Trauma našich předků ovlivňuje i naše životy, říká genealožka

V posledních letech víc než kdy dříve pátráme po našich kořenech, hledáme své předky a zajímáme se, odkud pocházíme. Co nás na tom tak láká a proč je dobré svůj původ poznat? O tom jsme si povídali s genealožkou Janou Sopóci.

Když se Jana Sopóci na střední škole dozvěděla, že její dědeček byl v koncentračním táboře, a doma se o tom mlčelo, začala po jeho příběhu pátrat sama.

„Při tom jsem narazila na mnoho nečekaných informací, které mě posouvaly dál, a dokonce trochu dědečka rozmluvily, když jsem se mu s mými objevy svěřila. Bylo fascinující sledovat, jak se známé historické události proplétají s velmi osobními příběhy. Časem jsem začala chápat, jak příběh rodiny mého dědy utvářel moji současnost,“ vzpomíná na začátky své vášně a profese Jana Sopóci. Je tomu přes dvacet let a za tu dobu vytvořila přes sedm stovek rodokmenů.

Co konkrétně jste si díky příběhu vašeho dědečka uvědomila?

Pomohlo mi to uvědomit si a pochopit mnoho věcí, včetně důvodů, proč se můj dědeček choval k mému otci a celé rodině tak, jak se choval. Díky tomu jsem dokázala jeho jednání odpustit, což by jinak bylo asi velmi obtížné.

Tvrdíte, že čas zapomíná, krev si pamatuje. Co přesně tím myslíte?

Krev si opravdu „pamatuje“. Více než dvacet let v oboru mě o tom neustále utvrzuje. Nejsem sice genetik, ale genealog, přesto je zřejmé, že naše DNA je nositelem nejen fyzických charakteristik, ale i genetické paměti. To, co naši předci zažili – stres, trauma, nemoci nebo naopak úspěchy a dovednosti – se otiskují do genetických značek, které ovlivňují i naše životy.

Nedávno jsme například pracovali na dokázání příbuznosti s Františkem Palackým, Josefem Václavem Sládkem, nebo s osobami popravenými 21. června roku 1621 na Staroměstském náměstí, známé jako staroměstská exekuce.



Moderní výzkumy ukazují, že některé masové zkušenosti, jako je hladomor nebo válka, zanechávají hluboké stopy v epigenetice a ovlivňují i budoucí generace. Naše genetická výbava je tedy jakýmsi záznamem historie, který se předává dál. Ačkoliv se může zdát, že uplynulý čas maže vzpomínky, naše těla nesou příběhy předků v každé své buňce.

Proč je podle vás důležité znát svůj rodokmen a původ?

Poznání svého původu nám pomáhá lépe pochopit, kdo jsme a odkud pocházíme. Naši předci žili v různých historických a kulturních podmínkách, které formovaly nejen je, ale i generace po nich – tedy nás. Když pochopíme, jaké výzvy překonávali a jaké hodnoty vyznávali, získáme hlubší porozumění své vlastní identity a hodnot. To nám umožní přijmout to, co nás formovalo, vážit si toho a případně inspirovat ke změně.

Navíc poznání našeho původu není jen emocionální nebo filozofická záležitost. Znalost rodokmenu přináší i praktické výhody – může například pomoci mapovat zdravotní historii, řešit právní otázky, jako jsou dědictví, občanství nebo příbuzenské vztahy, a také lépe porozumět kulturním tradicím a zvykům, které se v rodině předávají. Mnoho rodinných tradic nebo vzorců chování lze pochopit právě díky znalosti rodinné historie.

Je také možné díky rodokmenu odhalit svůj potenciál?

Jednoznačně. Rodokmen může být klíčem k odhalení našeho potenciálu. Může poukázat na určité vzory a schopnosti, které se v rodině předávaly po generace. Často se setkáváme s tím, že nevíme, co sami se sebou, kam v dnešní uspěchané době patříme, kam směřujeme. Práce ani život nás nebaví.

Jedním z nejpřekvapivějších objevů byla linie felčarů a lékařů, kteří si své povolání předávali přes čtyři století. Fascinující byl také příběh šlechtičny, která se vzdala svého titulu pro lásku k sedlákovi.



Měla jsem klienta, který v rodokmenu získal informaci o zlatnickém řemesle svých předků, o kterém se ale v jeho rodině nevědělo. Klient, skoro čtyřicetiletý ženatý muž s dvěma dětmi, se dal na učení a založil zlatnickou dílnu. Zlatnictví ho neskutečně baví. To ukazuje, že máme v sobě často více, než si uvědomujeme.

Většina našich předků se ovšem živila zemědělstvím...

I zde však můžeme spatřit talent a nezdolnou vůli – například když se malý rolník dokázal stát velkým hospodářem, nebo když jeho potomek, který o statek přišel, dokázal znovu vybudovat své živobytí a ještě větší statek než jeho otec. Určité schopnosti nejsou náhodné, ale jsou v nás hluboce zakořeněné.

Když poznáme své předky, ovlivní to naši identitu a sebepoznání. Tudíž to utváří i naši budoucnost...

Ano, pochopení historie našich předků nám pomáhá lépe se orientovat v našem vlastním životě. Když poznáme, čím si naši předci prošli a jakým výzvám čelili, získáváme pevný základ pro svá vlastní rozhodnutí. Takové vědomí nám dává hlubší pochopení, kdo skutečně jsme. Ucítíme jakési propojení a uvědomíme si, že nejsme a nikdy jsme nebyli sami. Což nás může posílit k životu do budoucna. Protože začneme chápat, jaké dispozice a vzorce chování jsme zdědili, můžeme lépe plánovat, jak tyto vlastnosti využít nebo změnit. Možná se rozhodneme pokračovat v zapomenuté rodinné tradici, nebo naopak vytvořit novou cestu pro nás a naše potomky.

Co nejpřekvapivějšího jste při své práci odhalila?

Jedním z nejpřekvapivějších objevů byla linie felčarů a lékařů, kteří si své povolání předávali přes čtyři století. Fascinující byl také příběh šlechtičny, která se vzdala svého titulu pro lásku k sedlákovi. Naopak jiný klient zjistil, že jeho předek byl ras (odchytával a likvidoval toulavá zvířata), což ho zpočátku šokovalo. Tento objev ale zároveň ukázal hodnotu poctivé a nepostradatelné práce. Rasové byli dlouho vnímáni jako osoby z nižší společenské vrstvy, podobně jako kati. Jejich práce byla sice nezbytná, ale často považovaná za „nečistou“, což vedlo k tomu, že se na ně nahlíželo s odstupem.

Přesto rasové vynikali velkou zručností. Dokázali zužitkovat téměř vše z uhynulého zvířete. Byli známí a oblíbení jako léčitelé zvířat, mastičkáři, klihaři nebo řemínkáři. Každý rodokmen je unikátní a přináší nové objevy, ale některé příběhy jsou opravdu fascinující. Pro mě osobně je největším překvapením, když se na základě dochovaných pramenů podaří doložit selský rod až do 15. století. To je výjimka nad výjimky, protože genealogické prameny v našich zemích sahají většinou pouze do počátku 16. století – období, kdy se začaly pravidelně vést matriční knihy.

Zmínila jste také zdravotní nebo právní stránku. Jaké konkrétní benefity jsou to u té právní stránky?

Znalost rodinné historie nám pomůže, respektive je nezbytná při řešení nároků na občanství, například když naši předci přišli z Německa, Rakouska nebo jiné země, kde tyto nároky lze uplatnit. Nebo dokazování dědických nároků či sporů.

Pochopení historie našich předků nám pomáhá lépe se orientovat v našem vlastním životě. Když poznáme, čím si naši předci prošli a jakým výzvám čelili, získáváme pevný základ pro svá vlastní rozhodnutí.



Zajímavé jsou také analýzy, které děláme, k dokázání nebo vyvrácení příbuznosti s obecně známou historickou osobou. Nedávno jsme například pracovali na dokázání příbuznosti s Františkem Palackým, Josefem Václavem Sládkem, nebo s osobami popravenými 21. června roku 1621 na Staroměstském náměstí, známé jako staroměstská exekuce.

Jaké emoce lidé nejčastěji zažívají, když objevují své kořeny?

Jde o velmi emotivní zážitky. Lidé často postupně prožívají několik emocí. Například úžas, radost, smutek a hrdost. Často se objevují i pocity silné sounáležitosti a hlubokého propojení se členy širší rodiny, kteří už možná nejsou mezi živými.

Setkala jste se s případy, kdy lidé objevili něco opravdu šokujícího? Jak takové situace zvládají?

Samozřejmě. Například zjištění, že celá širší rodina, s výjimkou mého dědečka, zahynula v koncentračním táboře, patří k nejtěžším situacím, které je možné zpracovat. Taková informace vyvolává silné emoce, jako je smutek, vztek nebo bezmoc. Sama jsem si tím prošla a trvalo několik let, než jsem se s tím dokázala vypořádat. Ani dnes to není příjemná vzpomínka.

Nepříjemná zjištění však nemusí být jen o tragických událostech. Šok vyvolávají i informace o neoblíbených povoláních našich předků, jako byl například kat, antoušek, jak jsem už říkala, nebo „obyčejný“ nádeník v rodině. Stejně tak status nemanželského dítěte může být zdrojem napětí, protože i dnes na něj někteří lidé pohlížejí se smíšenými pocity. Přesto jsou i tyto informace součástí historie, kterou je důležité pochopit a přijmout.

Jaké historické události nejčastěji ovlivňují příběhy rodin u nás?

Nejčastěji to jsou obě světové války, holocaust, kolektivizace a určitě emigrace.

Ačkoliv se může zdát, že uplynulý čas maže vzpomínky, naše těla nesou příběhy předků v každé své buňce.

Jakou roli dnes hrají při sestavování rodokmenů technologie, třeba takové DNA?

Velkou. Pro genealogii je největším darem digitalizace pramenů, a tedy její dostupnost. Genetika, tedy DNA, pomáhá potvrdit nebo vyvrátit příbuzenské vztahy, najít ztracené příbuzné nebo identifikovat linie, kde nejsou dostupné historické záznamy, anebo prohlubují příběh tam, kde genealogie končí. Bez techniky si ani svou práci dnes nedovedu představit.

Máte nějaké tipy pro lidi, kteří chtějí začít pátrat po svých kořenech?

Začněte doma. V obýváku. Shromážděte rodinné dokumenty, zeptejte se nejstarších členů rodiny a pokuste se zaznamenat všechna jména, data a místa i příběhy, které si pamatují. Zkuste si sestavit svůj malý (nebo i velký) rodokmen na papír nebo do počítače pomocí dostupného genealogického programu. Teprve poté se vydejte do digitálních archivů.

Pokud nemáte žádné rodinné dokumenty, vydejte se na příslušné matriční úřady, protože informace sta let jsou chráněné zákonem a v archivu je nenajdete. Důležité je ověřovat všechny informace a být trpěliví. Na mých stránkách znamsvujpuvod.cz najdete hodně základních informací, jak si takový rodokmen sestavit. Pokud budete chtít s pátráním pomoci a rodokmen si nechat sestavit od nás, najdete nás na puvod.cz.

Jaké dělají amatéři nejčastější chyby?

Často se spoléhají na neověřené zdroje, jako je web MyHeritage, nezaznamenávají detaily, jako jsou místa narození či úmrtí. Další chybou je podceňování obtížnosti čtení kurentu (německá obdoba novogotického kurzívního písma), čímž vzniká mylný výklad archivního zápisu.

Michal Jendruchová flowee