Samota jako nutnost? / Grey.t Dreamer- Myšlenky a pseudofilosofie

Jak se člověk nemá cítit sám? Může se člověk vůbec nezklamat v jiném člověku? Vždyť lidé jsou tak nedokonalí. A jak s oblibou tvrdím, Samota je jediná stálá a věrná společnice. Miluje bezpodmínečně a vždy se ráda navrátí. Je jako věrný pes obdařený dlouhověkostí, umírá až se svým pánem, provází ho od narození. Můžeme ho zahnat, ale on se vrátí, s vrtěním ocasu se nám bude motat pod nohy, vytím, kňučením a štěkáním na sebe strhávat pozornost. Jen jeho přítomnost je mnohem víc sžíravá než přítomnost běžného psa.
To slovo zní tisíckrát jinak s každým vyřčením. A přesto stejně. Všichni víme, co znamená. A nestačí se obklopit lidmi. Je tu nějaká slupka, která nás odděluje od ostatních - nějaké pojetí sama sebe jako odlišného od okolí. Když mluvím o sobě, mluvím o odděleném, jedinečném předmětu s vlastními hranicemi. Sám sebe vnímám jako osamocenou jednotlivost. Zároveň ale víme, že jsme schopni vztahů a tím i nějaké propojenosti dvou osamělých předmětů.

Jak silné musí být pouto, aby zmizela samota? Nemusí být tak silné, aby se dva stali jedním? Ale v takové situaci by opět byli jedním odděleným od ostatního, osamělou jednotlivostí složenou ze dvou částí. Nebo je to jinak? Když jsou dva lidé natolik propojeni, aby se považovali za jedno, vvnímají se zároveň ještě odděleně? Není to oddělené vnímání sebe sama právě překážkou k takovému absolutnímu spojení?
Pokud by nějaké propojení, které by odbourávalo samotu, bylo možné, můžeme se na náš život dívat tak, že jsme součástí nějakých celků. Člověk je součástí nějakých sociálních skupin, lidstva jako celku, živočichů, celé živé přírody, celé přírody, vesmíru a tak dále. Můžeme postupovat až k nějakému Jednomu, dejme tomu k Bohu či vesmíru - všichni jsme součástí takového celku. Ale pokud už není nic, čeho by ten celek byl součástí, není pak nutně sám? A stejně tak i každý menší celek - je vymezený vůči svému okolí jako nějaký jedinečný, unikátní celek, jako jistá oddělená množina, jako soubor částí (a jejich vztahů). Je opět nějak ohraněný. Není tedy sám?

A pokud i celek v sobě nese samotu, není samota tak nějak vrozena každé jeho části?

Samozřejmě můžeme tvrdit, že samota se ztrácí, když jsme s někým, kdo je nám blízký, když jsme ve společnosti někoho, s kým se smějeme a bavíme. Ale není to tak, že pouze chvílkově přehlížíme štěkání a vytí toho podivného psa jménem Samota?

Jsou možná lidé, kteří se sami necítí. Co když jsou si však jen méně vědomi své samoty, co když jsou jen méně citliví na samotu?

Pokud by samota "já" mizela splynutím "já" s nějakou jinou osobou, neznamenalo by to jen zánik jedné samoty a vznik samoty jiné? Tím myslím, že zanikne samota mého "já", protože splynutím zanikne i mé "já" jako něco samostatného a vyhraněného, stává se jen částí nějakého nově vzniklého celku. A proto i jeho samota zaniká, ale vzniká nová samota - samota tohoto vzniklého celku, který s ničím zatím nesplynul a proto je vyhraněný a sám. A opět i kdyby všechno splynulo v jeden celek natolik, aby se jeho části nemohly identifikovat jako samostatné ale jen jako součást toho celku (protože jen to je úplné splynutí, ne?), nebyl by to stejný případ? Nebylo by to tak, že zde zaniká nějaká samota každé části a vzniká samota celku? Myslím, že přesně tak by to bylo.
Můžeme ale takto uvažovat? Jak by potom vypadal lidský život? Nebylo by to nějaké zoufalství z osamělosti od narození k smrti? Můžeme ale odlišit samotu a osamělost. Samotu můžeme brát jako vlastnost předmětu, jako to, že je nějak oddělený od ostatních předmětů a že i přesto, že s nimi má vztahy, pořád neztrácí svou individualitu a drží si tedy svou samotu. Oproti tomu osamělost můžeme brát jako zoufalství z takové samoty, z oddělenosti. Je ale neštěstí na místě? Bylo by to neštěstí z něčeho, co je nám vrozené už ze samotné povahy toho, co jsme - že jsme nějaké já, oddělené od ostatních já a nějaké tělo, které je vyhraněné od ostatních předmětů. Můžeme být nešťastni z něčeho takového?
Jinou stránkou je ovšem osamělost plynoucí z lidského neporozumění, které je možná dané právě tou odděleností jednotlivých "já". Chvíle porozumění jsou střídány chvílemi neporozumění, souznění je střídáno rozporem a nadšení z toho, že nám někdo rozumí, je střídáno smutkem z toho, že nás ta samá osoba nechápe úplně přesně. To, jak se věci odehrávají uvnitř nás, je jediným možným vzorem, ze kterého vycházíme při posuzování ostatních. Máme k dispozici jen cizí chování a to, co nám o sobě druhý řekne. Nevysvětlujeme ale všechno z toho právě skrze sama sebe, skrze ten vzor, kterým si sami stojíme? A protože jsme si ve spoustě věcí podobní, ale zároveň jsme i velmi rozdílní, můžeme se z části chápat, ale zároveň z části nechápat.
Absolutního splynutí bychom dosáhli s takovým "já", které by bylo našemu "já" absolutně podobné - byli bychom stejní do takové míry, že by nedocházelo k žádnému nechápání. Stejně by ale splynuly jen "duše", těla by stále zůstávala oddělená. A pokud by vůbec takový člověk existoval, najít ho by bylo nesmírně těžké, možní i nemožné.
Abych pravdu řekl, nevím, jak zahnat osamělost z neporozumění. Zbývá mi jen ta naděje, že když člověk přijme sám sebe, je sám sebou a sám se sebou v souladu, pak nemá potřebu porozumění ostatních, protože si uvědomuje svou oddělenost a zároveň i svou podobnost s ostatními. A snad je i schopný navázat lepší vztahy, protože ví, že může očekávat neporozumění.

Nezaniká tedy snad i samota "celku", "Boha", "Vesmíru" jeho sebevztahem, tím, že se uvádí do souvislosti a souladu sám se sebou, tedy s jediným naprosto totožným jsoucnem schopným se naprosto pochopit?
Ovšem samota je i jiná. Je tichá a zvláštní, dává vyniknout tomu, co ve společnosti nevynikne. Dává zaznít tichu člověka. Potom se pozná, kdo se bojí. Protože být sám není zlé. Být sám je jen takové, jaký je člověk. A když se sám sebe bojí, pak je to zlé. Když ví, jaký je, zná se a je se sebou v souladu, zní mu jeho ticho sladce a příjemně, povznáší ho a uklidňuje, dává mu procítit jeho soulad a harmonii a jakousi vnitřní krásu, která nikdy ve společnosti úplně nevynikne.
Ano, samota je nutná. Ale není vůbec strašná. Je jen taková, jací jste vy. A nikdo vám z ní nepomůže, nikdo než vy sami. Není lepší smířit se s nutností a nebát se ticha? Protože vždy se objeví chvilka, kdy budeme úplně sami. A kdy se vynoří ticho. Co bude v něm? Nezáleží to trochu na tom, jací jsme?