Spojení duší IV.

Láska spravedlivá
Přijde mi velmi důležité vidět širší kontext a zasadit téma manželství pro všechny do kontextu vývoje společnosti. Je jedním z lakmusových papírků, na kterém se přehrává mnohem zásadnější boj. Je to střet představ o uspořádání společnosti, vlastně taková „hra o trůn“. Bude na trůnu moc a její spojenec strach, či láska? Nemyslím lásku v romantickém pojetí, nějakou cukrárnu a mileneckou iluzi nebo bezzubou naivitu, ale lásku jako laskavý a přející způsob vztahování.
Každý z nás má představu, co na trůnu sedí a co by tam sedět mělo. Nic jiného než láska jako princip, kde je hledáno dobro všech, kde je respekt, tolerance a otevřenost, nepovede k lepšímu světu. Zní to na první pohled naivně, utopisticky a bylo by třeba mnohem více prostoru na přiblížení, co tím myslím. Rozhodně nemyslím „slabou lásku“, pacifismus či jen nějakou hippie příchuť a dovolit všem cokoli.
Láska je, může a má být silná a spravedlivá, ale stejně zůstává poznatelná podle toho, že si přeje dobro všech. Neshodneme li se na principu lásky a vytváření dobrých vztahů, není moc jiných pojítek pro celek. Vše ostatní (rasa, národ, náboženství) je vždy vymezující a štěpící. Mám rád myšlenku, že do nebe mohou vejít ti, kteří si přejí, aby do něj vešli druzí. Nebe ve smyslu vnitřního stavu duše se otevírá tímto postojem.
Součástí širšího obrázku je znalost paralel z dějin diskriminace a snah na jejich odstraňování a nastolení rovnosti v tématu rasy či postavení žen. Kdo jen trochu zná pseudoargumenty, které se používaly na držení rasové nerovnosti, znevýhodněného postavením žen bez volebního práva, odkazující na „přirozenost“, „biologii“ či právě „tradici“ („vždy to tak bylo“), ví, jak nebezpečné tyto ideologie jsou. V koalici podporující manželství pro všechny by logicky měli být všichni příslušníci jakékoli menšiny, všechny ženy, všichni, kdo zažili nespravedlnost dotyku moci, která vládne. Bohužel to není tak jednoduché.
Nadřazenost je pokušením, kterého není ušetřen nikdo, a možnost v nějakém kontextu se postavit do postavení moci a vrátit někomu zranění z jiné konstelace je velká a svůdná – heterosexuální žena, která zná ústrky a křivdy z mužského světa, se může cítit nadřazeně vůči lesbě, gay vůči Romovi, heterosexuální černoch vůči gayům. Nevědomá zranění, která si neseme v osobním i kolektivním nevědomí, lze snadno oslovit, aniž bychom věděli, co se spouští. Řada lidí dnes bere jako samozřejmost, kde jako společnost jsme, a jsme už do značné míry odpojeni od toho, kolik sil a doslova i životů stálo vybojovat alespoň to, co máme dnes. Tento boj nekončí a měl by pokračovat i dál.
Jsme li ve „hře o trůn“, mám dojem, že láska je jediná spojující síla, která je jak „konzervativní“, tak „liberální“. Je to nejsvobodnější energie, kterou nelze spoutat a ovládat – vane, kudy chce. V tomto smyslu je láska vrcholně „liberální“. Je však i vrcholně „konzervativní“, protože tvoří pouta, pevné vazby, dobré vztahy, které mohou a mají být základem společnosti. Není nic pevnějšího než vazby založené na lásce. Pevnost není tvořená genderem, ale duševním poutem lásky dvou osob. Plést si lásku s biologií či ji na biologii redukovat mi přijde jako urážka lásky.

pokračování příště

Aleš Borecký
Psycholog
www.naslouchame.com