Stále jiná, Stále sama.

Od dětství mě trápí duševní problémy. Bohužel za mě jsem byla spíše rarita. Každý i na škole mi házel klacky pod nohy. Postupně se škola stala pro mě místem věčného boje a studium mě stálo hodně sil.
Po maturitě se mi velice ulevilo. Ale stále mě chyběli kamarádi. Většinou jsem měla tak jednu lepší kámošku. Bohužel jsem hodně komunikativní tak mi jedna kámoška nestačila. Nemám ráda samotu. Mezitím došlo k více kratším vztahům s muži. Až na jeden delší vztah všechny skončili špatně. Asi k sobě přitahuji špatné typy lidí. Mám sice větší rodinu ale i ta není růžová. Vlastně mám pocit že mi nikdo nerozumí. Mám odlišné vnímání světa. Naštěstí jsem asi konečně našla prostor, kde můžu svobodně se vyjadřovat a nikdo mě nebude soudit.
Takže se zdá, že se vše obrací na tu správnou stranu. Teď už nemusím každý večer ronit slzy do polštáře potichu aby rodiče nic nevěděli..... nikdo si nedovede představit co to bylo za duševní bolest. Ale už je to pryč. A můžu se těšit na světlé zítřky..... PS. : naděje umírá poslední. :-) H.K.