Spojení duší VII.

Šance pro všechny
Přesvědčením, že manželství je natolik dobrá věc, že je zde pro všechny a slouží společnosti jako celku, prokazujeme i víru v duši. Manželství a rodina není správný součet penisů a vagín nebo „teletník“, jak kdysi hájil Václav Havel registrovaná partnerství proti homofobním odpůrcům, ale je prostředím, kde se lidé mají rádi, tvoří dobré pečující vztahy se vzájemnou pomocí a případně s výchovou dětí. Důležitou křižovatkou pro názor na manželství pro všechny je, zda věříme, že vztahy jsou důležitější součástí společnosti a reality než samotné objekty. Důležité je, jestli milujeme, a nikoli koho milujeme. (Samozřejmě myslím vztahy svobodných dospělých osob.)
Spojení dvou duší je vždy kreativní a plodné. Může plodit i lásku k dětem, které se do stejnopohlavního vztahu dostávají jinak než přímou biologickou cestou, ale to nijak nesnižuje potenciál k dobré výchově dětí, s péčí a s úctou k hodnotám. Naprostá většina výzkumů ukazuje, že na rozdíl od ideologických předpojatostí děti v duhových rodinách nevykazují žádné deficity. Některé výzkumy naopak ukázaly, že mají lepší výsledky v emoční a sociální inteligenci, zřejmě tím, že od začátku jsou ovlivňovány pestrostí a lépe se adaptují na výzvy, které jim život přináší.
Lepší výsledky byly interpretovány také tak, že stejnopohlavní rodiče se tak moc snaží dokázat, že jsou stejně dobří jako heterosexuální páry, že dětem věnují víc pozornosti, více je vedou a víc od nich požadují. V něčem je to podobné, jako když firmu řídí žena – ženy potvrzují, že musí jet na 150 %, aby byly uznány a nebyly zpochybňovány pro své pohlaví. Mužům, v patriarchálním uspořádání nositelům moci, stačí méně.
Těm, kdo mají moc (tvořenou pohlavím, společenským uspořádáním, rasou, věkem, vzděláním, finančním vlivem a nezávislostí a dalšími atributy), vždy stačí mnohem méně. Měli bychom myslet na to, jestli je to fér a jestli jsme ochotni tvořit společnost méně kastující a méně mocenskou. Pokud toto téma nebudeme mít vědomé, stáváme se snadnou kořistí populistů, kteří budou cílit na náš pocit nadřazenosti, strach ze ztráty postavení a moci a rozhořčení nad tím, že někdo chce to, co máme my.
Manželství pro všechny je šancí pro společnost v odpoutání se od hrubých rysů dávných dob a ke zjemnění jejich tónů. Postojem k menšinám se ukazuje stav demokracie. Máme možnost se přidat k těm, kteří jsou už dál a už touto cestou kráčejí. Zahraniční zkušenosti ukazují, že žádné katastrofy a hroucení společnosti se po schválení manželství pro všechny nedějí. Nehraje v tom roli ani náboženská identita – tak katolické země jako Irsko nebo Španělsko zvládly udělat tento krok a nic špatného se nestalo. Máme už možnost vycházet ze zkušeností jiných zemí, z výzkumných dat, z osobních příběhů. To vše by mělo mít větší váhu než strach a předsudky, byť ty působí na lidskou psychiku účinně.
Osobní příběhy a zkušenosti mohou pomoci jít za přesvědčení, která jsou v obecné rovině příliš striktní a zúžená. Možná zní odpověď na stejnou otázku (Co říkáte na manželství pro všechny?) jinak, když ji položíme konkrétně: Mají vaše sousedky, které znáte a vždy vám přišly milé, právo žít spolu jako pár v manželství? Nebo má gay chirurg, který vám odoperoval nádor, právo žít v manželství se svým dlouholetým přítelem? Jakmile otázku dostaneme do lidského kontextu, vyvstává nelidskost odpovědi „Ne“ v pravé podobě – je tvořená přesvědčením bez empatie.

pokračování příště

Aleš Borecký
Psycholog
www.naslouchame.com