Téma smrti je pro mnoho lidí stále tabu a nechtějí o něm mluvit, shodují se sestry z hospice

Každý den se setkávají se smrtí či spíše s těmi, kterým do konce života zbývá už jen krátký čas. Alena Suranová a Renata Macošková pracují jako zdravotní sestry domácí hospicové péče. Navštěvují lidi v posledních dnech jejich života a pomáhají jim i jejich rodinám tyto chvíle důstojně prožít.

„Smrt je pro hodně lidí stále tabu, téma, o kterém nechtějí mluvit,“ shodují se obě ženy a přidávají osobní zkušenost. „Vždy když se někde ve skupině lidí začne hovořit o tom, kdo má jaké zaměstnání, tak jakmile se dozvědí, jakou dělám práci, už se pak raději dál nevyptávají a spíš změní téma nebo se odvrátí,“ popisují zdravotní sestry.

Možná i to je podle nich důvodem, proč lidé o existenci domácí hospicové péče příliš nevědí. Jednoduše se o věci související s koncem života nezajímají, dokud se jich přímo nedotýkají.

Alena i Renata se věnovaly péči o nemocné už od studií. Renata pracovala v Plzeňském kraji v domácí péči a moc ji to bavilo, když pak po mateřské dovolené přemýšlela, kam se dál profesně ubírat, náhodou objevila inzerát, že hledají zdravotní sestru pro Domácí hospicovou péči při Hospici sv. Zdislavy v Liberci, a bylo rozhodnuto. Alena zase za sebou měla dvanáct let náročné práce na ARO v nemocnici a cítila, že potřebuje změnu a vystoupit z vlaku služeb a práce v hektickém prostředí. Domácí hospicová péče tak pro ni byla jasná volba. A nelituje ani jedna.

„Je to smutné téma, ale hezká práce. Není to taková bílá továrna jako v nemocnici, nemáte služby, prostě přesně víte, kdy a co vás čeká. A hlavně na každého klienta máte čas, můžete se mu věnovat i dvě hodiny, podle potřeby, každý den. A oni jsou hrozně rádi, že nás mají,“ vysvětluje Macošková.

Běžný pracovní den sestrám začíná každé ráno poradou, kdy se domluví s kolegyněmi, která ke komu pojede, připraví batohy se zdravotními potřebami a vyrážejí. Každý pacient, za nímž jedou, ví, že mu zbývá do konce života už jen krátký čas. Ostatně podmínkou pro přijetí do domácí hospicové péče je, že musí pacient vědět, že zemře.

„Občas jsme prvními, od koho se to dozví, když přijedeme na první návštěvu s lékařkou. Proto jsou první návštěvy asi nejtěžší, protože tam je přímo konfrontujeme s tím, že zemřou,“ vysvětluje Macošková.

Dokonce se při prvních návštěvách setkávají s tím, že jim mezi dveřmi rodinní příslušníci šeptají, aby nemocnému o blížící se smrti neříkali. A jednou se dokonce i stalo, že příbuzní zdravotnický tým z hospice vyhnali, protože odmítli, aby nemocnému řekli, že zemře.

„Samozřejmě se potom, když to umírajícímu řekneme, setkáváme s různými reakcemi a i nám často tečou slzy. Pak reagují při dalších návštěvách různě. Někdo o tom už mluvit nechce, jiný je naopak smířený s tím, že zemře. Ale spíš se obávají, že budou trpět bolestmi a odchod bude dramatický, tak je ujistíme, že právě od toho jsme tady my,“ vysvětluje Suranová. Právě to domácí hospicová péče zajistí, nejen pomoc s péčí o člověka, ale může i ulevit od bolesti podáním medikamentů a celkově ulevit od strastí souvisejících s jejich nemocí.

Liberecká domácí hospicová péče je určena všem, od dětských pacientů až po ty nejstarší. Každý rok pomohou poklidně odejít stovkám lidí, protože většina klientů v jejich péči je průměrně necelý měsíc. Obě ženy se pak shodují, že jim vyrovnávat se právě se smrtí pomáhá především kolektiv. Jednoduše se vypovídají, jedna druhou vyslechne a domů si pak žádné chmury z každodenního setkávání se smrtí neodnáší.

Běžný pracovní den sestrám začíná každé ráno poradou, kdy se domluví s kolegyněmi, která ke komu pojede, připraví batohy se zdravotními potřebami a vyrážejí. Každý pacient, za nímž jedou, ví, že mu zbývá do konce života už jen krátký čas. Ostatně podmínkou pro přijetí do domácí hospicové péče je, že musí pacient vědět, že zemře.

„Občas jsme prvními, od koho se to dozví, když přijedeme na první návštěvu s lékařkou. Proto jsou první návštěvy asi nejtěžší, protože tam je přímo konfrontujeme s tím, že zemřou,“ vysvětluje Macošková.

Dokonce se při prvních návštěvách setkávají s tím, že jim mezi dveřmi rodinní příslušníci šeptají, aby nemocnému o blížící se smrti neříkali. A jednou se dokonce i stalo, že příbuzní zdravotnický tým z hospice vyhnali, protože odmítli, aby nemocnému řekli, že zemře.

„Samozřejmě se potom, když to umírajícímu řekneme, setkáváme s různými reakcemi a i nám často tečou slzy. Pak reagují při dalších návštěvách různě. Někdo o tom už mluvit nechce, jiný je naopak smířený s tím, že zemře. Ale spíš se obávají, že budou trpět bolestmi a odchod bude dramatický, tak je ujistíme, že právě od toho jsme tady my,“ vysvětluje Suranová. Právě to domácí hospicová péče zajistí, nejen pomoc s péčí o člověka, ale může i ulevit od bolesti podáním medikamentů a celkově ulevit od strastí souvisejících s jejich nemocí.

Liberecká domácí hospicová péče je určena všem, od dětských pacientů až po ty nejstarší. Každý rok pomohou poklidně odejít stovkám lidí, protože většina klientů v jejich péči je průměrně necelý měsíc. Obě ženy se pak shodují, že jim vyrovnávat se právě se smrtí pomáhá především kolektiv. Jednoduše se vypovídají, jedna druhou vyslechne a domů si pak žádné chmury z každodenního setkávání se smrtí neodnáší.

Blanka Freiwilligová Novinky.cz