Spojení duší VI.

Coming out jako cesta
Je dobré být si vědom, jak na nás působí současný narativ, že vše staré je dobré a nové nebezpečné a špatné. Tento mýtus oslovuje hned dva aspekty psychiky: touhu po nostalgii a zároveň strach z nového. Chceme li však zůstat vnitřně naživu, potřebujeme být napojeni na život, jeho tok, na Eros jako sílu, která tvoří život a vede nás dál, stále před nás klade nové výzvy, otázky a dobrodružství. Zakonzervování v neměnnosti je obranou před životem, odpojením od vitality a dotykem smrti, Freud by asi řekl pudu smrti (Thanatos).
Společnost i jednotlivci žijí v napětí mezi proudem života s jeho dynamikou a stabilitou a klidem. Je třeba lépe a hlouběji vytvářet pocit bezpečí, aby tato potřeba nemusela být ukotvována zákazem podpory jiné než jediné barvy lásky. Nové informace, koncepty a názory narušují „zvykovou rovinu“ života, což může vyvolávat touhu po regresivním návratu zpět bez nároků adaptovat se na stálé změny ve společnosti. Ne náhodou se v biblickém a archetypálním příběhu o „vyvedení Izraele do zaslíbené země“ (coming out of Israel) objevuje touha vrátit se raději zpět (do otroctví), když se objevují překážky a výzvy. A možná tento vnitřní zápas působí pak to, že trasu, kterou lze geograficky překonat maximálně za pár týdnů, procházel Izrael údajně 40 let.
Coming out společnosti, její vyvedení ze spoutaných představ, znamená změnu mentálního nastavení a ukotvení nového, což je práce na generace. Nepůjdeme li za svobodou pro všechny, budeme se blížit Východu a za chvíli můžeme čekat, jak se salámovou metodou bude jednat o zpřísnění ve vztahu k ženám, opětovné snaze vracet je do kuchyní a ložnic místo do svobody a veřejného prostoru (na Slovensku už jeden poslanec uveřejňuje posty o „vhodném oblečení pro ženy“), může se zvednout i téma rasy, jak se o to pokusil nedávno Orbán otevřeně vystupující proti liberální demokracii a nyní už i proti „míšení ras“.
Vše, co se zdálo už vybojované a samozřejmé, může být ztraceno; touha po regresu je z podstaty neukojitelná. Podle mě je i velmi těžké vést s těmito názory užitečný dialog. Pro dialog je nutná ochota naslouchat a vůle dojít k výsledku. To nebude dělat někdo, kdo chce moc a její udržení a kde změna by znamenala ztrátu moci.
Také je třeba dobře zacházet se sexualitou, aby nedocházelo ke štěpení komplexního tématu na dva póly – moralismus a bezuzdnost. Oba póly svědčí o neúspěchu držet plnost sexuality a respektovat jak morálku (což je opak moralismu), tak přání, sexuální impulzy a představy touhy. Potlačuje li někdo v sobě svou touhu, bude pravděpodobně chtít i po druhých (třeba po gayích), aby potlačovali sebe. Zápasí li člověk s ovládáním sebe, bude pravděpodobně chtít ovládat druhé a jejich sexualitu.
Někdo má také strach z faktu, že v každém nás je více „typů energií“, někdy nazývané jako „mužské“ a „ženské“. Ohrožuje to jednobarevné „mužství“ některých mužů, méně často i u žen jejich „ženství“. Otřásá to pojetím komplementarity používaným jako argument pro spojení muže a ženy.
Komplementarita se však týká duše jako celku. Stejnopohlavní vztahy mohou přinášet osvobozující i zároveň znepokojivou zprávu, že potenciál k celistvosti máme v sobě samém. Partnerský vztah může partnerům pomoci se na této cestě přibližovat k cíli, ale v tom nehraje roli gender či sexuální orientace.

pokračování příště

Aleš Borecký
Psycholog
www.naslouchame.com