Síla komplimentů: Slova, která mění den i život a navíc jsou zadarmo

Občas máme problém je říkat, ale ještě větší přijímat. Komplimenty jsou přitom zdánlivě zbytečné drobnosti, které nám mohou zlepšit nejen den, ale postupně i celý život.

„Nezlobte se, ale chtěla jsem vám jenom říct, že vám ty brýle moc sluší.“ Jak vám zní tahle zdánlivě mimochodem pronesená poznámka od někoho, s kým jste stáli ve frontě na kafe? Celá konverzace nezabrala víc než pět vteřin, ale výsledek - máte lepší den, minimálně na pár hodin.

Že mají komplimenty pozitivní účinky, je nad slunce jasné. Co nás ale odrazuje od toho, abychom je rozdávali, tím se zabýval letošní výzkum zveřejněný v bulletinu Personality and Social Psychology. V první studii vyzvali studující jednoho z amerických univerzitních kampusů, aby pochválili nějakou osobu stejného pohlaví, se kterou se neznají. Ještě předtím ale museli odpovědět na několik otázek právě ohledně komplimentů. Po pochválení cizí osoby jí předali obálku s anketou, počkali, až ji vyplní, a pak se s ní vrátili zpátky za psychology a sociology.

Výsledek? Průzkumy ukázaly, že dárci komplimentů výrazně podcenili, jak dobře se jejich příjemci cítí. Z anket totiž jasně vyplývalo, že lidé, kteří kompliment dostali, byli polichocenější, potěšenější a celkově šťastnější, než si jejich dárci mysleli. A dokonce se ukázalo, že jejich obavy, že budou cizí lidi svým pochvalným komentářem otravovat a probudí v nich trapnost nebo ostych, byly úplně liché. Jediný, kdo se ve skutečnosti cítil nepohodlně, byli právě oni. A to ne snad kvůli komplimentu samotnému, nýbrž obavám, že budou na obtíž. Přitom i oni měli poté, co pochvalnou poznámku předali, lepší náladu. To jediné, co nám tedy brání chválit druhé lidi častěji, jsou naše vlastní mylné úsudky. Přitom důvody pro zařazení rozdávání komplimentů do svého každodenního života jsou jednoznačné.

5 důvodů, proč dávání komplimentů stojí za to:
Budete se cítit lépe
Konat dobro je ryze sobecká věc. Děláme to proto, že to přináší radost právě nám samotným. Což je ale naprosto v pořádku a rozhodně to neznamená, že byste s tím měli přestat, jak se říká, „sdílená radost je dvojnásobná radost“. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že pokud utrácíte peníze za to, abyste koupili dárek někomu druhému, cítíte se šťastnější, než když utrácíte za sebe. A v případě komplimentů to funguje úplně stejně. Komu by nezvedlo náladu, že někomu udělal radost a prakticky nic ho to nestálo?

Zlepšíte mikrosvět kolem sebe
Kdy jste se naposledy podívali do komentářů na sociálních sítích? Ať už si vyberete kteroukoli z nich, nebude to trvat dlouho a narazíte na vlákno hejtů nebo alespoň na hádku dvou a více uživatelů. Obzvlášť česká síť X, nebo chceteli postaru Twitter, je na to, abyste měli pocit, že svět je odporné místo k žití, naprosto ideální. Přitom sociální sítě jsou doslova nadupané příspěvky, ve kterých lidé touží po pochvale. Ať už jde o jejich selfíčka, sdílení toho, co se jim povedlo, co si koupili, co upekli nebo kam vyrazili.

Každý z nás si jde ke svému chytrému telefonu pro rychlý dopamin, a pokud se pod těmito příspěvky kromě bodyshamingu a odsouzení budou objevovat častěji slova pochvaly nebo uznání, podaří se nám naředit tu žumpu i něčím hezkým.

Zlepšíte si vztahy
Jasně že vám váš protějšek přijde krásný, atraktivní, vtipný a skvělý. Proč byste s ním jinak byli? A na své děti jste samozřejmě pyšní, milujete je a podporujete ve všem, do čeho se chtějí pustit. Kdy jste jim to ale naposledy řekli? Je to až absurdní, že ty nejbližší, se kterými trávíme nejvíc času a na kterých nám také nejvíc záleží, chválíme zdaleka nejméně. V každodenním shonu totiž považujeme za naprostou samozřejmost, že přece vědí, co pro nás znamenají. Problém je v tom, že myšlenky vám nikdo nečte a že vaše děti, váš partner nebo vaše partnerka potřebují stejně jako vy slyšet, že jim to sluší, že se jim něco povedlo a vy to vidíte nebo že je oceňujete. Pokud kompliment zlepší tomu, kdo ho obdržel, náladu, proč by to nemělo platit u vašich nejbližších, jsou to taky jenom lidi. A budou díky němu vědět, že jsou pro vás pořád jedničky.

Budete zdravější
Jsme uprostřed epidemie osamělosti. Abychom technicky zvládli fungovat v dnešní době, nemusíme kvůli tomu na dlouhé týdny ani vyjít ze dveří bytu. Práce z domova se po pandemii covidu stala samozřejmější, jídlo i léky vám kurýr doručí až do předsíně. Jenže osamělost a absence mezilidských vztahů vedou k depresi a velký vliv na to, jak se s ní popereme, má také poměr pozitivních a negativních emocí, které prožíváme.

Pokud tedy zrovna nejste ve vztahu, přestože byste chtěli, máte moc práce a nemáte čas na koníčky ani přátele a celkově na tom nejste moc dobře, zkuste začít rozdávat komplimenty. Už jsme si řekli, že se díky nim budete cítit líp a třeba tak uvidíte i světlo na konci tunelu a přijdou i myšlenky, že se to všechno brzy zlepší.

Spustíte lavinu pozitivity
Kompliment má jednu dokonalou vlastnost – jeho příjemce si zcela jasně uvědomuje, že tím důvodem, proč se cítí líp, jste vy. A zpravidla je toto uvědomění nakažlivé. U člověka, kterému jste kompliment udělili, se výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že to po vás ještě ten den zopakuje směrem k někomu jinému.

Máte nárok na pochvalu
Proč bychom komplimenty měli rozdávat, je už jasné. Mnohem složitější je, jak se je naučit přijímat. Co se akceptování pochval na naši adresu týče, má totiž většina z nás opravdu velký prostor se zlepšovat. Existuje spousta důvodů, proč máme problém přijmout chválu a nevěříme jí, zatímco negativní komentáře na svoji osobu bereme jako nezpochybnitelnou pravdu. Pokud se nebudeme bavit o prožitých vážných traumatech, jako je zneužívání, týrání nebo například znásilnění, mohou za naší neschopností uvěřit komplimentům stát předchozí zraňující zkušenosti, které v nás vzbudily pocit, že si konkrétní laskavá slova zkrátka nezasloužíme.

Kritizovali rodiče vaše výkony ve škole, dozvídali jste se od pedagogů, že z vás nic nebude, nebo jste měli toxického nadřízeného? Těžko pro vás bude přirozené přijmout ocenění své práce jako samozřejmý fakt. Stejně tak pokud jste si v partnerských vztazích opakovaně prožívali nevěru, partner nebo partnerka kritizovali váš vzhled nebo jste se v dětství stali terčem šikany vrstevníků, budete mít pravděpodobně problém uvěřit slovům, že vypadáte dobře nebo že vám to sluší. V jiných oblastech přitom nemusíte mít naprosto žádný problém kompliment přijmout.

Když si ale tyto svoje limity uvědomíme, můžeme s nimi začít pracovat tak, aby pro nás bylo přirozenější reagovat na pochvalu pozitivně. Komplimenty totiž, pokud je přijmeme, krmí ty nejlepší části nás samotných a pomáhají nám vidět vlastní hodnotu a kvality, pokud je ovšem hned po jejich vyslechnutí nepřekřičí naše vnitřní sebekritika.

Když se jí dopouštíme, stoupá hladina našeho stresu, který zaplavuje tělo adrenalinem a kortizolem. Dostáváme tak hned dvojnásobnou ránu, protože když kritizujeme sami sebe, stáváme se jak útočníkem, tak napadeným. Při inklinaci k nadměrné sebekritice se pak chytáme do smyčky chronického stresu, který může vést až k úzkostem nebo depresi. Aby to nebylo jednoduché, vnitřního kritika nejde úplně umlčet, k tomu, abychom přežili ve světě, ho totiž doslova potřebujeme. Vnitřní kritik je ochranným strážcem, který se nás snaží udržet v bezpečí, varuje nás před riskantním jednáním, upozorňuje nás na naše obavy a připomíná nám, že nejsme nesmrtelní. Jak ho tedy zabrzdit v situacích, kdy opravdu nejde o život, ale naopak je ve hře naše duševní pohoda?

Klíčem je soucit
Těžko se dokážeme sami se sebou hádat. Lžeme ale, když neumíme být k sobě laskaví, nepřistupujeme k sobě s pochopením a se soucitem. Zkuste se na svého vnitřního kritika podívat jako na dítě, které je vyděšené, zahnané do kouta, vzteká se a kope kolem sebe. Snažte se porozumět tomu, kde se jeho útoky berou, pomyslně ho obejmout a jen to nechat zaznít. Přesunete se tak mentálně ze systému obrany a z polohy oběti a pomůže vám to nahlédnout na situaci alespoň maličko z nadhledu. Nakonec postupně otupíte hrany i vlastní sebekritice.

Ničemu a hlavně sobě nepomůžete, pokud si budete při každém pohledu do zrcadla říkat, že jste tlustí a škaredí. Ano, možná jste přibrali, a ano, nemusíte z toho být nadšení. To, že se za to budete bičovat, vám ale kila neshodí. Místo toho k sobě přistupte s pochopením, snažte se racionálně naplánovat, co můžete udělat pro to, abyste se sami sobě líbili víc. To, jak vypadáte, totiž nijak neurčuje vaši hodnotu. Třeba se pak naučíte i na komplimenty typu „dneska ti to moc sluší“ odpovídat prostým „děkuju“, aniž byste dodali „ale to se ti jenom zdá, mám strašný břicho“.

Karel Sokol Mojepsychologie