V kalných vodách může i žralok vypadat jako samaritán

Provozní nouze prosperující a velmi dobře fungující firmy samozřejmě neušla pozornosti dalších tehdejších velkých aktérů na zemědělsko-potravinářském trhu. „Objevili se tři zájemci. Jiří Malúš, majitel Agropolu, firmy, kterou později, v roce 2009, rovněž koupil Agrofert. Agrární podnikatel a ministr zemědělství Štrougalovy vlády, vloni poctěný státním vyznamenáním, Miroslav Toman. A konečně Andrej Babiš. Ten pak ke mně začal jezdit, někdy i se svým ředitelem strategického rozvoje Janem Kadaníkem,“ popisuje Jan Boček.
Andrej Babiš se vetřel Janu Bočkovi do přízně stejným způsobem, jako to udělal později i v případě Bohumíra Rady. Rád demonstroval svůj vliv a moc. „To třeba ke mně přijel, vyndal si z kapes čtyři mobily, ale volal z mojí pevné linky. Pak se na mě podíval a řekl: A víte, co se stane, když použiju tenhle telefon? Já říkám: Standa, ne? (tehdejší premiér Stanislav Gross – pozn. red.) Machroval. Dělal ramena. Ukazoval, jak si platí různé ministry. Spoustu jsem si toho vyslechl, když jsme spolu jednou cestovali týden po slovenských masozávodech, to už pak neměl ani co povídat, dokonce mi dovolil v jeho autě kouřit,“ vypráví Boček.
Pověstné „jenom tři prstíčky“ tedy Andrej Babiš do Kosteleckých uzenin vsunul po uvalení nucené správy na IPB v roce 2000.
Boček a jeho kolegové podnikali v dobré víře, že prostředí, které jim existence banky IPB garantovala, zůstane zachováno. Jejich firma nebyla příčinou ani příznakem problémů IPB. A nemohli počítat s tím, že jejich úvěry se stanou předmětem spekulací.
Jenomže přesně to se stalo. K 17. červnu 2002 měly Kostelecké uzeniny na základě smlouvy se státem provozní úvěr ve výši tři sta milionů korun u ČSOB, zatímco investiční úvěr ve výši 874 milionů korun stát převedl do České konsolidační agentury – státní agentury, která v letech 2001 až 2007 přebírala pohledávky od problémových komerčních bank s cílem ozdravit bankovní sektor a podpořit podniky strategického významu. Investiční úvěr byl splatný pravidelnými splátkami do roku 2011. Další rozvoj firmy, kterým Bočkovo vedení nedostatek provozního kapitálu řešilo dříve, už nikdo financovat nechtěl.
„Najednou se s námi nikdo nechtěl bavit. Z belgické centrály ČSOB snad dostali pokyn nefinancovat potravinářství a stavebnictví. Bez vlastní viny jsme z ničeho nic neměli na výplaty pro patnáct set lidí ani na splátky za dobytek sedlákům. Všichni znejistěli,“ popisuje krušné období Jan Boček.
Kapitálová nouze podniku se stupňovala a v roce 2003 dospěla do situace, kdy ji bylo nutné bezodkladně řešit. „Honzo, ty nám nezaplatíš za prasata, říkali mi sedláci... Co jsem měl dělat, nemohl jsem jim neplatit. Musel jsem prostředky někde okamžitě získat,“ vzpomíná na kritický moment Jan Boček.
V momentě palčivého nedostatku provozního kapitálu se zjevil jako zachránce, div ne v masce samaritána, Andrej Babiš. Koupil čtyřiatřicet procent akcií, za něž podle Jana Bočka zaplatil asi 300 milionů korun. Malúš ani Toman tak rychle k dispozici hotovost nesehnali. A Kostelec tehdy potřeboval peníze hned.
Transakce byla formálně uzavřena 8. března 2004: družstvo prodalo čtyřiatřicet procent akcií Agrofertu. „Družstvo řezníků si nechalo šedesát šest procent akcií. Z utržených peněz jsme zaplatili daně a dostali se z dluhů,“ popisuje Boček.
Se vstupem Andreje Babiše do masokombinátu souviselo i nové financování provozního úvěru. Vyjednal jej u Citibank, banky, s níž jej pojí dlouhodobě dobré vztahy, a u české pobočky banky HVB. To, co se na první pohled jevilo jako vynikající řešení prekérní situace, ovšem pro Jana Bočka a jeho lidi znamenalo začátek konce.