Umíš říkat ne?

Člověk, který neumí říkat "ne", žije v zajetí svého stínu, ve kterém na něj číhá strach z odmítnutí. To má ale svou příčinu.
Mnozí z nás v dětství slýchali třeba větu jako "jestli nebudeš.....maminka se bude zlobit" nebo ještě hůř "co mi to děláš, přece nechceš, abych byla smutná".
Takové citové vydírání zažila asi většina z nás a jako společnost si ještě málo uvědomujeme, jak toxický je vliv takových lásku podmiňujících vět a jak hluboce se z nich zarývá pod kůži neláska k sobě i k našim bližním.
Dalším typickým příkladem vzniku masochistické obranné struktury je přístup ze strany rodičů nebo autorit, kdy je dítě kontrolováno, napomínáno, přerušováno a opravováno uprostřed svého kreativního procesu a jeho chování je neustále komentováno a uváděno na pravou míru.
Jeho esence je doslova vykradena a dítě se zabrzdí ve svém autentickém projevu. Ztrácí se v lidech a v situacích a není schopné rozlišit mezi pocity vlastními a pocity druhých lidí.
Není často schopné dokončit větu, dodělat úkol , bojuje se zodpovědností, uniká ze vztahů, vzdoruje a dožaduje se.
A tak mnozí dospělí své nebo jim svěřené děti programují a pokřivují jejich zdravý vývoj tím, že se je snaží vychovat k obrazu svému, namísto aby je nechali spontánně se projevovat, mluvit o svých pocitech a vyjadřovat své potřeby.
Společnost nám diktuje a rozhoduje za nás o tom, co je dobré a co špatné, jak máme myslet, co máme cítit, dělat, jak se máme tvářit, koho máme volit. Žijeme v davové hypnóze a neuvědomujeme si, že jsme byli v dětství působením okolních vlivů naprogramováni.
Jednáme na základě zarytých mechanismů a nikoliv na základě toho, co ve skutečnosti cítíme a co potřebujeme.
Člověk s masochistickou strukturou tedy přichází o vědomí svého vlastního zdroje, ztrácí hranice a ztrácí se emocionálně v jiných lidech. Dochází také k tomu, že když se k něčemu vyjadřuje, tak protahuje sdělení, aniž by se dostal k podstatné věci. Někdy není schopen dokončit myšlenku tak dlouho, že poslední slova ve větě za něj vyřkne někdo z jeho okolí.
I když je jeho tělo někdy velké a silné, jeho aura je velmi propustná a často se ztrácí v prostoru, v cizích lidech, v jejich konceptech a emocích. Mnohdy se identifikuje se svým okolím natolik, že není schopen vnímat sám sebe. Názory, které říká, vydává za svoje, ale přitom jen papouškuje to, co slyší od druhých. Zde také může vznikat základ pro hraniční poruchu osobnosti.
Člověk bez hranic pak nutkavě kontroluje své okolí proto, aby sám nebyl kontrolován. Často bývá zhroucený sám do sebe, a to jak psychicky, tak tělesně (propadlý hrudník, ohnutá ramena a záda), ale i energeticky. Neví co chce, kým je a neumí vyjadřovat své pocity. Cítí se bezmocný a slabý.
Jeho největší výzvou je naučit se říkat "ne", zjistit, co chce, kým je a kde je jeho místo v životě.
Ukázka z knihy Znovuzrození, Tara Svobodová