SMUTEK....

Smutek je uvolnění, projev zklamaných očekávání a přání, jejichž napětí se rozplývá. Smutek zraňuje a bolí, protože jeho podstatou je vzdát se toho, k čemu jsme připoutáni - ať je to zlatá medaile, majetek, nebo milostný vztah - a žít se ztrátou. Jeho příznaky - mdlou pleť, unavené oči, povolenou tvář, nachýlená záda, zplihlá ramena, monotónní, tichý hlas - známe všichni.

Přirozeně se smutkem ze všech sil bojujeme: chceme být štastní. Honba za štěstím je právem všeho lidu, je to všeobecná posedlost. Domníváme se, že jediná cesta ke štěstí a rozzářeným očím se smutku vyhýbá, ale opak je pravdou - radosti dojdeme jen jeho přijetím. Protože smutek je nevyhnutelný, je zdravou odpovědí na rány, které naše očekávání v životě neodvratně dostávají. Chtěli bychom zůstat stejní, ale život se mění: trpíme bolestí z přizpůsobení. Jenže zklamání se nelze vyhnout.

Smutek nás spojuje s jádrem naší zranitelnosti a primárních vazeb, z nichž je spletena sít' našich zkušeností. Je to energie z uvolnění, tanec, pod jehož kroky se rodí uzdravující katarze, tolik důležitá pro plynulost a pružnost naší bytosti. Smutek je transformujícím prostředkem, který zdůrazňuje nevyhnutelnost změny a potřebu růstu a rozpouští naši strnulost a touhu po jistotě, bezpečí, stabilitě. Nenaplní-li se naše očekávání a touhy, nikdy bychom je neměli zpětně hodnotit jen proto, abychom se zbavili bolesti naopak bychom měli doslova i přeneseně zpívat blues.

Snaha vyhýbat se smutku má za následek povrchní štěstí, jistý druh "krabičky smíchu", která maskuje zcela zjevný spodní proud deprese: na takovou stanici je naladěno mnoho životů.

Thoreau má dnes pravdu víc než kdykoli jindy: většina lidí žije v tichém zoufalství, v maskovaném strachu, zlobě a smutku, které se jim naopak stávají stálými hosty.

Děti pláčou často. Neustále je potkává zklamání a ony dávají najevo své neštěstí a nespokojenost. A když se vypláčou, je po neštěstí. Brzy se ale naučí, že pláč a smutek nejsou správné a je radno se jim vyhýbat: "Neplač už", "Nebuď padavka", "Jestli budeš plakat..." atd.

Velice snadno lze upadnout do pasti a snažit se děti chránit před nástrahami života a jeho nevyhnutelnými zklamáními. Pamatuji se, jak jsem jednou vzala svého syna do restaurace na Big Sur, abych mu koupila horkou čokoládu, kterou jako dítě miloval. Ale v restauraci mi řekli, že čokoláda došla. Nikdy předtím se to nestalo. Jonathan ji musí mít. Jonathan ji zbožňuje. Zkoušela jsem to různě: "Nemáte čokoládový sirup a mléko?" "Nemáte nějakou instantní?" Jonathan to pozoroval s rostoucími rozpaky a nakonec mi řekl: "Mami, nech to být. Já jsem jenom zklamaný."

Chráníte sami sebe i své děti před zklamáním, utrpením a smutkem? Uvědomte si, že tím jen sebe i je chráníte před zdravým během života. Taková ochrana není k ničemu. Znám velmi úspěšného podnikatele, který denně "boduje" v práci, má skvělou rodinu a zdánlivě si neodepře žádnou světskou radost. Ale kdykoli se s ním setkám, obklopí nás aura smutku a tíhy - ve skutečnosti se totiž zoufale bojí přiznat si porážku, bolest nebo zklamání. Falešný závoj spokojeného života je popravdě těžkou rouškou deprese, která pokrývá všechno, co dělá, a veškeré zlato jeho života obrací v smetí. Ale on se bojí přiznat si své utrpení sobě i druhým. Uvědomuje si, že jeho domeček z karet by se zhroutil. Kdyby si dovolil plakat, jaká stavidla by tím asi otevřel? Podobně jistě mnozí známe lidi s neustálým smíchem na tváři, který je jen průhlednou zástěrkou skutečných pocitů.

Smutek signalizuje potřebu uvolnit vazby a závislost. Zazpívejte si blues svého života a zjistíte, že projev smutku přináší úlevu a radost. Když vás život zklame a postaví se proti vašim nejhlubším přáním, smutek je upřímnou odpovědí, jejíž očistná energie vysvobodí i všechny ostatní pocity.

Zdroj: Mapy extáze- Gabrielle Roth a John Loudon