Vánoce

Na zem dopadá první sníh, lidé na ulicích zachumlaní do zimních bund pomalu přemýšlí co koupit pod stromek svým blízkým a hlavně jak zvládnout bez psychické újmy nadcházející martýrium jménem vánoce. Každý s tím bojujeme po svém. Přiznám se, že nepatřím zrovna mezi lidi, již by se na tyhle svátky těšili. Ne že bych byl nějaký morous, ikdyž spousta lidí si to o mě nejspíš myslí. Hlavně jsem zastáncem profláknutého faktu, že v dnešní době jsou vánoce spíše o shonu, nervozitě a předhánění. Hlavní myšlenka vánoc jako takových, se už nenávratně vytratila, stejně jako životní jistoty dnešních dní. Platíme těžké daně, většina z nás žije měsíc od měsíce, z ruky do huby a z toho hovna co máme, se snažíme obdarovat svoje blízké. Všichni jsme, ačkoliv si to možná neuvědomujeme neúprosně hnáni hektickým světem kolem nás. Dřív stačil stromeček a pohromadě držíví rodina, táhnoucí za jeden provaz. Dnes se kupují drahé dárky, jako ospravedlnění za to, že jsme se s příbuznými kloudně celý rok neviděli. Sedíte u počítače a řvete, že jsem kretén, ale sáhněte si na srdce…citově pomalu ale jistě zamrzáme, asi tak jako chodník na protější straně domu. Mojí přítelkyni tenhle rok odvezla záchranka, byla dlouho v nemocnici. Diagnostikovali ji závažné onemocnění. Dva dny na to náhle zemřela moje maminka. Přítelkyně se naštěstí ze všeho dostala a vrátila zpět do normálního života. Moje máma takové štěstí neměla. Naráz jsem si uvědomil, jeden nepopiratelný fakt. Tolikrát rokovaný ze srandy a to sice ten, že jsme tu všichni jenom na návštěvě. Řeknu vám, že mám celý vánoce na háku. Nepotřebuju je. Protože každý ráno, když políbím svoji přitelkyni na ústa, před odchodem do práce, uvědomím si, že je tu semnou živá a zdravá a tak mám vlastně vánoce každý den, kdy jsme spolu. A o tom to celé je, přátelé.