středem pozornosti. Barvila jsem si vlasy na šílený barvy, oblékám se výstředně, někdy i promiskuitně – ne že bych to dělala naschvál, ale prostě to tak mám. Jsem hlasitá, výrazná. A jasně, pomáhá tomu i moje ADHD. Ale ta touha být vidět, být slyšet, tu jsem měla vždycky.

Co si myslíš, že by se o hraniční poruše mělo víc vědět? Co lidé často netuší?

Mám pocit, že v Česku se o hraniční poruše skoro nic neví. A přitom ji má daleko víc lidí, než kolik se jich zmiňuje v odborných knihách nebo na seminářích. Často se o nás mluví jako o nezvladatelných nebo manipulativních lidech – ale málokdo už dodá, že hraničáři jsou zároveň neuvěřitelně citliví, vnímaví a milující. Nejsme monstra.

Ano, žít s námi může být náročné. Jsme emočně intenzivní, máme výkyvy, reagujeme někdy přehnaně, protože všechno cítíme tak silně. Ale to neznamená, že jsme zlí. Potřebujeme pochopení, ne odsouzení. Hraničáři často nejsou nebezpeční pro ostatní – ale pro sebe.

Bylo by fajn, kdyby se o nás mluvilo méně jako o problému, a víc jako o lidech, kteří bojují se svým vnitřním chaosem a přitom často dávají druhým tolik, kolik sami sobě dát neumí.

Adéla Římánková flowee